Šest až osm procent českých žen chce zůstat dobrovolně bezdětných, říkají průzkumy. Ačkoli jsou všude kolem nás, v médiích jste o nich dosud četli jen pod anonymními jmény, a jejich důvodům jste tudíž nemuseli tak docela věřit. Rozhodli jsme se to změnit a představujeme vám několik reálných příběhů žen, které neplánují počít potomka. Proč se tak rozhodly a jak se jim žije ve společnosti, která stále diktuje ženám povinnost rodit?
Kristýna Hálová, 27 let, asistentka prodeje
Na to, být matkou mám relativně ještě čas. Přesto jsem rozhodnutá, že děti mít nechci. V mém rozhodnutí mě poměrně zásadně ovlivnila zkušenost z dětství. Svého biologického otce jsem nikdy nepoznala, odešel od matky ještě předtím, než jsem se narodila.
Druhý otec, kterého máma potkala, když mi bylo asi pět, zemřel v mých sedmnácti. Matka je od té doby sama a já se nemůžu ubránit pocitu, že nechci skočit podobně jako ona: single matka, kterou její partner stejně dříve nebo později opustí. O tom, jak složité to je, vím také ze zkušenosti své kamarádky, která porodila dítě v osmnácti. I ona zůstala sama. Když jsem viděla její zoufalství, žádný společenský život a starost o dítě, těžko by mě někdo přesvědčil, že být matkou je hlavně radost.
Nemám mateřské pudy, neslyším tikat biologické hodiny, a navíc mám staršího přítele, který už dvě děti z předchozího vztahu má a další nechce. Přítelovy děti mám ráda. Ráda se o ně starám, trávím s nimi čas. Ale je pro mě lepší si je půjčit, prožít s nimi hezké chvilky a pak je zase vrátit.
Občas slýchám, že jsem sobec, že si nechci zkazit postavu a vůbec přijít o svůj pohodlný život. Část sobectví v tom jistě je, každopádně to je přece i v rozhodnutí děti porodit. Ačkoli s přítelem máme jasno, že děti nechceme, nedá mi to nepřemýšlet, jak naše rozhodnutí ovlivní partnerský vztah.
Říká se totiž, že každé partnerství má mít určité etapy, kroky, aby z něj nevyprchal náboj a vůbec láska. Na jednu stranu mi vadí, že s přítelem po dvou a půl letech už vlastně nemáme co budovat, kam vztah posouvat, na druhou si nemyslím, že pokud by náš vztah jednou skončil, bude hlavní důvod ten, že nemáme a nechceme děti.
Olo Křížová, 38 let, modelka a umělkyně
Je mi třicet osm, takže teoreticky děti ještě mít můžu. Fakt, že nechci, není žádné impulzivní rozhodnutí ze včerejška. Cítím to tak odmalička, i když v pubertě to říká každá holka. Od puberty jsem ovšem ubrala na radikálních slovech „vůbec“ a „nikdy“. Člověk – nikdy – neví, co život přinese. Každopádně za svým rozhodnutím si stojím.
U mě touha být matkou hodně souvisí s partnerstvím. Zatím jsem nepotkala partnera, který by vyhovoval mým představám. Jeden z mých vztahů mimo jiné kvůli otázce potomků skončil: já jsem nechtěla, on chtěl, naše cesty se tak logicky rozešly.
Toho pravého třeba potkám, až mi bude padesát, a třeba s ním přijde i touha vychovávat dítě. Kdo říká, že ji musím naplnit tak, že si ho sama porodím? Nemám slovo matka spojené s tím, že dítě musí být nutně moje krev. Proto když mě k tomu život dovede, můžu dítě adoptovat. Párkrát ve svém životě už jsem zaslechla, že jsem kariéristka. Není to pravda. Práci, kterou dělám, si umím představit i s dítětem.
Okolí mé rozhodnutí chápe a respektuje, i když bylo období, kdy jsem z jedné části rodiny cítila zvláštní, snad až agresivní nátlak, abych otěhotněla. Na severu Moravy, kde část rodiny žije, jsem prostě byla – a jsem – divná, protože tam jsou děti vesměs jedinou náplní života. Snažila jsem se vysvětlit svůj postoj, že dítě je moje soukromé rozhodnutí a že to není povinnost. Společenský nátlak, že vymíráme a nerodíme daňové poplatníky, považuji za hloupost. Co víme, co bude za deset, padesát nebo sto let?
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie