Dar boha úhořů

Jaké příběhy si vyprávějí obyvatelé tichomořských ostrovů? V knize Mýty a legendy Tichomoří najdeme třiadvacet příběhů. Jde o pestrý výběr vyprávění o tom, jak vznikl oheň, přes milostné příběhy až po naučná vyprávění o moudrém a pošetilém bratrovi. Ze všech vyplývá určitá moudrost, reflexe života a lidského jednání a vlastností.

Přinášíme milostný příběh, který se vypráví na Cookových ostrovech.

Dar boha úhořů

Na ostrově Mangaia tekla říčka kolem domu jedné mladé ženy, která se jmenovala Ina. Hned, jak ráno vstala, běžela k vodě a potápěla se v tůňce pod větvemi stromů. Voda byla čistá, hluboká a chladná. Ina se potopila až ke dnu, vyplavala nahoru s výkřikem, otřepala si z vlasů vodu a sotva popadala dech v šoku ze studené vody. Nikdy tam nebyla dlouho. Slunce prosvítalo mezi stromy a osušilo jí hladkou hnědou kůži.
Jednoho rána ji potkalo nepříjemné překvapení. Když se do vody ponořila, připlaval klouzavým pohybem z říčky do tůňky obrovský úhoř. Ina spatřila tvar dlouhého hada a polekala se. Rychle vyplavala nahoru, ale nad hladinu se okamžitě vynořila také hlava úhoře. Díval se na ni černýma očima. Plavala jako o závod ke břehu a běžela domů, ani nečekala, až na slunci uschne.
Ťhoř tam byl i druhý den. Ina se neodvážila do jezírka vstoupit. Den co den chodila k vodě, ale úhoř tam byl stále. Teprve po dlouhé době se odvážila zase v tůňce plavat. Rychle si na obrovského úhoře zvykla. Dokonce si ho oblíbila a začali si spolu hrát a společně pod vodou plavali.
Uplynulo několik měsíců. Nadešlo ráno, kdy slunce svítilo tak jasně, že se voda přímo třpytila, jak na ni skrze listy dopadaly paprsky. Když Ina vylezla na břeh, úhoř ji k jejímu údivu následoval a začal se proměňovat. Místo dlouhého černého hada před ní stál hezký mladý náčelník. Rozpřáhl ruce a řekl: "Teď aspoň víš, kdo skutečně jsem."
"A kdo jsi?" zeptala se a trochu se při tom třásla.
"Jsem Tuna, pán všech úhořů," odpověděl. "Byla jsi ke mně laskavá a velkorysá a já jsem tě začal mít rád. Nyní budeš mou nevěstou."
Pro Inu to byla šňastná doba. Každý den se se svým manželem toulala po lese a vyznávali si vzájemně lásku; avšak když slunce zapadlo za hory, Tuna se stal opět úhořem. Potom tiše vklouzl do jezírka a Ina ho až do východu slunce druhého dne ráno nespatřila.
Po mnoha měsících nastal den, kdy Tuna musel své manželce něco důležitého prozradit. Objal ji a řekl: "Ino, má milovaná, nastal čas, abychom se rozloučili. Dala jsi mi více štěstí, než má kdo právo očekávat. Jsem za tvou lásku vděčný a ve svém srdci jsem zkroušený, protože už spolu nemůžeme být."
Ině začaly po tváři stékat slzy. "Jsi teď můj manžel," plakala. "Proč bys mě měl opouštět?"
Tuna odpověděl laskavým hlasem: "Kdyby bylo po mém, má drahá Ino, už bych tě nikdy neopustil, ale já jsem více úhoř než člověk. Ťhoři jsou můj lid a potřebují mne. Ale já na tebe nikdy nezapomenu. Budu k tobě provždy nosit ve svém srdci lásku."
"To nestačí," vzlykala Ina. "Jestli musíš odejít, zanechej mi tu něco, co si mohu navždy ponechat."
Tuna držel mladou ženu v náručí a utěšoval ji.
"Něco ti povím. Pozorně mě poslouchej. Zítra zakryjí oblohu temné mraky a spustí se déšň. Nesmíš vycházet ze svého domu, protože dojde k velkým záplavám. Řeka se vylije ze svého koryta a voda vystoupí až ke dveřím tvého domu. Potom k tobě přijdu a ulehnu na tvém prahu. Jakmile mě uvidíš, musíš mi uříznout hlavu a pohřbít ji."
"Ne, to nikdy neudělám!" řekla Ina.
"Musíš. Bohové řekli, že se tak musí stát. Důvěřuj mi a aň se tvá ruka nechvěje. Až mou hlavu zakopeš, chci, abys na to místo chodila každý den, dokud se něco nestane. To mi slib!"
Ina se pokusila přes slzy o úsměv a svému milému slíbila, že udělá, o co ji žádá. Ale když se proměnil v úhoře a zmizel v tůňce, plakala tak dlouho, až usnula.
Ráno ji vzbudil déšň. Byla to hotová průtrž mračen. Když vyšla ven, zdálo se, že stojí pod vodopádem.
Stříbrná voda z říčky ležela pod stromy a stále stoupala, až pod ní zmizely keře. Později toho rána slyšela, jak voda šplouchá o její plot. Nad jezerem, kde dříve bývala tůňka, byly vidět pouze vrcholky stromů.
Voda se stále víc blížila k jejímu domu. Malé vlnky se začaly tříštit o její práh a vtom uviděla Tunu! Velký úhoř plaval klouzavým pohybem mezi keři. Zvedl hlavu a podíval se na ni měkce, jako kdyby říkal: "Stále tě miluji, Ino." Potom položil svou hlavu na práh.
Ina si vzpomněla na slib, který dala svému milému. Vzala sekyru a uřízla úhoři hlavu. Jakmile tak učinila, déšň ustal, mraky odpluly a voda rychle klesla na svou obvyklou úroveň. Slzy se jí kutálely po tváři a rozstřikovaly se v loužích, když vzala do rukou Tunovu hlavu a pohřbila ji do mokré země.
Každé ráno Ina navštěvovala místo, kde hlavu ukryla. Jednoho dne si všimla, že tam přes noc vyrostl silný zelený výhonek. Rostlina rychle rostla. Byla docela jiná než ty ostatní na zahrádce. Dobře ji zalévala a sledovala, jak z ní vyrůstá mohutný strom s velkými listy a květy. Roky minuly, ale Ina stále pozorovala strom, který vyrostl z Tunovy hlavy. Když byl vyšší než její dům a dlouhý útlý kmen připomínal tělo jejího miláčka, zahlédla v koruně několik velkých ořechů.
Vylezla na strom a jeden shodila dolů. Byl hnědý a pokrytý hrubými vlákny. Když ho oloupala, vykřikla překvapením. Na jemném povrchu spatřila ústa a oči svého milého. Tento dar, který jí byl dán na památku jejich lásky, byl strom - kokosová palma - první, která se kdy objevila.
Je to už dávno, kdy Tuna, bůh úhořů, stvořil pro svou manželku, jež patřila mezi smrtelníky, tento dar. Od té doby rostou kokosové palmy téměř na každém ostrově Tichého oceánu. Listy palmy se používají k výrobě košíků, klobouků a došků na střechy; ořechy poskytují pokrm a osvěžující nápoj. Dnes se kokosový olej a kopra ze sluncem vysušeného jádra ořechů vyvážejí lodí do všech částí světa. Kokosová palma je zázračný strom tichomořských ostrovů - strom, který kdysi dal úhoří bůh mladé ženě z Cookových ostrovů na památku jejich lásky.

(ukázka je z knihy Mýty a legendy Tichomoří, váz., 144s., 198 Kč, vydalo nakladatelství Portál, 2002).

zdroj: Portál