Po dvou manželstvích zůstala Dana sama, a tak se po čtyřicítce ocitla v situaci, kdy začala hledat nového partnera. Největším problémem pro ni bylo jít do nového vztahu naplno. Až potkala starou lásku z mládí.
Když mi bylo dvacet a začala jsem s někým randit, vždycky jsem se do nového vztahu vrhla po hlavě. Byla jsem zamilovaná až za ušima a moc jsem nepřemýšlela, zda tenhle kluk je ideální partner pro život a chci s ním strávit zbytek života. Bylo jen teď a tady.
S prvním manželem jsme se museli brát, a tak v mých šestadvaceti život vyřešil za nás rozhodování, jestli už nastal ten správný čas spojit natrvalo své osudy, vzít se, založit rodinu.
Deset let to bylo skvělé, měli jsme dvě děti a já myslela, že si budeme spolu spokojeně žít navždycky. Pak se ale Petr na tenise zamiloval a po rozvodu a nějakých těch životních kotrmelcích jsme každý zakotvili v novém vztahu. Zatímco Petrovi to vyšlo a je s Katkou dodnes, já se po šesti letech opět rozvedla. S Markem jsme se totiž dali dohromady víc z rozumu než z vášně, oba jsme už nechtěli být sami, rozuměli jsme si a tak jsme se vzali. Po pár letech jsem ale začala cítit ve vztahu prázdnotu, která mě ubíjela, až jsem to nevydržela a navrhla rozvod. V klidu jako přátelé jsme se rozešli, po rozvodu mě Marek políbil na tvář a šli jsme spolu na skleničku.
Toto video boří mýty o boubelkách. Jsou totiž neuvěřitelně sexy:
Spadl mi kámen ze srdce, měla jsem pocit, že mi bude lépe samotné, že chci zažít ještě vztah, ve kterém budu lítat a mít pocit, že jsem našla druhou půlku svého já.
Jenže to jsem podcenila to, co s člověkem udělá stárnutí. Problém kupodivu nebyl potkávat nové muže, ne že by jich bylo pět do týdne, ale kamarádky mi občas někoho představily, navíc pracuju na pokladně ve stavebninách ve větším městě, takže se kolem mě objevují nové tváře.
Jenže já najednou do žádného vztahu nedokázala jít naplno. Okamžitě mi v hlavě začalo šrotovat, že mám svůj byt, děti, kdo by se ke komu stěhoval. V jednom vztahu mi vadilo, že Jirka podřizuje veškerý svůj čas dceři. Petr zase byl děsně pasivní, měla jsem pocit, že život do našeho vztahu musím vnášet já. Ale největší problém byl v mé hlavě nebo možná v srdci. Nedokázala jsem se bláznivě zamilovat. Prostě víc fungoval můj rozum než cit.
Byla jsem příliš racionální, nedokázala jsem vzplanout. Možná jsem jen nepotkala toho pravého, ale spíš jsem si říkala, že dokážu chlapy po těch letech prokouknout, takže najednou žádný není ten pravý. Až jsme se zase potkali po letech s Mirkem. Kdysi jsme spolu chodili, ale nevyšlo nám to. Celé ty roky jsme o sobě věděli, protože máme z mládí společné přátele, ale nevídali jsme se. Když se teď Mirek po letech rozvedl, skoro hned se mi ozval, pozval mě na večeři a začali jsme se scházet. A já v sobě najednou zas objevila tu spontánní holku, která tolik nepřemýšlí, bere věci tak, jak přicházejí, a dokonce se zase dokáže zamilovat.
Jsem přesvědčená, že nám v tom pomohlo to, že jsme spolu kdysi chodili. Máme na co navázat, ten druhý v nás rozehrává mladou nerozvážnost, která je možná pro bezhlavou zamilovanost potřeba. Takže doporučuju: Pokud někoho hledáte, zalovte v rybníku svých bývalých lásek. Pokud jste se nerozešli ve zlém, skrze toho druhého objevíte zase chuť mládí.