Daniela (48): Adoptovala jsem syna, který mě okradl. Přesto se ho nechci vzdát! | Foto: iStock

Foto: iStock

Daniela (48): Adoptovala jsem syna, který mě okradl. Přesto se ho nechci vzdát!

Touha po dítěti je někdy větší než zdravý rozum. Daniela neměla to štěstí, aby měla vlastního potomka, proto se rozhodla adoptovat syna. Ten se ale pěkně vybarvil.

Nemohla jsem mít děti a léta jsem se tím trápila. S mužem jsme oslavili desáté výročí sňatku a děťátko pořád nepřicházelo. Měla jsem za sebou i umělá oplodnění, různé druhy léčby, ale nic nezafungovalo. V tu dobu jsme si řekli, že to vzdáváme, že si prostě život zařídíme jinak. Jindřich měl spoustu koníčků, dovedl si volný čas naplnit k prasknutí. Já to měla jinak, nikdy jsem k ničemu extra netíhla. Začala jsem se zajímat o adopci, přece jen jsem se snu o dítěti nechtěla ještě tak úplně vzdát.

Muž se na můj nápad příliš netvářil. Nedokázal si představit, že by mohl milovat cizí dítě, které nemá nic z jeho genů. Trvalo mi měsíce, než jsem Jindřicha dostala na svoji stranu. Možná i viděl moje zoufalství. Bez potomka jsem si připadala neúplná, nic jiného pro mě v životě nemělo větší smysl. Nakonec na adopci tedy přistoupil, absolvovali jsme celý zdlouhavý a náročný proces.

Do péče jsme nakonec dostali pětiletého Tomáše, který měl za sebou spoustu těžkých okamžiků. Já mu hodlala všechno vynahradit. Moje náruč tu pro něj byla dnem i nocí, stála jsem za ním, podporovala ho, chtěla pro něj jen to nejlepší…

Nikdy nebyl úplně bezproblémový, ale já pevně věřila, že když bude mít milující zázemí, všechno zvládneme. Ale to se nakonec nepovedlo. Přestal chodit do školy, kradl, několikrát nám ho domů opilého přivezla policie… Snažili jsme se období překlenout s nejlepšími psychology a terapeuty, ale bylo to málo. Z domova se nám ztrácely věci, mně doslova vyluxoval účet – prostě si vylovil z kabelky moji kartu a během dne zatočil s desítkami tisíc. V té době mi muž nebyl oporou, vlastně mi řekl, že právě toho se bál a že od všeho dává ruce pryč.



Tomáš v sedmnácti letech odešel z domova, žije kdesi s pochybnými kamarády. Doma se stavuje jednou dvakrát za měsíc. Ví, jak na mě, vypráví mi, jak se snaží pracovat, chodí na brigády, přesvědčuje mě, že si jednou dodělá školu… Vždycky mu uvěřím, dám mu peníze na to, aby měl alespoň na základní věci. Nepátrám, za co je nakonec utratí.

Jsem z toho zoufalá, vůbec nespím a jen přemýšlím, co bych pro Tomáše mohla udělat. Trpí tím i naše manželství, nedokážu si nic užít, nikam odjet, pořád čekám, že jednou syn doma zazvoní, vrátí se a bude z něj už hodný kluk. Že se zkrátka vyblbne. Za moji naivitu se na mě muž zlobí, nejradši by se od syna úplně odstřihl a sebral mu klíče. To já ale nemůžu dopustit. Nedokázala bych to. I když je mi jasné, že bych svoje chování měla přehodnotit.

Doporučujeme

Články odjinud