DARJA (40): Úraz mozku změnil mého muže k nepoznání

30. 6. 2019
DARJA (40): Úraz mozku změnil mého muže k nepoznání
Po vážném poranění mozku se z manžela čtenářky Darji stal úplně jiný člověk. Jeho agresi, zatrpklost i ztrátu paměti ustála a péči o něj nevzdala. A pořád věří, že se jí Milan jednou zase „vrátí“…

Můj „první“ manžel byl silný a zároveň něžný. Starostlivý muž, který se o nás s hrdostí staral. Byl spontánní, miloval dobrodružství a užíval si povídání dlouho do noci. Můj „druhý“ manžel je frustrovaný a má tendence k agresi. Nepamatuje si, co měl k snídani, natož aby šel do práce. Všechna rozhodnutí jsou na mně. Jeho život je striktní rutina a já trávím večery často sama, protože on si chodí brzy lehnout.

Oba ti muži jsou jeden – Milan, muž, kterého znám dvaadvacet let a z toho třináct jsem za něj provdaná. Od jeho nehody na motorce ale žiju s úplně jiným mužem… Milan totiž utrpěl vážné zranění mozku, které radikálně změnilo život nám oběma.

Potkali jsme se jednoho večera na brněnském Masarykově náměstí a já se do něj zamilovala pro jeho drzý humor a laskavost. Po osmi měsících jsme se sestěhovali a Milan se stal otcem mého dvouletého syna Daniela z předchozího vztahu. Naše rodina se stala kompletní, až když se nám narodila dcera Alexandra. O šest let později jsme se vzali.

Pracovala jsem v lékárně, Milan jezdil s „erzetou“. Děti svého tatínka zbožňovaly a byli jsme šťastná rodina. Pak u nás zazvonil policista a náš život se od základů změnil. Řekl mi, že Milana cestou domů srazili z motorky. Okamžitě jsem si pomyslela, že je mrtvý, takže když jsem uslyšela, že je v nemocnici, neskutečně se mi ulevilo. Ale jen na chvíli…

Nikdy nezapomenu na okamžik, když jsem ho ten den v nemocnici uviděla. Hlavu měl oteklou a celou od krve a z nosu, úst a hrudníku mu vedly hadičky. Lékaři mi sdělili, že kromě zlomených žeber, dvakrát propíchnuté plíce a téměř překousnutého jazyka má ještě krvácení do mozku.

Šest dní ležel v kómatu a já za ním chodila každý den. Byla jsem radostí bez sebe, když se začal probírat, ale zdál se mi rozrušený a zmatený. Zatímco jeho dlouhodobá paměť byla naprosto v pořádku, nemohl si vzpomenout, co měl naposledy k jídlu. Lékaři zatím nevěděli, jestli jsou tyto změny dočasné, nebo trvalé, ale já byla šťastná, že je vůbec naživu.

Po téměř dvou měsících v nemocnici pustili Milana domů. Sice musel chodit o holi, ale jeho tělo se skoro úplně uzdravilo. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se změnil. I ty nejmenší věci, jako večeře zpožděná o pár minut nebo to, že nemohl najít televizní ovladač, ho dokázaly příšerně vytočit.

Začal rozbíjet nábytek, křičel na mě i děti, a jednou dokonce hodil televizí přes pokoj. Byl netrpělivý, náročný a sám sobě nebezpečný. Byl schopný nechat vařit jídlo půl dne nebo nezavřít kohoutek ve vaně, když ho nikdo nehlídal.

Jako zaměstnanec nemocnice měl možnost nastoupit do jednoho skvělého rehabilitačního centra, kde podstoupil tříměsíční intenzivní fyzickou i mentální terapii. Domů se vracel jen na víkendy a povahou by se dal přirovnat k Jekyllovi a Hydovi. Jeden den byl usměvavý, hrál si s dětmi a láskyplně mě objímal, a další ráno se vzbudil naštvaný, frustrovaný a vztahovačný. O svém chování ale neměl ani ponětí, a tak nemohl pochopit, proč bývám rozrušená. Hodiny a hodiny jsem trávila brečením do telefonu přátelům…

 Naštěstí jsme získali finanční podporu na osobního asistenta, který začal na Milana dohlížet. Já se tudíž mohla vrátit do práce, což nám pomohlo jak finančně, tak psychicky.

Dobrou zprávou je, že se mi „starý Milan“ pomalu, ale jistě vrací. Jeho výbuchy vzteku už nejsou tak časté a náš společný život je skoro jako dřív, přestože to někdy není lehké. Když ve vzteku křičí, že mě nemiluje, připadá mi jako cizí člověk.

Už nikdy taky nebude mít pojem o hodnotě peněz. Po nehodě se mu „podařilo“ nadělat na kreditní kartě hromadu dluhů, a tak teď dostává omezenou částku na týden. Občas si připadám opuštěná. Chybí mi naše dlouhé rozhovory, protože Milan nedokáže mluvit moc dlouho. Všímám si ale také pozitiv – jeho terapie zahrnuje kurzy vaření a barvení skla. Nikdy dřív kreativní nebyl, a teď si to užívá.

Děti i já navštěvujeme psychologa a rodinného terapeuta, abychom se naučily s touto situací se vyrovnat a dokázaly náš vztah znovu budovat. Naše Alex vychází se svým tátou výborně. Sice ji naštve, když má špatný den, ale snaží se být trpělivá.

Je smutné vidět, jak si otec s dcerou prohodili role, ale jsem vděčná za to, že si zvykla. A můj syn? Pro něj byl Milan přímo idol, takže je těžké přijmout tátu v nové podobě. Já jen doufám, že časem bude jejich vztah znovu tak silný jako předtím.

A jak se s tím vším vypořádávám já? Milan je naštěstí pořád romantický a nově mi vaří výborná jídla, která se naučil v kurzu. Po tom, co jsem ho téměř ztratila, jsou to maličkosti, na kterých mi hodně záleží. Když mi občas řekne, jak mě miluje, zaplaví mě hřejivý pocit. Jeho mozek se možná změnil, ale srdce ne.

Brzy po nehodě mi jeden sociální pracovník sdělil, že mnoho manželství se rozpadne, když jeden z partnerů utrpí úraz mozku. Chápu to, ale nikdy jsem nezvažovala, že bych svého muže opustila. Přestože jsem svůj manželský slib „ve zdraví i v nemoci“ myslela vážně, není to slib, co mě u něj drží. Je to láska.

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

Vykouzlete své rodince příjemnou neděli, na kterou budou dlouho vzpomínat. Vymyslete zážitkový program. Tvořte, naučte je nové věci a hrajte si s nimi. Klidně i bez drahé polovičky. Vaší…

Nejčtenější články

Doporučujeme