Daniela si prošla velmi těžkým obdobím poté, co během tragické havárie přišla o manžela. Je to ale už deset let a ona má pořád pocit, že už nikdy nepotká muže, kterého by mohla milovat.
Víte, co to je osudová láska? Já ano. Přesně takovou jsem zažila s Martinem. Ale osudové lásky jsou asi vždycky odsouzené k záhubě, jinak si nedovedu vysvětlit, jak se mi mohlo stát to, co se mi stalo. Naše seznámení nebylo nijak originální, přesto si ho dodnes přesně pamatuji. Stalo se to na oslavě narozenin naší společné kamarádky.
Byl to veselý večírek, bavila jsem se na baru s několika lidmi, popíjeli jsme víno a bylo nám fajn. Po chvíli jsem cítila, že mě někdo sleduje, otočila jsem se a podlomila se mi kolena. Martin sice nebyl nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, ale to vůbec nevadilo. I na tu vzdálenost zafungovala obrovská chemie a já nebyla schopná slova ani pohybu.
On vypadal, že je na tom podobně, takže trvalo ještě dlouhou chvíli, kdy jsme po sobě jen pokukovali a nedokázali od sebe odtrhnout oči. Nakonec po pár drincích na povzbuzení se přece jen odhodlal a přišel za mnou. Dali jsme se do řeči a během chvíle bylo jasné, že je stejný blázen jako já.
To se vlastně ukázalo během pár dní. Od toho večírku jsme byli jedno tělo, jedna duše a proto, když se mě zeptal, jestli s ním podniknu tříměsíční výlet do Ameriky, kam se za dva měsíce chystal, neváhala jsem. Měla jsem našetřeno docela dost peněz a vybrala jsem si stavební spoření, takže jsme na začátku léta mohli vyrazit. Bylo to jako sen!
Potloukali jsme se tři měsíce po státech, sem tam jsme vzali nějakou brigádu, abychom neutráceli, poznávali spoustu nových lidí, navštívili nějaké známé, kteří v tu dobu v Americe pobývali, viděli spoustu krásných a zajímavých míst a naše láska pořád rostla. I když jsme občas mívali Itálii, milovali jsme se čím dál víc.
Tříměsíční putování jsme zakončili v Las Vegas, a protože nám zbyla spousta peněz, pořádně jsme to tam roztočili. A to tak, že mě Martin požádal o ruku a netrvalo dlouho a byli jsme v tamní kapli oddáni. Když jsem se ráno vzbudila, nemohla jsem tomu uvěřit. Jasně, věděli jsme, že ten sňatek je v naší republice neplatný, ale stejně to byl skvělý pocit být aspoň v Americe manželé.
Po návratu jsme se proto rozhodli, že do toho praštíme doopravdy. Sem tam se našel někdo, kdo nám to rozmlouval, obzvlášť mým rodičům se to nezdálo po tak krátké známosti, ale my jsme si do toho nedali mluvit a půl roku po návratu jsme se skutečně vzali oficiálně. Samozřejmě jsme neplánovali hned rodinu, užívali jsme si života, lásky, hodně jsme cestovali a také pracovali.
Dva roky od naší svatby se mi ale život obrátil naruby. Zrovna jsme měli výročí svatby, které jsme chtěli oslavit. Martin mi chystal překvapení, ale zdržel se v práci. Protože mě nechtěl nechat čekat, cestou domů pořádně šlápl na plyn a to se mu stalo osudným.
Ve velké rychlosti dostal na namrzlé silnici smyk, nezvládl řízení a narazil do stromu…. Byl na místě mrtvý. Myslela jsem, že skončil i můj život. Zhroutila jsem se, dokonce jsem se pokusila i o sebevraždu a velmi dlouho jsem se z tragické ztráty dostávala. Nyní už vím, že mě to asi poznamenalo navždy…
Od jeho smrti už uplynulo deset let a já jsem stále sama. Novému vztahu už bych se ani nebránila, ale prostě nemůžu najít nikoho, koho bych milovala tak jako Martina. Pár mužů jsem poznala a byli fajn, ale ani zdaleka tam nefungovala taková chemie a jiskra, jakou jsem měla s ním. A bez toho já prostě ve vztahu být neumím.
Navíc mi připadá, že žádný muž mu nesahá ani po kotníky… Nikdo ho prostě nemůže nahradit. Je mi už jednačtyřicet, pomalu přicházím o možnost mít děti, rodina na mě tlačí, přátelé mi neustále někoho dohazují, ale já se prostě nedokážu přemoct. Zřejmě je mi souzeno zůstat už navždycky sama…
