Některé ženy mají nákupy jako koníčka, běhají v obchodních domech z oddělení do oddělení, z obchodu do obchodu a užívají si. Dagmar (50) má opačný problém, a pokud by nemusela, do obrovských nákupních center by nevešla.
Možná je to tím, že stárnu – začínají mi vadit tlačenice v obchodech, hluk a zmatek, z toho všeho hemžení jsem nervózní. Všude je moc lidí a zboží, proto raději chodím nakupovat do menších obchodů. Pamatuji ještě doby, kdy jsem si přišla koupit třeba svetřík, v nabídce byly dva typy, a to ještě ne ve všech velikostech, a když měl člověk štěstí, i dvě tři barvy se našly. Totéž bylo s obuví, a mohla bych tu vyjmenovávat kdeco, moje vrstevnice si určitě tu dobu vybaví. S potravinami byl taky jednoduchý nákup, věděla jsem, co doma chutná, pokud to bylo skladem, nemusela jsem vybírání řešit.
Pochopitelně jsme pokukovaly po zahraničních katalozích a představovaly si, jaké by to bylo chodit a vybírat… Pak se v novém režimu objevily nám do tehdy neznámé obchodní řetězce, hypermarkety a supermarkety rostly jako houby po dešti a v nich všeho tolik. A ještě k tomu nás bombardovaly reklamy v televizi, na plakátech, v rádiu a všichni nadšeně pobíhali a nakupovali.
Přiznám se, že i já jsem zpočátku propadla té reklamní masáži a dychtivě jsem obíhala obchody. Ani ne proto, že bych nutně musela, jen jsem byla nadšená z té nabídky a z možnosti si koupit a vybrat nebo aspoň prohlížet. Roky utíkaly, zvykla jsem si na obrovské nákupní chrámy, kde se dal trávit volný čas o víkendu s celou rodinou. Jak se říká, čeho je moc, toho je příliš, všechno to šílení a hromadění mi začínalo být protivné. Vrchovaté nákupní vozíky ověšené dětmi, rodiče spokojení z užitečně stráveného víkendu, prostě hrůza.
Naši mladí (syn s manželkou) nebyli pochopitelně výjimkou, dokázali brouzdat o víkendu z Globusu do Baumaxu, projít Sconto, a ještě nakoupit v Hypernově na celý týden zásoby. Několikrát jsem s nimi byla, ještě teď to vidím, jak se ztrácím v té hale plné regálů a všeho možného. Přestala jsem s nimi jezdit a teprve nedávno, po dlouhé době, mě snacha přemluvila, abych jela s ní na vánoční nákup. Že by hlavně vybrala něco dětem a já bych byla hlasem poradním. Zatímco moje snacha procházela uličky s oblečením a hračkami, já přemýšlela, k čemu to všechno honění a hromadění. Nedokážu chodit od regálu k regálu, na všechno sáhnout, všechno si prohlédnout, když vím, že to nechci, ani o koupi neuvažuji.
Nákupní den skončil a já se zařekla, že tohle už nechci víckrát zažít. Na běžné nákupy naštěstí nemusím daleko a jen do menšího supermarketu. Vždycky mám nákupní seznam toho, co potřebuji nakoupit, abych se neztrácela v deseti druzích jogurtů, dvanácti druzích šunky, mezi několika tvarohy se už taky nemusím moc rozhodovat, snažím se zjednodušit si nakupování co nejvíc. Záplavy kelímků s mléčnými produkty neberu na vědomí, jdu si za svým a pryč.
Ztratila se mi veškerá zvědavost z objevování, spíš si říkám, proč toho musí být tolik? Třeba jen oddělení minerálek a limonád je úplné bludiště, k tomu další police s různými ovocnými džusy a šťávami, v tom už se ani nechci vyznat. To nemluvím o mrazících skříních a pultech, tady nemám chuť studovat kdejakou zmrzlinu, kterou chci koupit vnukům. Vím, co jim chutná, a pokud potřebuji, zeptám se obsluhy, kde zboží mají. Někdy se setkám s nepřívětivou odpovědí a radou, ať si najdu sama, co potřebuji. Ale pořád lepší než se přehrabávat ve všem, co míjím.
Ani můj muž nechodí rád na nákupy, tak jsme se naučili kupovat oblečení, obuv i domácí spotřebiče přes internet. Bez nervování, v klidu a zatím i bez problémů. S ušetřeným časem pak naložíme líp, vyjdeme si se psem do lesa mimo všechno hemžení.