Patří mezi ně setkání s Jiřím Němcem, které se proměnilo na dlouhá léta v jejich společnou cestu. Své putování po životní cestě si Dana Němcová vyzkoušela na sto způsobů. Od času dětství, prvních pádů a vzpomínek na válku provede čtenáře ve svém vyprávění přes dobu vysokoškolských studií až k roli manželky, matky, přítelkyně a také disidentky. Nezamlčuje, že její přijímání životních rolí bylo ovlivněno vírou a hledáním, jak sama říká, něčeho tajemného. Velmi skromně, jako by nechtěla ničím narušit křehkost a nedotknutelnost přátelství, se vyjadřuje o setkávání se známými osobnostmi kultury a politiky.
Jan Bárta - Dana Němcová Lidé v mém životě
brož., 224 s., 199 Kč
ISBN 80-7178-759-0
Vydalo nakladatelství Portál
-----------------------------
Ukázka:
Jaký první zážitek se ti udržel v paměti?
Pamatuji si, že přicházím domů. V okně je obraz prezidenta Masaryka s černou stuhou a s kyticí. Já koukám na obraz a spadnu přes schod a přerazím si zub. To si pamatuji naprosto autenticky. Za můj zlomený zub může Masaryk. Pak si pamatuji, že jsem spadla z kolotoče. Zřejmě ty nejsilnější dojmy byly poněkud traumatického charakteru. Jinak si však ve své paměti uchovávám vzpomínky předané a interpretované mými rodiči. A ty byly traumatické spíš pro ně. To se mnou přišli kupříkladu do zahradní restaurace a usadili se na lavici k dřevěnému stolu, nad nějž mi sotva koukal nos. Ačkoliv jsem zatím byla schopna vyslovit bez potíží pouze několik vět, bouchla jsem prý po chvíli čekání do stolu a vykřikla: "Pivo šem!"
Myslím, že tam zrovna nebyl nikdo z obsluhujícího personálu, takže se tato epizoda uchovala pouze v podání mých rodičů. Z jejich vyprávění také vím, zpravidla když chtěli doložit, jak nesnadné to se mnou měli, že jsem na všechno říkala: „Šama, šama.”
Myslíš si, že zrovna tohle ti zůstalo?
Mám dojem, že ano. Dnes dokonce poznávám, že mě s tím "šama, šama" mohou čekat jisté potíže. Proto se cíleně učím, že jednoho krásného dne všechno sama nezvládnu. Musím se naučit přijímat pomoc druhých. Ne že bych nedokázala spolupracovat s jinými lidmi, to je jiná věc, ale v tom, aby někdo jiný naplňoval mé potřeby, aby mi někdo něco dával, aby se o mě někdo staral, v tom jsem byla vždycky hodně zpupná. Mám stále tendenci dávat. Je třeba naučit se taky přijímat.
Čas dětství je spojen se školou. Vzpomínáš ráda na školu?
Strašně ráda jsem chodila do školy a moc ráda na ni vzpomínám. Milovala jsem své učitele. Byl to pan řídící Beránek a taky pan učitel Faltýsek. Školu jsem milovala hlavně proto, že jsem tam nebyla sama. Jako jedináček jsem si moc přála být pohromadě s ostatními dětmi.
To bylo už za války. Jak dalece jsi tenkrát vnímala válku jako hrozbu a nebezpečí?
Pocitově asi nijak intenzivně. Pocit bezpečí, nutný pro život dítěte, mi totiž garantovali rodiče. Na druhou stranu, přestože se o některých věcech zřejmě záměrně přede mnou nemluvilo, odrazilo se to třeba v mých snech. Měla jsem kupříkladu období, kdy se mi zdálo něco, co jsem jako dítě nedokázala ani pojmenovat, ale dnes bych to popsala jako vybombardované hroby. To bývaly mé noční děsy.
Jinak se mé setkávání s fenoménem války odehrávalo v poněkud mírnější rovině. Kupříkladu jako všechny děti ve škole i já jsem byla vyzvána, abych vstoupila do dětské organizace Kuratoria. Děti mnoho nepotřebují, aby se pro něco nadchly. Přišla jsem tedy celá natěšená domů a vyprávěla mamince, jaké to tam mají hezké. Rodiče mé nadšení nesdíleli. Byli ke mně velmi otevření. Vážím si, že si se mnou tenkrát sedli a řekli mi, co je to nacismus a válka a že tedy do takové organizace mě v žádném případě nepustí.
Řekli ti to takhle naplno?
Ano. S tím, že o tom nesmím mluvit, ale že jsem pochopitelně velká a že mi důvěřují. Bylo mi asi osm nebo devět. Cítila jsem se jejich otevřeností a důvěrou velice poctěná a myslím, že to byl od nich velmi dobrý pedagogický krok.
Vzpomínám si rovněž, že jsem na konci jara přinesla mamince z pole kytici. Byla v barvách trikolory. Chrpy, kopretiny, vlčí máky. Hnala jsem se s tím přes celé město. To zůstalo zcela bez jakýchkoliv důsledků.
V paměti mi zůstal nápis na cedulce připevněné na rádiu. "Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí", stálo tam. Když zazněla znělka z Londýna, věděla jsem, že jde o něco velmi důležitého. Moc jsem tomu nerozuměla, ale měla jsem pocit jakéhosi sdíleného tajemství.
Vepsala ti doba války do paměti ještě nějaké další zážitky?
Jedním naším vcelku malicherným válečným trápením bylo zatemnění. Můj otec byl manuálně dost nešika. Když měl udělat rámy s modrým papírem do oken, byl to horor. Buď se někde papír potrhal, pokrčil nebo nedoléhal k rámu. Válečné starosti se rozšířily i o potřebu zajištění topiva na zimu. Naši koupili pařezy na pasece. Nevím, jestli to bylo opravdu jenom proto, ale tatínek údajně k dobývání pařezů měl dynamit, který uchovával doma. V téže době přišel telegram ze Sudet, z místa, kde jsme bydleli do podzimu roku osmatřicet. V telegramu stálo: Přijeďte, matka zemřela. Otec se vydal do Prahy, kde nejdříve na úřadech sháněl potvrzení o našem arijském původu. Potom zažádal o vystavení propustky do Třetí říše. Podařilo se. Směli jsme asi na dva dny do Mostu, kde žili otcovi rodiče. Tam jsem se setkala poprvé s bezprostředními důsledky války. Viděla jsem domy s vytlučenými okny, zakrytými jen krabicemi a lepenkou. Působilo to na mě dost tísnivě. Šlo už opravdu o území zasažené bombardováním, válkou. Rozdíl mezi poměry v podstatě idylickém Novém Městě nad Metují, kde jsme žili, a v Sudetech byl zřetelný. Až na místě, tedy v Mostě, otec zjistil, že zemřela maminka jeho sestřenice, nikoli jeho vlastní maminka. Smutná cesta na pohřeb mé babičky se proměnila v radostné setkání s těmi, které jsme od osmatřicátého roku neviděli.
Po návratu domů nám domovnice, paní Peldová, u které jsme měli podle nařízení uloženy klíče, zvěstovala, že v naší nepřítomnosti proběhla v bytě domovní prohlídka. Naštěstí tatínkův dynamit nenašli. Najít ho, patrně by to s námi dopadlo jinak.
Do Nového Města nad Metují jste se nastěhovali až za války?
Narodila jsem se v Mostě, v bytě tatínkových rodičů. Tatínek byl sice učitel, ale pocházel z hornické rodiny. Byt, ve kterém jsem se narodila, si ještě pamatuji. Sestával z kuchyně a jednoho pokoje. Po mém narození dostal otec místo v Chomutově, kam jsme se taky přestěhovali. Během smutných událostí roku osmatřicet velel otec jako důstojník jednomu obrannému pásmu poblíž našeho bydliště. S tímto obdobím mám spojenu jednu velmi silnou vzpomínku. Občas jsme chodívaly s maminkou za tatínkem mezi vojáky. Maminka pro ně jednou upekla plný prádelní koš malých koláčků. Měli jsme přitom takový pocit vlastenecké hrdosti a radost z toho, jak jsou všichni ti muži připraveni hájit nezávislost naší republiky.
Pak se to ale jaksi "zvrtlo"...
Ano. Vzali jsme tudíž na vědomí výzvu, která zněla: "Kdo nechce s Němci žíti, musí odejíti…" Společně s maminkou jsme narychlo sbalily nejnutnější věci a vydaly se k příbuzným do Brandýska. Otec za námi přijel o něco později, až po demobilizaci. Ubytovali jsme se v jednom rodinném domku. Nebyli jsme tam ovšem sami, což znamenalo, že jsme se ocitli v poněkud stresové situaci. V těch chvílích nám dětem mohli dospělí jen stěží poskytnout pocit bezpečí. Žili v neustálých obavách, co se bude dít, a aniž si to uvědomovali, přenášeli strach i na nás. Když otec dostal místo školského tajemníka v Kladně, odstěhovali jsme se za ním. I tam jsme však bydleli v naprostém provizoriu. Přidělili nám jednu místnost v činžáku. Maminka ani nevybalovala věci, protože nám nikdo nedokázal říci, na jak dlouho ve městě zůstaneme.
Odsud si nesu vzpomínku na moc hodného pana krejčího, který bydlel až nahoře u půdy. Navštěvovala jsem ho velmi často, protože tam dole u nás se v jedné místnosti plné dusné atmosféry nejistoty nedalo vůbec nic dělat. Pan krejčí pro mne vymýšlel různé žerty a já u něj na tíseň alespoň na chvíli zapomněla. Někdy jsem vyběhla taky na dvorek k pekárně. Oblíbila jsem si v těch místech poněkud zvláštní činnost. Leštila jsem krovky švábům a opravdu moc mě to bavilo. Z dramatičnosti a provizoria času těsně před válkou něco pozitivního pro mě však přece jen vyplynulo. Podařilo se mi vymknout se z poněkud úzkostné maminčiny péče. Pro vlastní neklid, nepokoj, nervozitu, úzkost a starosti o budoucnost nemohla všechnu svou pozornost soustředit jen a jen na mne.
Zdá se, že jsi důsledky vyplývající ze složitých událostí doby konce let třicátých sama nijak tragicky nebrala.
Myslím, že mi neuškodilo nic z toho, co nás v těch letech potkalo. Právě naopak.
Ještě v Chomutově jsem si na rodičích vymohla obrázek anděla strážného. Chtěla jsem toho s lávkou a dětmi, ale maminka říkala, že je to moc veliký kýč. Koupila mi jiného anděla. Dnes vím, že šlo taky o kýč, ale trošku decentnější. Dostala jsem tedy anděla bez dětiček a bez lávky, v modrém provedení. V Kladně mi pak pan prodavač v trafice před domem daroval obrázek vsazený do takové šesticípé hvězdice, která byla jakoby opletena fialovou vlnou. Řekl mi, že na obrázku je Kristus, který mě má rád, a že já ho mám mít taky ráda. Tohle byla rozhodující informace mého dětství.
Dost silně se do mých vzpomínek vepsal moment, kdy se díváme s matkou z okna. Po ulici ženou pravděpodobně příslušníci SS nějaké muže. Seběhla jsem dolů, abych dovnitř pustila otce. Bylo vyhlášeno stanné právo a nikdo nesměl být venku. Následovala domovní prohlídka a kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby nebylo solidních lidí, kteří otce okamžitě přemístili ve funkci školského tajemníka do Náchoda. Stěhovali jsme se znovu. Tentokrát do Nového Města nad Metují. Zde jsme žili celou dobu války a já toto město dodneška miluji.
Jak bys údobí strávené v Novém Městě charakterizovala?
Myslím, že bylo spojeno s velice intenzivním prožíváním vztahu k přírodě. Bydleli jsme na samém okraji města, v Masarykově čtvrti. Dnes už je celá oblast, která vedla od nás poli k lesu, zastavěna. Když jsem však ještě jako dítě vyběhla na konec ulice, měla jsem přírodu takřka na dosah ruky. Meze, pole, les, třešnovka s obrázkem svatého Františka! To všechno se přede mnou otevíralo jako místo a příležitost k novým objevům. Musela jsem vědět o každém býlí, o každé kytičce, o každém koukolu, když zrovna začal růst. S maminkou jsme chodily do lesa. Nejen na houby, ale taky třeba na klacky, když nebylo čím topit. Sbírali jsme rovněž všechny možné druhy lesních plodů. Matka se bála na pasekách hadů, takže vnášela do mých cest přírodou jistý kus napětí, ale to mi zase tolik nevadilo. V životě jsem si pak už nikdy tolik neužila všech darů lesa jako tenkrát za války.
Někdy v tom čase jsem dostala slintavku. Po čtrnácti dnech bez jediného sousta jsem dostala chuť na lesní jahody a maminka chudinka je běžela nasbírat do lesa. Naštěstí to bylo v tu správnou dobu. Nemusela tudíž obtěžovat bratry Měsíčky jako Maruška z pohádky. Jahody zalila mlékem a bylo to opravdu první jídlo, které jsem po tak dlouhé době požila.
Od dětských let v sobě nosím vůni každé roční doby, každého měsíce. Je v ní skryto čekání na přírodní jevy, přicházející s naprostou samozřejmostí a pravidelností. Škoda, že dnes pro většinu dětí není neporušená příroda žádnou samozřejmostí. Dětem unikají zásadní souvislosti a vědomí sounáležitosti s přírodou. Už s ní nemají mnoho společného. Ač sama ve městě, dodnes o spojení s přírodou usiluji a vyhledávám jej. Dokážu si ho najít, třeba cestou do práce. Park na Karlově náměstí mi takové hledání každé ráno velmi usnadňuje.
Údobí prožité v Novém Městě nad Metují považuji pro můj život za velmi důležité. Ovlivnilo mimo jiné i můj vztah k přírodě. Chovám k ní ve svém srdci dodnes úctu a lásku.
Co pro tebe znamená mít úctu k přírodě?
Nechtěla bych jí škodit. Ctím její svébytnost.
Žili v dobách tvého dětství lidé ve větší harmonii a souladu s přírodou než dnes?
Nepochybně jsem tenkrát jako dítě vnímala všechno dění v přírodě hodně romanticky. Přitom pro zemědělce určitě příroda znamenala především pořádný kus tvrdé práce. Byla to rozhodně mnohem těžší práce, než jakou známe u zemědělců dnes. Tenkrát totiž rostl v poli i ten koukol, který jsme v současnosti pesticidy - a já nevím čím ještě - snad dočista vyhubili.
Lidé měli větší úctu k zemi i k tomu, co se na ní urodilo. Nic z plodů země nesmělo zůstat nazmar. Pamatuji se, že jsme po žních chodily s maminkou na pšeničné klásky. Když jsme jich nasbíraly několik kytic a přinesly je sedlákovi, dostaly jsme pecen chleba. Ještě dnes se mi vybavuje sluneční žár, vůně a pichlavost strniště těch srpnových dnů.
Doba, o které jsme si právě povídali, je dávno pryč. Udržuješ kontakty s lidmi, kteří tě tímto časem provázeli?
S některými svými lidmi z Nového Města nad Metují se poslední léta občas setkám na Pavlátově louce u Nového Města nad Metují, kde se pořádají Akademické týdny. Už si mě taky pozvali, abych jim přednášela o „svých” uprchlících. Na těch setkáních se potkávám s lidmi z časů mé školní docházky. Přihlásila se ke mně dokonce má bývalá spolužačka, která se mnou jako malé děvče sedávala v jedné lavici.
zdroj: Portál