Kde jste k té sádře přišla?
Na Petříně při procházce se psím mazlíčkem Máňou jsem uklouzla na kousku ledu a chtěla pád aspoň trochu přibrzdit. Zřejmě už mám křehké kosti, ruka to nevydržela, a mám ji na třech místech zlomenou. Každá nemoc chce trpělivost a zlomenina ani není opravdová nemoc, člověk jen musí počkat, až kosti srostou, a bude dobře. Přesto nejsem ve své kůži, cítím se podrážděná a naštvaná už jenom z toho, že mi dělá problém obléct si jednou rukou ponožky nebo vymačkat pastu na zuby.
Před časem jste se však musela vyrovnávat i s vážnou nemocí. Jak se vám to podařilo?
Celý život jsem byla zdravá, žádné chřipky ani horečky, prostě taková holka krev a mlíko. A před šesti lety mě potkala rakovina. Při běžné preventivní gynekologické prohlídce mi pan doktor řekl, že se mu na ultrazvuku něco nelíbí, a napsal mi doporučení do nemocnice. Tam mě poslali okamžitě na operaci a při ní zjistili, že nádor je zhoubný.
Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděla diagnózu?
V první chvíli to byl samozřejmě velký úlek. Naštěstí je ale ve mně asi něco zdravého venkovského, a proto jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych mohla umřít. Prostě mi to připadalo jen jako blbé období života, které musím vydržet. Když doktoři nádor vyndali, říkali, že do buněk nevidí a ať se rozhodnu, jestli chci pro jistotu ještě podstoupit chemoterapii. Tohle rozhodování patřilo k jedněm z nejtěžších, ale nakonec jsem chemoterapii podstoupila. Pár dní po zákroku, kdy mi bylo strašně špatně, se zrovna točila televizní „Ordinace v růžové zahradě“. Nakonec jsem ale i to zvládla, hlavně díky psovi.
V čem vám Máňa nejvíc pomáhala?
Díky ní jsem chodila třikrát denně ven, i když to nebyly žádné dlouhé špacíry. Když si vezmete psa na starost, musíte se o něj přece starat! První patro, které jinak sejdu za dvě minuty, mi tehdy trvalo čtvrt hodiny, ale každý pohyb pro mě byl důležitý. Děti mi sice nabízely, že si vezmou psa k sobě, ale to jsem si vůbec neuměla představit. Vždyť Máňa je moje parťačka, se kterou si povídám, bez ní by byl život smutný.
Říká se, že těžká nemoc člověka někam posune. Do jaké míry to platí u vás?
V životě už mě potkalo tolik ošklivých věcí, že už mě snad ani nic horšího potkat nemůže. Kromě všech smrtí mých blízkých také různé nepříjemné zážitky a nemoci. Díky tomu už se nerozčiluji nad nějakými prkotinami a i velké
věci řeším s nadhledem. Vím, že tady mám vymezený jen nějaký čas, a snažím se ho proto užívat tak, abych byla co nejvíc spokojená, šťastná a obklopená svými milými. Raduju se ze stromů, kytek i dobrého jídla. Navíc jsem štír a ti hrozně rychle regenerují.
Myslíte, že k rychlejší regeneraci přispívá i jeviště?
Jak kdy a jak co. Když jsem hrála během chemoterapie, párkrát se mi udělalo tak špatně, že nebylo vůbec jasné, jestli to dohraju. Naštěstí ke mně byli kolegové i při natáčení strašně hodní, dokonce mi dávali židli pod zadek, abych neupadla. Hrála jsem v paruce, protože mi slezly vlasy, třásly se mi nohy a občas mě přepadlo zvracení. Naštěstí šlo jen o pár natáčecích dnů. Když jsem
po divadelních prázdninách začala zkoušet v Rokoku „Hru vášní“, bylo to už docela příjemné. Možná i proto, že je to moc zajímavá hra o manželském trojúhelníku, kde hrají nejen těla, ale i duše, které se navzájem občas hádají.
Najednou jsem zase byla mezi lidmi a mohla se zabývat něčím jiným než svou nemocí.
Také se někdy vaše duše hádá s tělem?
Jasně, občas se mi to stává. I když jsem docela upřímný člověk, takže ten rozpor zase nebývá až tak velký. Rozhodně ale věřím tomu, že když se tělo cítí špatně, stejně špatně se cítí i duše. Snažím se proto, abych žila zdravě, což hodně souvisí se stravou.
Na co si hlavně dáváte pozor?
Snažím se nejíst moc takových jedů, jako je cukr a mouka, abych nebyla překyselená. Jinak se totiž člověk cítí unavený, tloustne a tlačí ho kalhoty. Když najedu na ozdravný režim, jím pravidelně to, co se má, moje tělo se, jak se dnes říká, detoxikuje. Najednou mám energii a dobrou náladu, připadá mi, že svět je můj a všechno ještě můžu zvládnout. Tak to je ta souhra duše a těla.
Jak často se vám daří dosáhnout takové rovnováhy?
Snažím se o to pořád, ale občas mívám úlety. Po nemoci jsem se třeba asi měsíc živila makrobiotickou stravou, jedla zrní i zeleninu a cítila se nádherně. Ale pak přišla krize, já zastavila u první pumpy, koupila si tři koláče a v autě je na posezení snědla. Tělo si prostě řeklo, že to potřebuje, a já se nedokázala ovládnout. Občas si vzpomenu na svoji babičku, která měla zahrádku a v podstatě jedla mnohem zdravěji než my dneska, ale moc to přitom ani neřešila. Já teď, když jdu do krámu, vždycky studuju, kolik co má „éček“, ale úplně přesně stejně všechny ty rady o zdravé výživě nedodržuju. Občas mě proto pálí žáha a nadávám si, jak jsem nepoučitelná.
A co pohyb, s tím nejste na štíru?
Babička i maminka byly aktivní chodkyně a já to po nich asi zdědila. Neumím si představit, že bych třeba jen ležela celý den u moře. Stačí mi půl hodiny a už musím někde šmejdit. Pohyb je pro mě strašně důležitý, i když od chemoterapie mám trochu problém s nohama a musím si kupovat opravdu dobré boty. Chodím ale pořád hodně, udělám klidně deset patnáct kiláků, a nejen se psem. A občas zajdu na kondiční cvičení.
Pěstujete i bylinky?
Kupodivu moc ne, nanejvýš přes léto zasadím do květináčů šnytlík a petržílku. Hodně to souvisí i s tím, že v Pikovících, kde mám chatu, je lesní mechová půda, kde nic neroste. Moje babička, která se odstěhovala k Litoměřicím, ale
bylinky pěstovala. Od 3 do 6 let jsem žila u ní, a připadám si proto i dnes spíš jako venkovská selka než nějaká herečka z Prahy. Babička mě už jako malou hodně brala s sebou na toulky. Když po ránu viděla modré nebe, namazala chleby a řekla: „Dědku tady máš polívku a buchty a my s Daničkou vyrážíme na čundr.“ Chodily jsme z Litoměřic až do Ústí, tenkrát to ještě byla pustá,
nepoznaná krajina. Mám na tu dobu krásné vzpomínky a kolikrát přemýšlím i o tom, jak by se asi můj život odvíjel, kdyby si mě máma v těch 7 letech nevzala k sobě, do Prahy.
V televizním seriálu „Ulice“ hrajete Amálku, která má ráda alternativní medicínu i esoteriku. Jak je to doopravdy?
O esoteriku se zajímám, stejně tak jako třeba o zvířata, kytky, knížky nebo spoustu jiných věcí. Jsem otevřená i čínské medicíně, která propaguje zdravý způsob cvičení a jídla. Nevěřím už ovšem třeba tomu, že se stačí napojit na nějaké univerzum, pozvat na pomoc anděly a ruka mi sroste. Nikomu však jeho víru neberu! Koneckonců v období, kdy mi bylo těžko, jsem i já obešla asi pět léčitelů.
A jaké s nimi máte zkušenosti?
Dva byli opravdu vynikající, ale tři spíš podvodníci. Po operaci mi v rádiu nabídli Plajznerku v „Dalskabátech“, roli, jakou člověk dostane jednou za život. Já ji moc chtěla hrát, jenže mi bylo ještě hodně špatně, chodila jsem celá ohnutá. Jedna moje známá mi tehdy doporučila léčitelku, která kolem mě mávala rukama a já od ní odcházela úplně rovně. Bolest sice úplně nezmizela, ale najednou jsem měla dost energie na to, abych ty tři dny v rádiu odtočila.
Jindy jsem ale byla u léčitele, který měl velký barák se zlatou klikou, na něco mě napojil a pořád se snažil mě přesvědčit o tom, že by mě dokázal i vyléčit, kdybych nešla na operaci. Tak tomu jsem se opravdu musela jen smát. V každém případě by ale bylo dobře, kdyby klasičtí doktoři s některými léčiteli více spolupracovali.
Říká se, že lidé někdy dávají léčitelům přednost před doktory, protože s nimi dokáží lépe komunikovat. Myslíte, že je na tom něco pravdy?
Možná jsem měla velké štěstí, ale všichni mí doktoři byli empatičtí i laskaví a vzbuzovali sympatii ještě dřív, než promluvili. Pan doktor z Nemocnice Na Homolce, ke kterému dodnes chodím na kontroly, byl dokonce tak báječný, že jsem se do něj snad úplně zamilovala. Jednou takhle přišel k mé posteli, kde já, úplně mrtvá, ležela po operaci v tom zeleném úboru, a povídá mi: „Tak jdeme, zelený anděli, budeme chodit.“ Nic nedal na moje skuhrání, pěkně mě vzal pod křídlo a chodil se mnou po chodbě. Když člověku něco je, bývá přecitlivělý
a ochromený, spoustu věcí vidí jinak. Jakmile z doktora vycítí naštvanost nebo nezájem, stáhne se, cítí se ohrožený. Ani moc velcí vtipálkové ale asi nejsou zrovna to pravé. Ideální je, když se doktorovi podaří najít tu správnou míru – aby k němu pacient měl úctu a zároveň se mu nebál svěřit.
Patříte k těm, kteří poctivě chodí na preventivní prohlídky?
Než mě dostihla rakovina, nebyla jsem u praktického doktora asi třicet let, snad jen v šedesáti kvůli řidičáku. Ale dobře si uvědomuji, že nejít na tu prohlídku ke gynekologovi, možná bych tady dneska už nebyla. Snažím se tedy chodit na prevenci pravidelně. Nejen na gynekologii, ale i k zubaři nebo na mamograf. A také na onkologii, kde hlídají, aby se zase něco neobjevilo.
Máte svůj osvědčený recept proti stresu?
Nejsem moc stresový typ, spíš bývám občas vzteklá a netrpělivá. Někdy ale trpím na melancholické hluboké smutky, které pramení z mé podstaty. V takovou chvíli chci být sama a s nikým nemluvit, ale naštěstí to zase za nějakou dobu přejde. Teď je móda mluvit o stresu a depce, spousta lidí ale vůbec netuší, co skutečná deprese znamená.
Vy ji znáte?
Znala jsem ji, ale to už je hodně dávno. Chodila jsem k psychiatrovi, brala léky a nakonec to přebolelo. Deprese je ale opravdu hrozná – když ji máte, nemůžete ani vstát a umýt si hrníček. Duše je prostě nemocná.
Když si potřebujete pořádně odpočinout, co vám nejvíc pomáhá?
Postel a procházka. Lehnu si třeba odpoledne, klidně spím dvě tři hodiny a pak straším do dvou do rána. Dělám si, co chci, jsem sama, nikdo na mně není závislý, což je velká výhoda. Jindy se naopak seberu a vyjedu za Prahu, koukám na mraky a všechny starosti rozchodím. Při chůzi, ale i po cvičení se mi z těla vyplaví všechny ty endorfiny a hned je mi líp.