Já měla dva kluky a dceru. Kluci se občas servali, když to přehnali, zasáhli jsme. Ale na svou sestru nedali dopustit, tu oba milovali i hýčkali. Syn má teď dvě dcery a ty se celý den pokoušejí, dohadují, občas i poperou a ječí u toho . Když jsou u nás, pes se odstěhuje do boudy a nikdo ho ničím nenaláká do domu. Možná se nehádají o nic víc než kluci, ale ty jejich hádky jsou šílené. Dcera má dvě holky a bylo to totéž, teď má i chlapečka a toho děvčátka opečovávají a už se nepřou, jako dřív. Jinak vlastně souhlasím se vším, níže napsaným
Někdy spolu válčí i vlastní sestry,tak snad čas ukáže....Rozhodně jít na věc po zlém,by nebylo dobré. Nápad s větším bytem má něco do sebe: holky by měly každá vlastní pokoj a snad by byl pokoj.
Vlastně je to zvláštní. Dítě upřednostnila před manželem, ale kvůli cizímu chlapovi to samé dítě za pár let vlastně hodila přes palubu.
Podle mne by bylo nejlepší sehnat nový byt a pro každou dceru zařídit samostatný pokoj. Předtím každá měla své soukromí a teď se musí přizpůsobovat? A rozhodně to není možné nechat na holkách. Resp. dcera přítele si svoje pozice asi drží a její dcera ho asi zas tak moc nezajímá. Další matka, která si myslí, že otčím bude lepší než vlastní táta. :achjo:
A zajímalo by mě, jak to vyřešili s tím posledním plyšákem. Kdo musel ustoupit. Nebo jim koupili oběma jiného plyšáka? Vysvětlili jim, že plyšák je vlastně škodlivý, aby ho holky už nechtěly? Rozpůlili ho? Nebo nějaké úplně geniální řešení, které neznám, a které by jistě zajímalo i jiné rodiče, pro případ, že se dostanou do podobné situace?
a) najít větší byt - o hodně větší, aby mohly mít ty děti každá svůj pokoj. Upřímně - mně lezla na nervy vlastní sestra, se kterou jsem musela mít společný pokoj celé dětství. Kdyby mi nařídili, že musím bydlet v jedné místnosti s úplně cizí holkou, tak by to bylo peklo pro obě. On je rozdíl, když se občas setkají na pár hodin, nebo na výletě, a když mají spolu dnes a denně bydlet. Však i pro dospělého by to bylo peklo, kdyby musel sdílet místnost s někým, koho pořádně nezná a není mu sympatický. Tohleto se děje ve vězení, že si lidi nemůžou vybrat, s kým budou bydlet. Kdo tohle udělá vlastnímu dítěti? No tak. A b) druhá možnost je se zase odstěhovat. Však se nemusí hned rozcházet, můžou se milovat dál, jenom spolu nebydlet. Ty děti přece už jednou odskákaly neschopnost svých rodičů, přišly o původní rodiny, nezaslouží si trochu ohledů? Děsí mě, kolik hlasů má první anketní možnost - dětem to prostě nekompromisně nařídit. Ony si svoje rodiče nevybraly, proč mají být trestány za to, co rodiče nezvládají?
@Elynor: Ty ankety jsou obvykle (alespoň podle mne) špatné. Nepamatuju si, že by mi někdy některá z těch možností vyhovovala. Taky souhlasím s první možností - nerozvádět se kvůli neshodám děvčat, ale ten dodatek - prostě to děvčatům nekompromisně nařídit, musí přeci poslouchat a zvyknout si, je pro mne naprosto nepřijatelný. A je možné, že si většina přečetla jenom tu první část. Já to beru tak, že děti opravdu nemají řídit, ani omezovat jakkoliv život rodičům. Z mnoha důvodů, ale i proto, že tím ztrácí jistotu, kterou získávají právě z vědomí, že rodiče jsou autorita. Vím, zní to divně, ale je to tak. Pokud rodiče ztratí autoritu a dítě získá co chce a s tím i pocit, že rodič jej miluje a splní mu, co mu na očích vidí, současně dítě ztrácív rodičích oporu a jistotu a to je pro ně to nejhorší. Ale vždy se dá najít způsob, jak situaci vyřešit - třeba ten větší byt a k tomu děvčátkům vysvětlit, že se spolu mají rádi a co to znamená. Koneckonců rozvodem jim udělali v hlavičkách zmatek především v jistotě zázemí rodiny a v tom, co partnerství a rodina znamená. Pevným vztahem a tím, že jim teď poskytnou pevné zázemí, v němž nebudou problémy řešit rozchodem, ale hledáním cest a způsobů, mnohé napraví.
@helza: S tím naprosto nemohu souhlasit. V okamžiku, kdy se dospělí svéprávní lidi rozhodnou mít děti, musí prostě počítat s tím, že jim už samotná existence těch dětí bude omezovat život a že se jim budou muset přizpůsobovat. Do té doby, dokud ty děti samy nedospějí. Dítě není jakýsi přívažek dospělého, který za ním jen poslušně vlaje. Rodič se má o dítě postarat, jak nejlépe dovede, ne že mu nařídí, aby se přizpůsobilo ono pokaždé, když jako rodič nezvládá svoje problémy. Kdo se nechce omezovat a přizpůsobovat, nechť raději děti nemá. Protože žádné dítě by nemělo doplácet na hloupost svých rodičů, jak jsem již zmínila níže, to dítě nic nezavinilo, nevybralo si to, a je to mimochodem taky člověk, i když ještě ne dospělý.
@Elynor: Vlastně jsem pouze chtěla zdůvodnit, proč asi tolik lidí odpovědělo na anketní otízku tak, jak tě to děsí. Napsala jsem "Taky souhlasím s první možností - nerozvádět se kvůli neshodám děvčat, ale ten dodatek - prostě to děvčatům nekompromisně nařídit, musí přeci poslouchat a zvyknout si, je pro mne naprosto nepřijatelný. A je možné, že si většina přečetla jenom tu první část. "A to o té autoritě jsem přidala, protože je pro budoucnost dítěte opravdu špatné, když v dětství pozná, že může manipulovat kýmkoliv, protože může i rodiči, že rodiče skákají jak ono píská, že vztahy nejsou o ničem, že když není všechno skvělé, tak se prostě rozbijí, že rodina není zázemí, ale jen taková parta, kde když něco nefunguje, tak se rozpadne. Když už ti dva udělali to, že vytvořili jednu rodinu, musí se snažit ji udržet. Co kdyby se nesnášely vlastní sestry blastních rodičů? To by také dosáhly rozvodu a jedna by šla s tátou a druhá s mámou?
@helza: Vlastní sestry vlastních rodičů se znají od narození, vyrůstají spolu, jsou spolu valnou část svých životů, je spousta prostoru s tím pracovat. To je dost podstatný rozdíl. Není tam to rozvodové trauma. Není to situace ze dne na den. Vždyť si to představ - zítra někdo cizí přijde, donese si spoustu svých věcí, zabere ti půlku domu, bude se tam chovat, jako by mu to patřilo, a člověk, kterému jsi věřila a měla ho ráda, ti řekne, že smůla, musíš to strpět a nějak se s tím vetřelcem domluvit. Prostě musíš, nemáš jinou volbu. A nezajímá ho, jestli se ti to líbí nebo ne, on to rozhodl, a tak to tak bude. Jsi v závislé pozici, nemáš kam jinam jít, nemáš vůbec žádné zkušenosti, nikdy jsi nic takového nezažila a lidé, co by se o tebe měli starat, měli by tě mít rádi, aspoň ti to dřív tvrdili, tě v tom nechají zkoupat. To nechceš.
@helza: No, oni ale neutvořili rodinu. Oni se jenom sestěhovali do jednoho bytu. Asi ne moc velkého. Znají se teprve rok, a to se jen tak občas setkávali, to se nemohli stihnout opravdu dobře poznat, plus růžová zamilovanost. Dcery byly postaveny před hotovou věc, nikdo se jich neptal a dost pochybuju, že mají nějak úžasný vztah s tím druhým dospělým, který není jejich rodičem. Teď si to vezmi z pohledu té Báry - například. Měla svůj pokojík, svoje zázemí a soukromí, které opravdu potřebuje, protože už přišla o svou původní rodinu - 14 dní je u otce, 14 dní u matky. Nezáviděníhodný pendl. Nejspíš s tím má i tak dost problémů. A teď přijde cizí žena a cizí holka. Ta holka jí vezme to soukromí a zázemí, obsadí její prostor, vezme jí i tu chabou jistotu, kterou Bára zatím měla, a soupeří s ní o všechno. Ta cizí žena na ni křičí a napomíná ji, protože - logicky - brání svoji dceru, a otec Báry, místo aby to nějak řešil, tak na to hodí bobek, že si to mají holky vyřídit samy. Děti si mají "nějak" mezi sebou vyřídit situaci, kterou by nezvládla většina dospělých, a zcela evidentně si jejich rodiče nevědí rady - a ty děti to mají samy řešit? Vážně? Nebo je mají ti rodiče postavit do latě a nařídit poslušnost? Kdo komu - každý si srovná svoje dítě? A potom bude všechno růžové a budou jedna nová soudržná rodina? To bych si dovolila pochybovat. Spíš bych si tipla na to, že ty holky můžou mít v budoucnu hafo problémů - anorexii, bulimii, sebepoškozování, parta, drogy, šikana, útěky z domova...
@Elynor: Já to jenom tak prolítla, takže jsem myslela, že už se vzali. Chápu tvůj názor. Ta děvčátka taky plně chápu. Ale nepřemýšlela jsem, jak konkrétně na to jít. Mezi tím "nechat to na děvčatech" a "nařídit jim" je mnoho možností, popravdě si myslím, že ty hraniční, tedy opravdu to nechat na holčičkách, nebo jim to dát befelem jsou nejhorší a nejméně pravděpodobné. Víš, já to vnímám tak, že pokud je matka, či otec, alespoň trochu normální, pak nikdy nebere dítě jako nějaký závazek, něco, kvůli čemu se musí omezovat a podobně, protože to dítě je v jejim životě od okamžiku početí to nejdůležitější, ta nejvyšší priorita a všechno co dělá a po čem touží, co ho činí šťastným, je poskytnout dítěti ten nejlepší domov a taky ten nejlepší strart do života. (Ale možná jsem naivní a není to tak vždy). No a z tohoto pohledu si myslím, že i Daniela uvažuje stejně a jenom ona vycítí, co je pro její dítě nejlepší, stejně jako to bude cítit i otec Báry. A oba možná cítí i to, že pro dospělý život děvčátek je důležitá i to, aby z nich nevyrostly jedináčci bez schopnosti žít ve dvou. Tedy bez radosti nežít sám pro sebe. Já jim tu jejich situaci vůbec nezávidím, musela bych s nimi žít a to dlouho, abych alespoň trošku poznala, jak ji teď nejlépe řešit. Sestěhovat se do malého bytu určitě nebyl dobrý nápad, byť se jevil ideálním. Ale nějak ti nevím, jak dítě přijímá takový ten život plný měnících se strýčků a tet a jak se to podepíše na jeho životě. Nevím, jak se podepíše na psychice dítěte osamělý život bez sourozencůa s jedním rodičem. Takže asi rozestěhovat se, bydlet blízko sebe a dál spolu žít? Možná by to bylo dobré řešení.
@Elynor: Tak to po sobě čtu a koukám, že zase naprosto nedokážu vyjádřit srozumitelně to, co chci. Že to nakonec vyzní úplně obráceně. Dítě samozřejmě není žádný přívažek dospělého, který za ním jen poslušně vlaje. Nemyslela jsem to tak, že by se mělo děvčatům v tomto směru cokoliv nařizovat. Ale jsem pro to, mnohé s nimi probrat, mnohé jim vysvětlit, mluvit s nimi a hledat společně řešení pro všechny přijatelné, ale bez rozvodu. Obě děti už jeden rozvod zažily, tak proč mají zažívat další a po čase možná opět další a další. Proč nenaleznout ztracenou jistotu v tom, že v rodině si všichni pomáhají a místo útěků a opouštění hledají řešení.Samozřejmě, že nelze nikomu nařídit, aby někoho, kdo je mu nesympatický, měl rád. Tady je jakákoliv autorita, či příkaz naprosto na nic, jenom ublíží. Nicméně stojím si za tím, že rodiče musí mít autoritu, aby dítěti poskytli pocit bezpečí. Takže pokud skutečně nenajdou způsob jak situaci vyřešit, pokud se nakonec opravdu rozejdou, musí to udělat tak, aby to nebylo ani vítězstvím, ani vinou (podle toho, jak to budou holčičky kdy vnímat) děvčat, ale jenom jejich rozhodnutím. Ono by se pak mohlo i stát, že některá pak bude cítit i vinu za rozchod vlastních rodičů.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.