Daniela nežila ve šťastném manželství, takže když jí přes cestu přeběhl Tomáš, neváhala a od manžela odešla. Jak ale zjistila, někdy může být ještě hůř... Jak nakonec situaci vyřešila?
Ve svých čtyřiačtyřiceti letech jsem poznala stejně starého Tomáše. Sice jsem byla vdaná, ale manželství už delší dobu nefungovalo. Můj muž byl o šestnáct let starší a mimořádně žárlivý. Jeho scén jsem měla právě dost.
Tomáš byl půl roku vdovcem a pomalu se s úmrtím milované ženy smiřoval. Chodili jsme spolu na kávu a vzájemně si stěžovali na svůj osud. Časem jsme se začali scházet v jeho bytě, kam jsem se za ním později přestěhovala.
Začala jsem řešit rozvod, děti jsme s mužem neměli, takže jsem si říkala, že žádný problém nebude. Ani Tom si potomky nestihl pořídit. První žena mu zemřela brzy po svatbě při autonehodě, druhá před třicítkou na rakovinu. Občas jsem se zeptala na nějaké podrobnosti z jeho manželství, ale on vždy odpověděl, že o takových smutných věcech se mu nechce mluvit.
Naše soužití trvalo asi rok a půl. Pracoval jako obchodní reprezentant u farmaceutické firmy, já jako zdravotní sestra na obvodě. Trochu mi vadila jeho občasná vznětlivost, ale proti tomu, co vyváděl můj manžel, to bylo bezvýznamné. Byla jsem ráda, že jsem našla dobrý vztah a od manžela měla pokoj.
Jednou k nám do ordinace přišla starší žena a při měření tlaku se mě zeptala na Tomáše. „Vy ho znáte?“ zarazila jsem se. „Znám, je to můj bývalý zeť,“ překvapila mě. Mluvily jsme o bolesti, kterou po smrti dcery prožívá.
Paní se brzy rozpovídala i o jejich manželství. Zmínila se, že dcera měla z prvního manželství syna a s Tomášem další dítě plánovala. Ten však měl příliš rád pohodlí a svůj způsob života nehodlal měnit. Když se jednou dceři udělalo nevolno a lékaři u ní odhalili leukemii, Tom ji vůbec nepodporoval. Nejenže jí v domácnosti s ničím nepomohl, ale navíc často jezdil na služební cesty, i když ho kolegové chtěli vystřídat. Dokonce se nerozpakoval ji podvádět. O nevlastního syna nejevil sebemenší zájem. V těžkém konci se svojí ženou nebyl, věřil, že se o ni postarají rodiče.
Bylo mi všelijak z toho, co jsem se dozvěděla. Dost mě ale šokovala informace, že má za sebou Tom vlastně už tři manželství. „Jeho první manželka si pustila plyn, nemohla snášet jeho zálety,“ vypravovala žena. „Mně ale říkal, že zemřela při autonehodě,“ hlesla jsem.
S druhou ženou byl prý jen krátce, snad pár týdnů, nerozuměli si. Víc jsem se už nedozvěděla, paní musela do ordinace k lékaři. Doma jsem na Toma udeřila. Bylo vidět, že je zaskočený. První žena prý byla nervově labilní. U druhé připustil, že si asi nerozuměli.
„Proč jsi neřekl, že jsi ale byl třikrát ženatý, proč jsi to jedno manželství zatajil?“ vybafla jsem. „Byli jsme spolu krátce, to se ani nedalo o žádném manželství mluvit,“ oponoval mi. „A proč ses nestaral, když tvoje žena vážně onemocněla?“ vyjela jsem. „Občas jsem sice odjel, ale potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky,“ omlouval svoje chování. „Aha, a ona tě asi nepotřebovala, co? Tys mi totiž řekl jen to, co se ti hodilo. Děláš ze sebe chudáka, jak ti žena umřela při autonehodě, přitom si život vzala kvůli tobě, druhá ti utekla, když viděla, co jsi zač, a tys ze sebe udělal tesknícího vdovce,“ srovnala jsem ho.
Ten den se mi otevřely oči. Tomáš není zrovna ten pravý, na kterého bych se mohla spolehnout. Jemu vlastně náš vztah vyhovoval. Nechtěl se nijak vázat, já byla stále vdaná, měla svůj byt a to, že to nějak utichlo kolem mého rozvodu, mu vlastně vyhovovalo.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Na jedné straně se ke mně choval hezky, ale nechtěla jsem čekat, kdy si najde jinou. Váhala jsem, zda udělat za jeho minulostí tlustou čáru, nebo se rozejít a vrátit k žárlivému manželovi, který mezitím vážně onemocněl. Zvolila jsem druhou možnost. Teď se jen děsím, jestli jsem neudělala chybu…