Elynor: něco jiného je odhad ceny domu při prodeji ( tam je naopak správné stanovení ceny a hlavně stavu nemovitosti velmi žádoucí) a něco jiného stanovení obvyklé ceny pro účely bezproblémového vypořádání dědictví, kde cena domu x pozemku slouží jen ke stanovení objemu dedictvi pro výpočet odměny notáře.
@Mata69: My jsme ale ten dědečkův byt také prodávali bez odhadce. Odměna realitnímu makléři se odvíjela od ceny za prodej, jestli jsme ji platili my, nebo kupec, už nevím. Advokáta, včetně smlouvy a úschovy peněz a katastr platil makléř, no a byt se prodával za tolik, kolik byl kupující ochoten zaplatit.
@helza: Ono v konečným důsledku stejně byt, dům, prodáš za nějakou "tržní cenu".A ta může být i dost odlišná od odhadní ceny. Ten odhad je třeba dobrý k tomu, že je v něm obsažen stav té nemovitosti. Ale to může být i ve smlouvě, notabene když ti prodej zprostředkovává realitka. Odměnu realitce jste, řekla bych, platili vy, protože vy jste s ní měli sjednanou tu službu, pro vás zprostředkovávali prodej.
@Mata69: Asi ano. Prodávali a kupovali jsme v poslední době toho dost (počítám-li i akce dětí), máme známého realiťáka a když sečtu všechno okolo, tak se to přes realiťáka i s tou provizí vyplatí. On je taky schopen odhadnout, za kolik se dá to či ono prodat. Což nemá většinou s odhadní, ani tržní cenou nic společného.
Elynor: Ten příměr s kominíkem nesedi, tam jde vyloženě o bezpečnost. To vážně jistě cítíš sama, že to není vhodné přirovnání. Pokud jde o pozemek pronajatý zemědělské firmě k hospodaření, není potřeba ho vidět. Rozměr, umístění najde na katastru, bonita je taky jasná a realitka ví, za kolik se takové pozemky v tom místě prodávají. Když jsou dědicové s cenou v pohodě a jsou domluveni, jde jen o cenu pro notáře, ze které si pak počítá poplatky.
@Mata69: Jinak příměr s kominíkem sedí, pokud se týká toho, že někdo chtěl zaplatit za pouhý "papír", a neprovedl tu skutečnou práci, ke které se ten papír vztahuje. Já to nemám ráda, i když by mi teoreticky ten pouhý papír taky mohl stačit, neboť se učinilo zadost "ouřadu". Chci prostě mít skutečně čistý komín nebo skutečný odhad nemovitosti, ne jenom kus papíru s razítkem. A pokud komín nebude čistý nebo v odhadu budou nesprávné informace, budu velice nespokojena. Když jsem tu zmíněnou chalupu prodávala, znalec ji prolezl od sklepa po půdu a následně vyrobil moc pěkný posudek, za který mi peněz líto nebylo, neb se mi to vyplatilo.
@Elynor: S kominíkem ale zcela souhlasím, razítko na papíře by ti bylo platné pouze pro pojišťovnu, kdybys vyhořela. :-D
@helza: Ad kominík - to už píšu jen jako perličku na závěr a pro pobavení spoluobčanů - ta moje chalupa nakonec skutečně vyhořela. :-D No, ne úplně celá, jen jedna místnost, a primárně to skutečně chytlo od komína. Pojišťovna mi nedala nic, papír od kominíka je vcelku ani moc nezajímal, takže vlastně v konečném důsledku opravdu tenkrát kominík lezl na tu střechu zbytečně, kdo má vyhořet, toho nevytopěj, asi to stálo ve hvězdách. :-) A to byl taky další hřebíček do rakve mého vztahu k majetku obecně a nemovitostem obzvlášť. Mám jen jedny nervy a ještě chatrné, tudíž si je nehodlám zatěžovat starostma o majetek. Postupně omezuju i svůj movitý majetek, s výjimkou knih, tam je mi to líto, ale nejspíš časem dojde i na ně, neb jsou objemné a neskladné.
@Elynor: Vyhořelá chata k pobavení není. Je to smutné. Asi jsi měla blbou pojistku.
@helza: Ale tak znáš to - v jedné scénce Šimek + Grossman říkali "člověka to potěší, když slyší o neštěstí" ;-) :-)
@Elynor: Musím napsat hlavně proto, abych těch 49 příspěvků zaokrouhlila na 50. Jinak ano. Těch vtipů na naši zlomyslnost, nebo co to je, je víc. Třeba ten, jak má Rus, Američan a Čech vyslovit jedno přání a Čech si přeje "ať sousedovi zdechne koza". Na tvé chatě je humorné jen to, jak jsi proháněla kominíka a nakonec vyhořela kvůli komínu. Ale je to černý humor, a žádný, když se to reálně stane. Dokonce si myslím, že se tomu ani žádný český vtipálek nezasměje - je to jaksi za hranicí. :-)
@Elynor: Já mám taky knihovnu jak blázen, zabírá mi půl pokoje a navíc jsem alergická na prach a vyklepávat pravidelně knihu po knize, nebo knihu po knize vysávat, jako dřív, na to už nemám sílu. Když před týdnem dorazila na prázdniny vnučka s čtečkou kabelkové velikosti a měla v ní uloženo 1500 knih, plus různé jiné aplikace, včetně sudoku a různých lušťovek, tak opravdu vážně přemýšlím, jestli si ji nepořídím místo knihovny. Ale těch knih je mi pořád líto, nemluvě o tom, že některé jsou vzácné a jiné jsem vlastnoručně vázala a jsou už na pohled to skvosty.Na druhé straně všechny vnučky mají svoje čtečky a stejně ta největší čtenářka chodí do knihovny, vždycky dotáhne horu knih a vždycky si k vánocům, svátkům i narozeninám přeje knihu. Obvykle i ví jakou.
Co se týče toho znaleckého posudku: dělá se buď kvůli notářovi (poplatky) nebo pokud je víc dědiců a nemůžou se dohodnout. Může se stát, že notářovi stačí odhad od realitky.Znalecké posudky nejsou nijak extrémně drahé, notářské poplatky mohou obnášet víc.Darovací smlouvou (nezapomenout na "výměnek") se dá do budoucna ušetřit obojí. Proč někomu zbytečně cpát prachy, když nemusím :-)
Elynor: Ale já vím co je znalecký posudek a co je kvalifikovaný odhad. Jen jsem reagovala na to, že nemusí být nutně od odhadce, že to může provést realitka. A na pozemek ( zemědělský, v pronájmu) se fakt nemusí jezdit dívat.
@Mata69: No dobře, tak na zemědělský pozemek, na kterém se cosi pěstuje a roky se tam nic nezměnilo, se asi dívat nemusí... snad jen kdyby to bylo u řeky, tak jestli ho nevzala povodeň. :-)
@Elynor: Jsem dočetla a pročetla do konce. Ano, s odhadci a soudními znalci je to tak, jak píšeš, ale v dědickém řízení dnes už žádný odhad opravdu nepotřebuješ. Pokud ten nejdokonalejší bude vyšší, než tržní cena, kterou si notářka sama najde v tabulkách od stolu (tedy i ty, či já najde na netu), pak ti to jenom ublíží, pokud bude nižší, nic ti to nepomůže, notář použije stejně tržní cenu, protože je vyšší. Co se týče vlastnictví nemovitosti, ve které bydlíme. Neber v potaz pouze dvě možnosti - buďto nevastnit nic, nebo vlastnit barák o dvou patrech. Jde taky o vlastnictví bytu. Nějak si neumím představit, jakým způsobem tví rodiče bydlí v bytě, který není jejich a přitom nebydlí v nájmu, (navíc v tom případě nelze uvažovat o prodeji). Podle mne, pokud nemám vlastní bydlení, musí bydlet v nájemním bytě, na ubytovně, nebo pod mostem, já nic jiného opravdu neznám. A tady je ten důvod. Dnes i v té nejhorší ubytovně platíš nájem cca 11 tisíc za garzonku se společnou kuchyňkou, WC a koupelnou na chodbě a spolubydlícími, jaké bys asi nechtěla. Všechny tři moje děti si vzaly hypotéku a byty si koupily. Neměly v té době nic našetřeného a my jsme taky neměli žádné peníze. Dnes mají hypotéky splacené a byty jsou jejich, jenom jeden syn ještě splácí. Splácí jenom proto, že si vzal poněkud vyšší hypotéku, aby byl byt ve středu města a cihlový, aby ho celý zrekonstruoval a luxusně vybavil, neb jeho žena je výtvarnice. Ale splácí 5 tisíc měsíčně, zatímco za nájem podobného bytu ve stejné lokalitě by platil minimálně 18. A zanedlouho jej bude mít splacený. To nemluvím o tom, že nájmy pořád, rychle a hodně rostou.
Elynor: nedávno jste psala, že vaši rodiče žijí v nějakém dodrbaném bytě (původní stav), avšak vlastním, dle vašeho názoru měl být neprodejný, "i zadarmo je drahý" , kvůli nutným rekonstrukcím, jste psala. (Při dnešních cenách bydlení se dobře prodá i psí bouda, ale to odbočuji.) A teď zase bydlí vaše matka v podnájmu? No nic :-)Důchodce zvládá placení nájmu těžko, píše se o tom imrvére, takže proto je dobré mít vlastní střechu nad hlavou. I za cenu případného dojíždění do práce.Opět můj názor.Jinak ať si každý dělá se svým majetkem co chce, i když s ním často nakládat neumí (viz paní z článku nebo ti vaši důchodci). Je pravda, že péče o majetek zabírá nějaký čas a někoho to holt nebaví, tak raději ve stáří skončí někde v ubytovně.
@mambule: Nepsala jsem, že bydlí v podnájmu. Psala jsem, že bydlí v bytě, který jí nepatří. To je poněkud rozdíl. Není "dodrbaný", je v původním stavu z doby před téměř 50 lety, který jaksi neodpovídá dnešním standardům. Ale všechno tam funguje a nic není zničené, protože se k tomu lidi chovali kulturně. Bydlet se v tom dá normálně, pokud člověk nemá vysoké estetické nároky a nevadí mu třeba umakartové bytové jádro, nebo kuchyňská linka dnes již zcela nemoderního typu, bezmála 50 let staré linoleum na podlaze, stejně tak stará dřevěná okna a podobně. Znám dost lidí, kterým by to vadilo, a chtěli by to všecko vyměnit. Rekonstrukce je žádoucí, protože ačkoli teď aktuálně všechno funguje, je to na hraně životnosti a jednou to fungovat přestane, což může nastat kdykoliv. Veškeré rozvody vyměnit pak znamená rozkopat skoro celý byt. Proto jsem toho mínění, že je za korunu drahý, jelikož investice by byly značné. Jinak plně souhlasím - ať si dělá každý se svým majetkem co chce, i když s ním nakládat neumí. ;-)
Nebo lepší příměr - když jsem ještě měla chalupu, dostala jsem od kominíka papír, že mi zkontroloval a vyčistil komín. Poněkud mě to překvapilo, protože ani nebyl v té vesnici, kde chalupa stála. Takže jsem ho donutila opravdu tam jet, vylézt na střechu a komín skutečně zkontrolovat a vyčistit, za mé osobní přítomnosti. Strašně remcal a pravil, že každýmu přece stačí ten papír, a kdyby měl kvůli všem lézt po střechách... No. ]:-D Takže podobné to asi bude s těmi realitkami, co dělají odhady. :-)
Elynor: píšu to už lebahu, ne, notář ani jeden v našem případě nechtěl úřední odhad ceny nemovitostí. Stačil odhad tržní ceny od realitky a skutečně neprováděli odhad tak, jak se k dědictví vždy prováděl.
@Mata69: Odhad tržní ceny může udělat i realitka. Nebo každý, kdo na to má živnost. Zatímco znalecký posudek musí udělat znalec. To je právě ten rozdíl v razítku a v ceně, která se za to zaplatí. Ale metodika je stejná. Jestliže někdo udělá odhad od stolu, aniž tu nemovitost viděl a zjednoduší si tím práci, tak je to jeho věc a věc klienta, že je ochotný to přijmout a zaplatit. Znalec by si to dovolit nemohl. Já bych teda nikomu za odhad tržní ceny nezaplatila, kdyby do toho domu/bytu nepřišel se aspoň podívat. To je podobné jako kdybych někomu dělala daňové přiznání, aniž bych kdy viděla jeho účetnictví.
lebahu: babička zemřela před třemi roky a na dům nemusel být odhad, jen cena obvyklá v místě - podle podobných nemovitostí podle realitky. Pravda je, že mamka byla jediný dědic. Tchán zemřel přede dvěma lety a na pozemky rovněž stačil " odhad" z realitky. Kdyby se dědicové neshodli, určitě by odhad být musel.
Lebahu: je to tak. Notářské poplatky se platí podle hodnoty dědictví. Notář vyšťourá nemovitosti podle katastru plus bankovní účty, akcie, spoření, pojistky atd. Starožitnosti, peníze ve štrozoku apod. obvykle nevyšťourá a pokud se dědicové dokážou spolu dohodnout, rozdělí si věci bez notáře. Jinak se i na další cenné věci dělají znalecké posudky a platí se notářské poplatky.
mambule: znalecký posudek už dnes není k dedickemu řízení nutný.
@Mata69: To je sice pravda - znalecký posudek opravdu není nutný, ale pro dědické řízení chce notář odhad tržní ceny. Což není znalecký posudek, a tudíž je rozdíl v odbornosti, kdo to udělá, a v razítku, které na to dá. Nicméně jak odhadce, tak i znalec musí navštívit tu nemovitost, shromáždit dostupné dokumenty a provést výpočty podle stejné metodiky. A i tak se stane, že notář bude vyžadovat vysloveně znalecký posudek, kdyby to bylo složitější a dědici se odmítali domluvit, nebo nechtěli tu tržní cenu akceptovat a podobně.
@Elynor: Otec zemřel předloni. Cenu bytu, tedy tržní a obvyklou v místě, si notářka vyhledala sama v tabulkách, žádný znalec ani odhadce nebyli zapotřebí. Dříve se odhad nechával dělat nějakým známým odhadcem právě proto, aby byl co nejnižší, což se nakonec, i když se odhadci zaplatilo, vyplatilo. Dnes je to zbytečné, sejde-li se více odhadů, bere se v potaz ten nejvyšší. Alespoň tak to bylo, když jsme s bráchou řešili dědictví po otci.
@Mata69: No, čoveče to nevím, tchán umřel před cca 4 roky a odhad na barák se dělal (podle odhadu si notář počítá poplatky). Ale možná se to změnilo od té doby.
@lebahu: Změnilo se to, že ti odhad nijak nepomůže tu cenu snížit, takže ho nepotřebuješ, notář si tržní cenu vyhledá sám.
Elynor: co se týče vašeho druhého příspěvku: do hrobu si nevezmu ani ty zážitky. Hanba by mě fackovala, kdybych - jestliže mám tu možnost - nezajistila svým dětem bydlení a nechala je kvůli svým zážitkům celoživotně otročit hypotéce nebo nedejbože se třískat po podnájmech. To vážně raději oželím Seychely nebo co. Každý to máme jinak.
@mambule: Co je špatného na nájemním bydlení? Moji rodiče celý život žili v bytě, který nebyl jejich. Matka tam žije dosud. Sama celý život žiju v bytech, které nebyly moje. Nemám s tím vůbec žádný problém. Naopak mi to usnadnilo život, když jsem se mohla přemisťovat za prací, jak bylo zrovna zapotřebí. Na Seychelách jsem nebyla, a zážitky jsou právě to jediné, co si člověk do toho hrobu vezme. Rubáš kapsy nemá, jak se dříve říkalo, a k čemu je mi majetek, který jsem si neužila, akorát jsem s ním měla starosti, abych ho zvelebovala? A potomstvo o to třeba pak ani nestojí a prodá to. Kolik už jsem viděla příběhů, kde někdo postavil obří dům, a pak v něm zůstal sám, protože děti se rozutekly po světě a zařídily si život jinak, zatímco v domě pro tři generace pak bydlí jen ti staří rodiče, nemají ani síly ani prostředky na údržbu, barák chátrá a nakonec to ani nikdo nechce koupit, protože lidi nepotřebují sídlo jako kráva se třemi bytovými jednotkami. Jeden takový příběh sleduju aktuálně skoro "v přímém přenosu". Důchodci kolem 80 let, a dům se třemi velkými byty. Dva byty jsou prázdné, důchod nestačí na provoz domu, ani na placení energií, všechny úspory už jsou fuč, tři děti žijí někde úplně jinde, ale ty prázdné byty se nemůžou pronajmout (cože - cizí lidi v domě?!? ani náhodou) a prodej taky nepřichází v úvahu, no tak co - asi se počká na dluhy a až si pro dům přijde exekutor… nevím, jak si to ti lidi představují. Ale mají ten majetek. :achjo:
Elynor: důvodem je úspora notářského poplatku, případně poplatku za znalecký posudek, pokud se řeší dědictví. Výše notářského poplatku závisí na hodnotě majetku, takže někdy to může být slušná pálka. Ale ten "výměnek" by měl v darovací smlouvě být, jinak může nastat průšvih.
A podobné příběhy mi jen potvrzují tezi, že majetek si má každý prošustrovat sám, osobně, dokud může. ]:-D Aby z toho něco měl, třeba radost a zážitky, to mu nikdo už nevezme. Syslit majetek pro potomky nemá význam, neb i ve světové literatuře se lze dočísti, že první generace pracuje jak otrok, a tím položí základy. Na nich druhá generace staví a jmění rozmnoží. A ta třetí generace už vyrostla v dostatku nebo přímo v luxusu, proto si toho ani neváží, neumí s tím zacházet, a všechno přijde zu grunt a koloběh může začít znovu. 8-)
Znova opakuju - daň dědickou a darovací dnes neplatí nikdo, slovy vůbec nikdo, protože obě tyto daně byly zrušeny v roce 2013. Dary se zahrnují do daně z příjmů, dědictví taktéž, ale je osvobozeno. Dary jak kdy. Takže dnes už vůbec nemá smysl se snažit těmto již neexistujícím daním se vyhýbat. Osobně tedy nevidím žádný důvod, proč dávat potomstvu nemovitost, když v ní bydlím. Leda dvaadvacítka u spánku, to je argument, kterému se těžko odolává. ]:-D
Už po několikáté tady čtu v různých příbězích,jak dopadli lidé kteří darovali za svého života vlastní střechu nad hlavou.Chtěla jsem abychom darovali jednomu našemu dospělému dítěti dům ve kterém bydlíme.Už to nechci.Paní z příběhu by si mohla,pokud by nerozdali majetek,alespon říci"no hlavně že mám vlastní bydlení",po tom co ji potkala taková tragedie.Tak jí fakt jen zbyly oči pro pláč.Napadlo mne:co když chlapec který se narodil,není jejího syna a syn se to dozvěděl?
@Noral: Otázka je, jestli s vámi ten váš dospělý syn v domě bydlí nebo ne. Nám rodiče také darovali dům, ve kterém bydlí. Ale bydlíme v něm i my (dvě bytové jednotky) a dům udržujeme, a investujeme do něj. Rodiče mají doživotní právo užívání svého bytu, zahrady, nechali jsme od notáře dopodrobna vypsat jejich práva - aby se cítili bezpečně a neměli strach o střechu nad hlavou - přestože vztahy máme velice dobré a fakt si nemyslím, že bychom je chtěli z domu vystrnadit. Je to pro jejich klid.Darovat dům, ve kterém syn s vámi nebydlí, nijak se nepodílí na jeho opravách nebo ho nezvelebuje, vidím jako zbytečné. Pokud tedy nemáte více dětí a chcete, aby dům získal právě tento syn. Pak ale můžete sepsat i závěť.
Manželé po sobě dědí majetek, bez ohledu na to, jestli byl v SJM nebo ne!Příklad: mám barák psaný jen na sebe, po mé smrti ho zdědí manžel a děti. Kdybychom děti neměli, zdědí ho manžel a nikdo jiný. Moji rodiče nebo sourozenci jen v případě, že bych neměla ani manžela.Takže pokud nebožtík syn a bývalá snacha paní z článku byli skutečně manželé, je z jejího hlediska úplně fuk, zda dítě má za otce nebožtíka nebo někoho jiného. Teda co se týče toho dědění majetku. Nemá nárok.
Je to celý divný. Přepsat na syna oba byty? Proč? Chápu, že by mu třeba jeden darovali, ale proč oba? A ještě bez zápisu práva v bytě dožít. Jediné, čemu se darováním vyhnuli, tak jsou notářské poplatky a odhad nemovitosti při dědickém řízení. Dědicka ani darovací daň se mezi blízkými příbuznými neplatí.Proč se syn oběsil, těžko říct, nemusel k tomu mít ani žádný důvod (dluhy, rozvod, nemoc...), občas lidem prostě "hrábne".Pokud syn ty dvě starší děti neadoptoval, nemůžou po něm nic dědit. A proč snacha přerušila styky? To je taky zvláštní, jedině snad, že by ji ten tatík naočkoval, že bábu vystěhují a shrábnou oba byty...Paní nemá šanci cokoliv vysoudit zpět i kdyby narozené dítě nebylo synovo, narodilo se za trvání manželství, otec je ze zákona manžel i kdyby dítě bylo třeba černoušek. Mrtvý otec už popřít otcovství nemůže.
@lebahu: Jenže ona tam píše, že nechtěli platit poplatky ani z dědictví ani z darování, proto se pozastavuji nad tím, jak mohli přepsat ty byty na syna. Co to bylo za úkon, že se tím jakože vyhnuli poplatkům? Je to nesmysl. Na základě něčeho musí nového vlastníka na katastru zapsat, nejde tam přijít a říci "přepište můj barák na kluka". Darovací smlouvu si mohou napsat klidně sami, nemusí mít formu notářského zápisu. Takže dle všeho mu byty darovali. Jenže tady si autorka plácá nesmysly každou chvíli. A jasně, že si syn mohl vzít život zdánlivě bez důvodu, rodiče mohli prd vědět co se mezi nimi dělo...Ale z vyprávění tam není ani náznak. Chování snachy je divné, když do té doby ty vztahy fungovaly dobře. Ale kdo ví, třeba byla z jeho sebevraždy tak zdeptaná, že chce vše, co s ním souvisí a připomínalo by jí ho, od sebe odstřihnout...teda kromě toho dítěte no.
Mne by tedy zajímalo, jak přepsala byty na syna, protože nechtěla aby platil dědickou nebo darovací daň. Bez ohledu na to, že tu už zaznělo, že tu by ani jednu neplatil, tak jakou že asi tak formou ten"přepis" proběhl? To jsou žvásty, bože můj.A už vůbec nechápu, proč na něj přepisovali i byt, v kterém bydleli, aniž by si tam zřídili doživotní bydlení.No a dále taky moc nechápu, když všechno bylo zalité sluncem, těšil se na dítě, podnikání mu frčelo, žádný náznak potíží, se najednou zasebevraždil. To fakt vypadá, že se něco dozvěděl, a takto unáhleně to vyřešil. Pitomá poznámka, že to udělal dokud ještě neviděl své dítě, je poněkud divná.
@Mata69: Vidíš, ani mi nedocvaklo, že tvrdit, že přepisuji byt na syna, aby se vyhnul darovací a dědické dani, je naprostý protimluv. :-)
Paní Dagmar měla být obezřetnější,nechat si aspoň svůj byt.Nechápu,proč se obecně lidi málo starají o to,aby nepřišli o střechu nad hlavou.Ať už se jedná o přepis na děti,půjčky a podobně.Zde v případě je možné,že dítě nebylo oběšencovo,paní může vzít zpět dar,také nemůže dědit bez závěti jen tak někdo.Moc není jasné,jak mohla družka manipulovat s bytem,kde ani nebydlela.Paní Dagmar neměla tak rychle ustupovat,vždyť tam nebylo jasné,že by syn přepsal na družku nějaká práva k bytu.Myslím,že nakonec paní dostane vše zpět,snad tím bude dost poučená pro příště.
Možná by měla Dagmar šanci, kdyby tam nebylo to vnouče. Jestliže synovi darovali rodiče ty byty předtím, než se on oženil, nemusely ty byty být součástí společného jmění manželů. Pak by je manželka nezdědila, dědil by jen ten vnuk, a kdyby vnuka nebylo - a pozor, ono ho skutečně nebylo, narodil se až po smrti svého otce. Což začíná vypadat zajímavě - když ještě nebyl na světě, nemohl po otci dědit. A snacha by v každém případě byla jen zákonný zástupce (a to by musel určit soud), který by tomu dítěti spravoval jeho dědictví. Pokud ovšem syn nechal na katastru změnit vlastnictví a byty byly i manželky, tak i tahle malá šance padá. Ale zajímalo by mě to, jak to je z právního hlediska, když se dítě narodí až po smrti rodiče, jestli je tam nějaká ochranná lhůta, aby mu zaručila právo na dědictví. A co když to nebyl jeho syn? Třeba mu Jolana byla nevěrná, a je to úplně cizí dítě (což by mohl být i důvod k sebevraždě). Rozhodně by to dobrý právník mohl zpochybnit.
@Elynor: Jinak má i Nasciturus, tedy ještě nenarozené dítě, právní nárok na dědictví, pokud se narodí živé. Podle Deklarace práv dítěte má dítě právo na ochranu již před narozením již od roku 1924, kdy byla tato deklarace Společností národů podepsána.To jsem si vygooglila.
@helza: Máš pravdu, je to § 25 občanského zákoníku. Vnuk by tedy zřejmě dědil i jako dosud nenarozený a snacha byla jeho zástupce. Což má logiku, jako ochrana potomka, když mu umře rodič. No, škoda, že se nedozvíme výsledek, zrovna v tomto příběhu by mě to zajímalo, jak to dopadlo.
@Elynor: Nerada spekuluju, ale když jsem článek četla, první, co mě napadlo bylo, že pokud šlo prokazatelně o sebevraždu, pokud nesouvisela s podnikáním, pokud se nenašel žádný dopis na rozloučenou, pak příčinou mohla být skutečnost, že se Vojtěch dozvěděl, že s takovým nadšením očekávaný syn není vůbec jeho. Což by vysvětlovalo i Jolanin náhlý a nekompromisně ukončený styk s Dagmarou - co kdyby to poznala? Dagmařin nápad, že "možná chtěl tak moc umřít, že se naopak pohledu na své dítě vyhnul. Možná se bál, aby ho ten pohled nezviklal v jeho rozhodnutí vzít si život" mi připadá dost přitažený za vlasy. Jaké by z toho plynuly právní dopady netuším, ale být Dagmarou, pokusím se to zjistit. Možná by ji pak odpadlo trápení nad tím, že vlastního vnuka nemůže vídat.
@helza: Mě to napadlo až v průběhu uvažování nad tím, co má vlastně Dagmar v ruce, že to stálo za to chodit s tím k soudu. Protože mi to na první přečtení připadalo jako dost ztracený případ, do kterého bych asi nešla. Ale můžou tam být věci, co v článku nejsou, a přitom jsou podstatné, a zrovna fakt, že to vnouče by nebylo vlastní vnouče, ale kukačka, to by pro mě osobně dost měnilo situaci. Kdybych byla na místě Dagmary, jak se táže anketa.
@Elynor: Já jsem o tom v souvislosti s možnostmi soudu neuvažovala, vlastně to, že přišla o byt a že se snaží soudit, píše až nakonec a navíc, já jsem na tyhle věci natvrdlá. Ale když se zamyslíš nad tím neočekávaným a vlastně nepochopitelným ukončením vztahu ze strany Jolany, pak v tom muselo hrát svou roli něco zásadního, což by dědictví být mohlo. A jak píšeš, to "kukaččí dítě" by ledacos vysvětlovalo.
Tento příběh opět dokládá, jak je velice nízké právní povědomí obyvatelstva. Žádná daň dědická ani darovací už dost dlouho neexistuje. Daň z příjmů má řadu výjimek a osvobození, která se vztahují zejména na potomky v případě dědictví a darů. Ano, poplatky notáři za to, že vede pozůstalostní řízení, tam jsou a odvíjejí se i od hodnoty zděděného majetku. Ale zase to není nijak likvidační, aby se to nedalo zaplatit, a musela se vymýšlet krkolomná řešení. No a taky nějak nevím, co na tom chce paní vysoudit. Závěť asi neexistuje, to by se o ní paní zmínila, no a dědění ze zákona má jasná pravidla, v tomto případě děti a manželka. Souhlasím i s tím, že vynucovat si kontakt s těmi dětmi je celkem k ničemu, to nepřinese žádný prospěch ani jim ani Dagmar. Akorát zbytečně vyhazuje peníze za soudní poplatky a právníky. Někdy prostě nezbývá než si říct, že něco skončilo, i když to bolí. Pravda, ještě by ji mohlo napadnout, že se pomstí a bývalé snaše to nedaruje. Že jim udělá ze života peklo a to budou mít za to. Ale to je postoj, který taky nic neřeší, a nic hezkého nepřinese.
No a ještě bych dodala, že syn by žádnou dědickou daň neplatil, stejně jako neplatil daň darovací.Takže "tohle všechno vzešlo" nejspíš z toho, aby syn nemusel platit notářské poplatky při vyřízení a převzetí dědictví. Sice nejsou úplně zanedbatelné, darování přes smlouvu je levnější i s právníkem, ale tady asi chtěl někdo ušetřit na nepravém místě. A pak se ještě diví sám sobě, jak se to všechno stalo.
Nebudu spekulovat co a jak se mohlo stát a co komu přelítlo přes nos, že choval, jak se choval.Zcela zásadní a přitom jednoduché pravidlo je, pokud chce někdo darovat dětem veškeré svoje nemovitosti, alespoň v jedné darovací smlouvě (ale klidně ve všech, pokud se za života rodičů nemá majetek prošustrovat) si dát podmínku doživotního užívání nemovitosti.V případě nutnosti (např. jeden z bytů chtějí mladí prodat, aby mohli doplatit za stavbu domu) jde takovou podmínku (dříve věcné břemeno, nyní služebnost) snadno zrušit - nemusí to jít před soud apod. U pronájmu nemovitosti není na překážku. Hlavní účel toho ovšem je nepřijít na stará kolena o střechu nad hlavou.Tohle myslím poradí právník každému, kdo chce sepsat darovací smlouvu. Jestliže ji někdo smolí podle návodu na internetu, může mít smůlu. Stejně jako ji nejspíš bude mít paní z příběhu - bývalá snacha nezískala byty podvodem a k bývalé tchyni nemá žádnou vyživovací povinnost.Jediné, o co se podle mě zde dá úspěšně soudit, je právo na styk prarodičů s vnoučetem. Má to ale cenu, takhle komplikovat život děcku, kterého vůbec neznají, nevychovávali ho a nikdy vychovávat nebudou, pro které budou jen cizí lidé hádající se s jeho mámou?
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.