Daniela si po rozvodu myslela, že prostě zůstane s dcerou sama. Nakonec ale potkala svého současného partnera, jejich děti si tehdy rozuměly, a tak jim ve štěstí nic nebránilo. Jenže dnes je všechno jinak...
Po rozvodu jsem žila několik let sama jen s dcerou. Teprve před rokem jsem si našla nového partnera, se kterým mi bylo tak dobře, že jsme se před pár měsíci sestěhovali do společné domácnosti. I on má dceru. A v tom je problém – my se milujeme, ale naše děti se nesnášejí.
Rozváděla jsem se, když byly dceři Aničce čtyři roky. Manžel mě podváděl, kudy chodil, a ke konci už se s tím ani netajil. Že prý nečekal, že mě mateřství tak změní, nechce prý být na druhém místě za malým dítětem.
Zpětně nechápu, jak jsem si takového člověka vůbec mohla vzít – sobeckého, myslícího jen na sebe. Ale dal mi moji dceru, takže ho nechci nesnášet. Jen jsem zkrátka nechtěla už žít s ním.
Muž mi nakonec ani žádné potíže nedělal. Ač původně vyhrožoval, že o dceru bude bojovat (já už mu byla ukradená), ve finále se zalekl zodpovědnosti a souhlasil, aby byla výhradně v mé péči. Může si ji vzít, kdy chce, nicméně po počátečním nadšení zjistil, že starat se o dítě sám je docela náročné, a jeho zájem rychle opadl. Dnes si ji vezme maximálně jednou za měsíc na víkend, kolikrát jen na sobotu…
Po rozvodu jsem na nový vztah neměla ani pomyšlení a programově se všem možnostem seznámení vyhýbala. Začala jsem se znovu realizovat v práci, mám velkou oporu ve svých rodičích, kteří mi pomáhali s hlídáním, vyzvedáváním Aničky ze školky. Nakonec to byla i moje máma, která mi po třech letech samoty řekla, že už bych si měla někoho najít.
Šla jsem tedy zkusmo párkrát na rande, obvykle mi někoho „dohodily“ kamarádky mezi svými známými, ale nikdy to nebylo ono. Se Zdeňkem jsem se nakonec seznámila úplně neplánovaně v zoologické zahradě vloni na Štědrý den. Je to naše každoroční tradice, kterou s Aničkou dodržujeme.
Anička se dostala do sporu se Zdeňkovou dcerou, protože v obchodu se suvenýry dostaly obě zálusk na stejného plyšáka, který byl už poslední. Zdeněk tenkrát situaci vyřešil tak elegantně, že nakonec nebrečela ani jedna a ještě byly naopak spokojené.
Pak jsme se začali scházet – dlouho ve čtyřech i s dcerami. Ty tenkrát vypadaly, že si rozumějí, proti setkáním nic neměly a zabavily se spolu, že jsme o nich kolikrát ani nevěděli. Později jsme se Zdeňkem vyhledávali i schůzky jen ve dvou a postupně se náš vztah stával vážnějším.
Možná i kvůli zamilovanosti, jakou jsem už ani nečekala, jsem přehlédla, že holky spolu už moc „nepečou“ a vlastně se na výletech pořád hádají anebo spolu ani nemluví. Takže když mi Zdeněk o Štědrém dnu symbolicky nabídl, abychom bydleli spolu, byla jsem šťastná a zdálo se mi to jako skvělý nápad.
Nastěhovaly jsme se s Aničkou k němu v polovině ledna – a od té doby je všechno špatně. Dcera přitom proti stěhování nic neměla, neřekla nic ve smyslu „já tam nechci“, vlastně se nevyjádřila vůbec.
Ale co bydlíme pohromadě, holky se začaly přímo nenávidět. Začalo to tím, že Zdeňkova Bára měla dosud pro sebe celý pokoj, a najednou v něm je i s Aničkou, i když jen dva týdny v měsíci (druhé dva je u své mámy).
Tím, že je doma a navíc o dva roky starší, považuje i nadále všechno za své a Aničce nedovolí skoro na nic sáhnout. Přitom my přivezly všechny hračky a rovnou jsme řekly, že jsou odteď i Báry, ale naopak to tedy neplatí.
Holky jsou v jednom kuse v sobě. Sotva ráno vstaneme, v pokojíku už je jekot. Ta jí sebrala tohle, zničila tamto, roztáhla závěsy, neuklidila panenku… Několikrát se už dokonce popraly! Tahají se za vlasy, škrábou se, vřískají….
A my nějak nevíme, jak zakročit, protože když přiběhnete ke dvěma řvoucím holčičkám, nedozvíte se, co se stalo a která je v právu. Vždycky se obě cítí ublížené.
Nejhorší to je, když Bára odjíždí na dva týdny k mámě. To Aničce vyhrožuje vším možným, jestli jí v pokoji s něčím jen hne. A snad ještě horší, když se vrátí – to je schopná půl dne chodit po pokojíčku a kontrolovat každý vlas na panence, jestli s ní nikdo nehýbal. A Anička si samozřejmě za ty dva týdny pokojíček tak trochu přivlastní, takže se vždycky nějaký důvod ke sporu najde.
Zdeněk by šel nejradši cestou „ať si to vyřídí samy“, je z jejich sporů nesvůj a chce mít hlavně klid. Já si zas myslím, že bychom měli nastavit nějaká pevná pravidla, která se budou dodržovat už proto, že každý máme trochu jiný styl výchovy a holky to mate.
Zatím totiž sice bydlíme společně, ale vlastně jsme pořád dvě domácnosti – Bára mi dává najevo, že poslouchá jen tátu, já jí do ničeho mluvit nesmím. Anička Zdeňka respektuje, ale zároveň chce být se mnou solidární, takže když vidí, že mě Bára neposlechne, z trucu pak taky zlobí.