Život nám připravuje nejrůznější situace. Zdaleka ne všechny jsou příjemné, zvlášť když v nich přijdeme o své blízké.
Mému synovi by letos bylo třicet pět let, vnoučkovi byly před pár dny tři roky. Narodil se až po synově smrti a já ho nikdy neviděla. Ale od začátku...
Můj syn Vojtěch byl celkem úspěšný podnikatel. Měl reklamní agenturu a dařilo se mu výborně. Můj manžel, už bohužel také nebožtík, mu do začátku půjčil nějaké peníze. Vždycky jsme si všichni věřili a pomáhali.
Laura Poláková
9. února 2020
Musím také napsat, že jsme vlastnili dva byty. Jeden jsme si koupili a jeden zdědili po manželově mamince. Vlastně ani nevím, z čeho ta myšlenka vzešla, nejspíš jsme jen chtěli, aby byl syn jednou zabezpečený a nemusel platit dědickou nebo darovací daň. Tak jsme obě nemovitosti napsali na něj. Pak to přišlo...
Syn si našel přítelkyni, která měla z prvního manželství dvě děti. Hodně rychle se vzali a mě vůbec nenapadlo, že by tahle svatba mohla zničit život nám všem. Svoje nevlastní vnoučata jsem si zamilovala, vodila jsem je do kroužků, hlídala je, když si mladí chtěli večer vyrazit do kina nebo divadla, brala je na víkendy na chalupu ke své sestře, kterou její vnoučata také navštěvovala.
Laura Poláková
6. února 2020
Všechno bylo fajn a klapalo to. A pak Jolana, moje snacha, otěhotněla potřetí. Syn byl nadšený a já se třetího vnoučete také nemohla dočkat. Do péče o starší děti jsem se proto zapojila ještě intenzivněji, abych snaše pomohla co nejvíc, protože syn byl často pryč. Jenomže pak se stala strašná tragédie.
Snacha, která byla v tu dobu zrovna v osmém měsíci, přišla domů a našla Vojtěcha mrtvého. Oběsil se. Nikdo dodnes neví proč. Žádný dopis na rozloučenou nenechal, nikdo nevěděl o ničem, co by ho trápilo tak moc, že by raději dobrovolně zemřel, aniž by se podíval na svoje prvorozené dítě.
Laura Poláková
4. února 2020
Pak mě napadlo – možná chtěl tak moc umřít, že se naopak pohledu na své dítě vyhnul. Možná se bál, aby ho ten pohled nezviklal v jeho rozhodnutí vzít si život. Co bylo dál? Všichni jsme se úplně zhroutili. Já přišla o syna, Jolana o muže a nenarozené dítě o tátu.
Neumím ani popsat, jak strašné to bylo. Ale nějak jsme fungovat museli. Jolana měla před porodem a já jsem si nedovedla představit, že bych nenapnula všechny síly, abych jí ulevila v téhle příšerné situaci. Nikdy by mě ale nenapadlo, jak to všechno dopadne.
Laura Poláková
1. února 2020
Hlídala jsem vnoučata a utěšovala snachu. Když ale nastal termín porodu, Jolana mi přestala brát telefony. Nebyla jsem schopná ji dva, možná dokonce tři dny vůbec sehnat, a tak jsem nakonec zavolala jejímu otci. Ten mi naprosto komisním až nepříjemným tónem sdělil, že se mnou snacha nechce mluvit a že ji nemám otravovat.
Krve by se ve mně nedořezal. Vůbec nic jsem nechápala, nebyla si vědomá ničeho, čím jsem se jí mohla dotknout nebo ji naštvat. Zeptala jsem se jen, jestli je v pořádku a co miminko. Synův tchán mi odvětil, že se včera narodil kluk a položil mi telefon. Ani jsem se nedozvěděla, jak ho pojmenovali.
Laura Poláková
30. ledna 2020
Během několika týdnů jsem měla podruhé zlomené srdce. Tolik jsem toužila pochovat si svého vnoučka... A syn mi strašně chyběl. I když mi ho nic na světě nemůže vrátit, doufala jsem, že mne alespoň trochu utěší, když uvidím, jak Vojta dál žije ve svém dítěti. Nikdy by mne nenapadlo, že nebudu mít příležitost se do jeho budoucnosti zapojit.
Snacha se mnou přerušila veškerou komunikaci. Kontaktoval mě už jen právník s tím, že vzhledem k úmrtí mého syna se stali ona a její děti univerzálními dědici veškerého Vojtova majetku, tedy i bytu po mé vlastní tchyni a toho, který jsme kupovali s manželem a ve kterém jsem bydlela.
Laura Poláková
28. ledna 2020
Dostala jsem tříměsíční výpovědní lhůtu bez jakéhokoli jiného návrhu řešení. Opravdu jsem se musela odstěhovat. Pronajala jsem si malý byt a se snachou jsem od té doby, teď už to jsou tři roky, nepromluvila.
Po počátečním šoku jsem se rozhodla nevzdat se. Soudím se, samozřejmě bez jakékoli záruky výsledku. Možná opravdu do konce života zůstanu „ bezdomovcem s holým zadkem“. Nejhorší na tom ale je, že jsem musela zažalovat i svého malého vnuka – jinak to prostě nešlo. Právní řád jinou možnost nepřipouští, a tak se já, stará bába, soudím s batoletem mojí vlastní krve. Něco tak absurdního by člověk nevymyslel.
Laura Poláková
21. ledna 2020
Nemluvím už vůbec o tom, že jsem si celkem silný vztah vytvořila i k dětem své snachy, které má z prvního manželství. Hodně mi scházejí i ony. A myslím, že se musí stýskat i jim, chodily ke mně rády a nikdy nebyl sebemenší problém nebo konflikt.
Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, jakým způsobem se můj život během pouhých několika týdnů rozpadne napadrť. Nemám syna, vnuka ani žádný majetek. Bez nadsázky mi zbyly jen oči pro pláč. Jediné, v co pevně věřím, je, že vyšší spravedlnost existuje a jednou, až vnuk vyroste, pochopí, jak všechno bylo a že ve mně bude vždycky mít milující babičku. Pokud se toho tedy dožiju.