DAGMAR (39): Po manželově nehodě je náš vztah bez chemie  | Foto: iStock

Foto: iStock

DAGMAR (39): Po manželově nehodě je náš vztah bez chemie

Dáše v životě nikdy nic nechybělo a měla pocit, že je šťastná. Když měl ale její manžel nehodu a ochrnul, musela zvládnout hned několik překážek. Pro ni a její rodinu začal nový život, na který si museli všichni zvyknout. Nic už nebylo takové jako dřív. A to se týká i intimity, ze které se jim vytratila chemie.

Muž na vozíku

Je zvláštní, jak se vám život může změnit ze dne na den. Relativně nic vám nechybí, cítíte se být šťastní a pak přijde osudová rána. U nás to byla rána v podobě úrazu mého manžela Oty. Spadl v práci z lešení a těžce si poškodil páteř. I přes velkou snahu lékařů a manžela samotného zůstal na invalidním vozíku. Nikdy už nebude chodit, a to je mu teprve čtyřicet.

Bylo to pro celou naši rodinu hodně těžké. Museli jsme se s tímto handicapem naučit žít. Dětem trvalo, než pochopily, že je to stále jejich táta. Jen s nimi už nemůže hrát fotbal nebo chodit po horách.

Já jsem se musela naučit nechat Otu žít tak, jako to bylo dřív. Chtěl fungovat samostatně, abych za ním pořád nestála, něco mu nepodávala a neustále se o něj nestarala. Nakonec jsme to ale všichni pochopili a smířili jsme se s naším osudem.

Ota je pořád můj manžel, i když je ochrnutý. Miluji ho, je to můj nejlepší přítel a je to chlap mého života. Trápí mě ale jedna věc. Cítím, že se nám ze vztahu vytratila chemie. Od té doby, co je Ota na vozíku, mě už nepřitahuje. Místo vášně cítím soucit.

Sexuální přitažlivost je pryč

Jeho potřeby jsou však pořád stejné. Dvakrát týdně ho uspokojím, ale já málokdy dosáhnu vyvrcholení. Hlavou se mi pořád honí jeho zdravotní stav a fakt, že se nemůže pořádně hýbat a jenom leží nebo sedí. Chybí mi ta vášeň, ta chemie, která mezi námi byla. Moje pocity jsou silnější než Otova snaha.

Sex a intimita pro nás byly ve vztahu a manželství vždy hodně důležité. Brali jsme to jako projev náklonnosti, lásky a partnerství. Bylo to něco krásného a jenom našeho. Chemie mezi námi fungovala a nyní je u mě na nule. Vše vášnivé se mezi námi ztratilo.

Často přemýšlím o tom, jestli má vztah bez chemie vůbec nějaký smysl. Samozřejmě že jsou tady naše společné děti, které právě vstupují do puberty. Je tady náš domov, naše zázemí, přátelství a manželství.

Pak si řeknu, že to dál nikam nevede a chci to všechno skončit. Když ale zahlédnu v předsíni invalidní vozík, uvědomím si, že nechci být takový sobec. Že musím být milující máma a vzorná manželka. A musím zapomenout na tu jiskru a vášeň, kterou jsme kdysi s Otou prožívali.

Děje se se mnou něco, co neumím ovládat. Chci to všechno zachránit a znovu nastartovat, ale nejde mi to. Vím, že v tom nejsem sama a nejsme jediný pár na světě, který prožívá něco podobného. Určitě jsou dvojice, které spolu žijí z čistě praktických důvodů nebo mají podobný osud jako my. A ne každý se hned rozvádí nebo toho druhého opouští. Byla bych zbabělec, který utíká před problémy.

Svému manželovi jsem vždy byla a budu věrná. Ani ve snu by mě nenapadlo hledat si za něj nějakou náhradu, protože nám dvěma ve vztahu chybí chemie. Nebudu ji hledat nikde jinde a budu to brát tak, jak to je.

Maminka mi vždy říkala, že jsem až moc hodná a snažím se všem vyjít vstříc. Každému pomoct i na úkor svých vlastních potřeb. Naštěstí v životě potkávám jen samé hodné lidi, kteří mi vše, co pro ně dělám, rádi oplácejí.

Nikdy jsem tak nemusela ničeho, co jsem udělala pro druhé, litovat. Ota byl ke mně celý život vstřícný a byl ke mně pozorný. Nepřijde mi proto v pořádku opustit ho kvůli tomu, že mezi námi nefunguje ta správná chemie.

Doporučujeme

Články odjinud