DANIELA (41): Můj první manžel zemřel, žádný už nebude jako on

Kdyby se ta nehoda stala předevčírem, tak to chápu. Po deseti letech už by s tím měla být paní dávno vyrovnaná. Ale probudit se v 41 letech s tím, že vlastně jsem chtěla děti a na to potřebuju nového partnera, jenže žádnej už nebudej takovej, co mám dělat? - to už je trochu pozdě, teď to řešit. Ono je asi lepší, že dítě neměli, protože kdyby mělo těch 10 let vyrůstat v pohřebním ovzduší vzpomínek, to by bylo dětství na houby. Je nejvyšší čas tu minulost nechat bejt, stejně se nemůže změnit, a začít žít aktuální život teď, jenže to asi bez nějaké terapie nepůjde.

Nido už nebude jako on tak to má pravdu nikdo už takový nebude ,ale měla by se probrat copak chce vážně až do konce zůstat sama a pořád se jen litovat žovot jde dál je to smutný ,ale život tím nekončí .

Daniela je zašklá, neumí žít. To by se asi jejímu muži nelíbilo. Ale když se jí líbí babrat se v prachu vzpomínek, nic jí nepomůže. A dobře jí tak, zemře jednou opuštěná v domově důchodců.

Nechápu,jak může mít někdo po pár měsících s "milujícím" mužem itálii....Tady to vypadá,že si Daniela něco vybásnila a setrvává v bludu.Klidně ať si žije až do smrti sama,může o tom ještě napsat knihu!

No on mu žádný nesahá po kotníky asi proto že paní má ve vnitř tohle nastavení že žádný nebude tak dobrý tak že to stejně nestojí za to tudíž si přitahuje tomu odpovídající chlapy. Bej jí zajdi na terapii. Z manžela si udělala idealizovanou figurku upíná se kminulosti a odmítá jí pustit. Už jen to že se po jeho smrti pokusila o sebevraždu ukazuje že na něm byla dle všeho až nezdravě závyslá, truchlit je jedna věc, ale přístup život mi skončil, když on tu není ukazuje že člověk nedokáže žít sám za sebe, potřebuje někoho, kdo by mu s tím žitím pomáhal....tak že být jí se zaměřím na tohle, najít smysl ve vlastní existenci, pak může přijít i chlap..........ono totiž který mužský by stál o ženu co nad ním předem ohrnuje noc a neustále ho porovnává s předchozím partnerem...

Teda fakt miluju tyhle příběhy! "Osudová láska", "podlomila se mi kolena", "zafungovala obrovská chemie"...to je fakt inspirace z edice Harlequin.
A jinak k problému - jistěže žádný nebude jako on! Nejsou na světě dva stejní lidé. Dokud bude hledat jeho kopii, dokud bude každého porovnávat a poměřovat s ním - nemá šanci. S odstupem času je Martin v jejích vzpomínkách čím víc a víc idealizovaný a obyčejný smrtelník fakt nemá šanci.
Opět mne zaujalo, že v 29 letech - po svatbě, rozhodně nechtěli zakládat rodinu, chtěli "si užívat" a cestovat...kdy to chtěli realizovat? Ano, teď to vypadá jako prozíravé, děti by byli poloviční sirotci - ale to v tu dobu netušili.