Pani Helzo,Vy jste pracovala v nemocnici??
Manzel byl taky moc nemocny a i kdyz se velmi rychle zotavil fyzicky tak psychicky uz to tak dobre neni,je nevrly a vubec uz to neni jako predtim,ale porad ho mam rada,ja vim,co to je prozit trauma,taky uz nejsem jako driv a utrhuju se na vsechny,mam dost zdravotnich problemu a za nektere veci clovek absolutne nemuze,v jadru jsem porad tan stejny clovek a chapu kdyz nekdo zahorkne nebo zblbne ,protoze nemoc cloveka fakt odrovna. Kdyz si vzpomenu treba jak se me udelal na noze flek fialovy a noha bolela jak svina,to bylo v roce 2013,dva mesice jsem skakala po jedne noze a mela naladou strasne spatnou,byla jsem tehdy presvedcena ,ze mam cukrovku a ze umru a jeste jsem se starala o domacnost ,protoze me noha bolela i kdyz jsem sedela nebo lezela,bylo to k nepreziti,radeji ani nevzpominam!!
Opravdu uvažování některých lidí nechápu.Přece když doma pečuji o vlastní dítě po úrazu,stát mu dává příspěvek na péči,ten člověk si může vybrat komu příspěvek dá,aby o něj pečoval,tak to se nazývá SAMARITÁN?to snad není ani myšleno vážně!Stát si přece dobře spočítal že je lepší když může takový člověk být doma ,pokud se najde někdo komu není lhostejný a může žít v rodině ,než aby stát přispíval na pobyt v ústavu,který stojí daleko víc.Řeči o poklepávání na rameno -k tomu ani snad nejde nic říct,to je přece ubohé.S Helzou jsme tu spolu diskutovaly o problematice okteré něco dobře víme,já přes dvacet let pečuji,takže o tom snad něco vím.A jen na vysvětlení-péče doma je mé zaměstnání,takže z příspěvku na péči je i vypočítán můj důchod.Ne,jak si mnozí mylně myslí,z průměrného důchodu/rovněž je velká mýlka ,že takový důchod dostanou i ti co nikdy nepracovali/.K těm SAMARITÁNŮM jen tolik.Je dost lidí kteří ač sami nejsou rozhodně bohatí,přispívají ze svého platu pravidelně na charitu,různými způsoby se podílí na charitní činnosti,aniž by okolí o tom vědělo a chválili se tím.Je dost lidí kteří pravidelně docházejí do LDN na výpomoc bez nároku na mzdu,třeba i jen číst těm ležícím lidem.A všichni ti ležící nejsou na světě zdaleka sami,mají děti,vnuky.Dali jim své domy,byty,které vybudovali i v mnoha případech vlastníma rukama,zabezpečili je finančně,a nyní se ukáže,i to jak je vychovali.Mnohdy je to smutné.Takže finanční zabezpečení rodiny je hezká věc,ještě je i potřeba dobře vychovat lidi,aby se za sebe nemuseli někdy stydět.
@Anonymizovaný: A máš naprostou pravdu v tom, že těch chudých a naprosto anonymních samaritánů je "hodně".
@Anonymizovaný: Doba se strašně změnila. Dnes je pýchou každého být tvrdý, ženy jsou pyšné na to, jak neuklízí a nevaří a spousta dalších věcí, která byla dříve naprostou samozřejmostí je dnes odsuzována. Dřív každý po sobě uklidil každý binec u vody, v lese, kdekoliv, dnes čeká, že to uklidí majitel, město, nevím kdo a pak chodí dobrovolníci a uklízejí. Dříve každému pomohli děti a když nebydleli právě blízko, s naprostou samozřejmostí pomohli sousedé. Dnes se z těch, kteří jsou ochotni pomáhat stali v očích většiny lidí samaritáni a sluníčkáři a nejdorší je, že je to dnes skoro ta nejhorší nadávka. Já si myslím, že když se říká "kdo křičí, ten zapálil", tak s tím odsuzováním "samaritánů" je to stejné. Člověk je tvor smečkový a má ve své přirozenosti potřebu pomáhat těm, co pomoc potřebují. A když se, jako moderní člověk upne k novodobé filozofi, preferující ego, pak ho to v podvědomí možná frustruje a brání sám sebe tím, že každého, kdo někomu pomáhá musí soudit a odsoudit.j66 bych ale do této kategorie nezahrnovala. Jestli se nepletu, i ona se celé roky o někoho stará. Možná nás špatně pochopila.
@Anonymizovaný: No já reagovala hlavně na příspěvek té paní,a všeobecně popsala jak to chodí ,a hlavně to že lidé žijí kolikrát z neznalosti ve velkém omylu.Moc nemám ráda to že "doba se změnila",tu dobu děláme my lidé,nikdo nám shůry nic nenařídil,děláme si to sami,a každý by měl žít dle svého rozumu.Že lidem zatemnily mozky vymoženosti dnešní doby,je jejich věc.Už se ale blýská na lepší časy,jestli sis všimla,lidé si pomalu začínají uvědomovat že ničí planetu,a pokud to tak půjde dál,jejich vnuci to budou mít setsakra těžké.Takže už si všímám že mladí rozumní lidé si pořizují zahrádky,a jsou na ně pořadníky,protože je obrovský zájem.Kdo má kousek zahrady a není líný,pěstuje si alespon nějakou zeleninu.Začíná se opravdu pořádně třídit odpad,lidi začínají být rozumní.A to že někdo neumí stárnout a nechá si přešít celý obličej,nebo tráví čas s cigaretou na dětském hřišti celé dny,s mobilem v ruce,je jeho věc.Normálně uvažující člověk má své priority nastavené i když používá mobil nebo pc.My tu spolu diskutujeme,ale rozhodně by to nebylo tak že doma něco zanedbávám.A máš pravdu v tom že některým lidem jsou směšní ti co doma uklízí,vaří,dokonce něco šijí,pletou,háčkují,pracují na zahrádce,chodí do lesa.Slyšela jsem i názor že toto vše dělají jen důchodci.Jak se ten člověk mýlil!Internet je plný mladých maminek které si sdělují poznatky z ruční tvorby. Opravdu se lidé začínají vracet v některých věcech k minulosti,k prověřeným radám našich babiček.A na tu svou nikdy nezapomenu.Dala mi do života to co se nedá žádnými penězi zaplatit.
@Anonymizovaný: Pěkně jsi to napsala a máš pravdu.. Já vlastně ani nemluvím o lidech okolo sebe, jednak už 10 let bydlíme na vesnici, jednak jsem věřící, jednak jsem vlastně vždycky měla okolo sebe okruh lidí, kteří měli krásně nastavené priority, už díky svému zaměstnání. To o čem píšu vidím tady, ne internetu a protože se vpodstatě nikam nedostanu, mám asi na současnou realitu docela deformovaný pohled. Takže jsem moc ráda, že to vidíš tak, jak to vidíš.
@helza: No já bydlím asi 9km od krajského města,v městečku které má zhruba 3700obyvatel,a lidé z krajského města nám říkají"vesani".V podstatě se dostanu k lékaři,synovi pro léky,ke kadeřnici,kosmetičce a pod.takové základní cesty.Na to jak žijí dnešní např.čerstvé důchodkyně v mém věku,na to bys teda koukala.Mám ale v rodině lidi kteří chodí do práce a od těch vím co jsou dnes lidi zač,mám známé,sousedy,no a samozřejmě sleduji co se děje ve světě i tu,na internetu,v tv.Taky jedu jednou-dvakrát za rok na dovolenou a člověk se seznámí,popovídá,všímá si.Ale ty nemáš zkreslené představy o tom jací lidé jsou,lidé jsou ještě i daleko horší než jsi psala.Je to čím dál víc ta společnost rozdělena,jsou lidé kteří upřednostnují materiální styl života,jiní zase něco jiného.Je ta společnost velmi pestrá a člověk si to asi musí umět protřídit.Prostě jak já říkám,udělá se ti špatně,upadneš na ulici a v tu ránu se setkáš se všemi typy lidí.Někdo se bude dělat že tě nevidí a uhánět dál,druhý se zděšením k tobě běží a volá záchranku,další je schopen tě okrást.Takoví jsme my,lidé.
@Anonymizovaný: Nás je na vesnici moc málo, vlastně i ty vísky okolo jsou tak 300 - 400 obyvatel, takže každý zdraví každého i z těch okolních vesniček. Ať vyjedem na procházku do polí, či do lesa, potkáváme se a protože je nás tak málo a málokdy se kdo s někým potká, vždycky je to příležitost popovídat si. Tady jsou lidé dobří, děti hodné, mám je moc ráda. Ale město a internet je přesně tak, jak píšeš. Já mám v tomto ohledu, tedy upřednostňování kariéry a konzumu trápení s prostředním synem.
Helzo,máš samozřejmě pravdu.A z komentářů tady si nebudeme dělat těžkou hlavu,že.Každého jeho volba.
Pokud rodina nebydlí na hodně odlehlém místě, všude je možné mít asistenci a péči o takvého člověka zvládnout. Není to zadarmo, nicméně příspěvek na péči je k tomu určen. Jsou dokonce lidé, kteří ve stavu naprostého ležáka s pomocí asistence (pečovatelky) jsou doma i když jsou sami.Co se týče dětí. Ano, rychleji dospějí, změní se, ale i já tvrdím, že k lepšímu. Ale je zde ještě jeden podstatný aspekt, týkající se dětí. Myslím si, že pro každé dítě je mnohem lepší poznat, že rodina je zázemí, které ho nikdy neopustí, ať se stane cokoliv. Dítě tak pozná obrovskou jistotu a pokoj do života. Kdyby Darja svého muže opustila, do podvědomí dítěte se to zapíše jako fakt, že když selže, když se změní, když nebude tím, čím bylo, rodina ho opustí. A ono se bude v každé krizové situaci, kdy na tom bude opravdu zle, navíc obávat ztráty nejbližších. Bude těžké chvíle řešit mnohem hůře, bez jistoty v oporu blízkých.
Ano,následky na jejich myšlení to mít bude,a mám za to že hlavně dost brzy dospějí.My to tak máme v rodině,staršímu synovi se přihodil úraz,mladší měl v té době ani ne 15let,a dříve dospěl,zažil s námi a celou rodinou tragedii,která samozřejmě změnila celou rodinu,i prarodiče,mé sourozence,jejich partnery.Změnila je ovšem k lepšímu,do té doby samozřejmě netušili co obnáší znovu vše učit dospělého kluka.Z nemocnice nám vrátili nemluvícího,ležícího člověka s plenami..................Ještě bych chtěla říct jeden svůj názor a poznatek:pokud je to jen trochu možné,přikláním se k tomu aby takoví lidé měli možnost být v domácím prostředí.Prostě obětovat něco ze svého pohodlí a umožnit mu to.Já tedy rozhodně nelituji,ačkoliv okolí lituje mne,a někdy se divím proč.Žiju život dle možností,mám své koníčky,zájmy,a když vidím jak žijí některé ženy v mém věku,tak se někdy podivuji nad tím že mají daleko více času a možností než já,a nevyužijí to.
@Anonymizovaný: Úplně chápu všechny vaše pocity a úplně vidím reakce vašeho okolí i to, jak na vás působí. Mně kdysi řekla jedna paní, že mě Bůh potrestá za to, že místo o rodinu se starám o cizí ženskou, jiní si mysleli, že na tom těžce vydělávám, jiní zase po mě chtěli ať pomáhám i jejich blízkým a nemohli pochopit, že naklonovat se nemůžu. I ti mi hrozili Božím trestem, že jsem je odmítla. Chápu úplně, že váš život je velmi kvalitní, i když úplně jinak, než si většina lidí představuje. Myslím si, že vždycky je správné právěto, co nás posune dál ovše ne v kariéře, či majetku, ale v růstu našeho já. I když to nikdy není bez překážek a i když to mnohdy bolí, vím, jaký pokoj a krásný pocit taková péče přináší. Kdo tomu nerozumí, nikdy to nepochopí a nikdy vám neuvěří.Navíc je tu zase ta opačná strana mince. Kdybyste své dítě opustila, svědomí by vám přineslo celoživotní trápení nad otázkou, zda jste mu neublížila, zda by to přeci jenom nešlo atd. Nejenom vám, ale každému, kdo by své dítě dal do ústavu, nebo se ho dokonce zřekl.Ale nakonec si stejně myslím, že vás všichni ti, kteří mluví o oběti a tak, vlastně obdivují a chtějí vám dodat sílu a odvahu a pochválit vás, jenom neví jak.
@helza: Přesně jak to píšete,tak to cítím i já.Jsou dva typy lidí,ty co to vzdají,a ty co to nevzdají.Neuvěřila jsem lékařům že ten člověk nikdy nebude sám chodit,nikdy mluvit .Byla jsem s ním tři měsíce v léčebně jako doprovod,pak mne vystřídal jeho otec.Dělala jsem samozřejmě kolem syna všechny úkony co dělají sanitářky,ulehčila jsem jim tím moc práce.A jednou jsem zažila situaci na kterou nezapomenu a občas si ji připomenu.Půjčila jsem si tam v hnihovně knihu o mozku,abych se vzdělala jak mozek funguje,potřebovala jsem to vědět jak dál,syn se učil mluvit ,číst,musel se naučit psát a kreslit druhou rukou než před úrazem.Viděla to jedna ze sanitářek a ptala se mne co čtu za knihu,když jsem jí to řekla,mávla rukou a odvětila"ale,nejlepší je radši nic nevědět".Takže toto jsou dva pohledy na věc.Kdybych to udělala taky,smířila se s tím jak to je,syna umístila do ústavu,sledovala bych jen jak odstrčený od rodiny ,ho cizí lidé naučili znovu mluvit,chodit,číst.Bylo by mi fakt stydno samu za sebe,že jsem mohla,ale neudělala.
@Anonymizovaný: Já jsem kdysi dávno pracovala jako sanitárka na ortopedii. Měli jsme tam asi patnáctiletého chlapce, který od narození vůbec nemluvil, vůbec na nic nereagoval, vůbec nevykazoval sebemenší pohyb - byl v permanentním vegetativním stavu. Lékaři tvrdili, že ani vůbec nic nevnímá. Chodila jsem za ním každý den, mluvila na něj, hladila ho, chválila, nosila mu zákusky a po čase se mi zdálo, že když přijdu, nějak to přeci jenom vnímá. Tak jsem u něj začala sedávat, číst mu pohádky, všichni se mi smáli a měli mě za cvoka, a on, sice za strašně dlouho začal reagovat. Nebudu popisovat, jak se měnil, ale nakonec začal i mluvit. A po čase, to už byl doma, za mnou přišli šťastní rodiče, že se naučil dokonce i chodit a jezdit na kole. Ale to je už o něčem jiném a vždycky to tak nefunguje.V souvislosti s vaší situací se často mluví o sebereflexi, zodpovědnosti a sebezničující obětavosti. O tom, že člověk si musí rozmyslet zda do toho jít, zda to zvládne, zda ho to nezničí a on toho, kdo se k němu připoutal nakonec neopustí. A hlavně, zda to ten člověk nedělá pouze proto, že "co by tomu řekli lidi, kdybych ho nechal v ústavu". Já si jednak myslím, že pokud to člověk nezkusí, nikdy neví, co dokáže, protože člověk dokáže mnohem víc, než si myslí a než si vůbec umí představit. A taky si myslím, že dospělost a zralost člověka je i v tom, že mínění okolí si vyschlechne, posoudí, ale jedná vždycky sám za sebe. A že mu nevadí, když ho okolí třeba i osdsuzuje, že ho to možná zamrzí, občas zabolí, ale nezmění to jeho cestu. Že s nejrůznější reakcí okolí dospělý člověk prostě počítá. (Já mám z toho důvodu dokonce ráda i drby. Nemusím nikomu nic říkat, každý o mně ví všechno a jak mě přijme je už jeho věc. Aspoň vím, že před nikým nemám žádné tajemství a cítím se tím zcela svobodná.) Takže dospělý a zralý člověk to vždy dělá sám za sebe, ne kvůli okolí. I proto, že dospělý člověk je zodpovědný, empastický, soucitný, milující.... A jednal-li by jinak, jednal by vpodstatě proti sobě a ublížil by si mnohem víc, než tou péčí, kterou okolí bere jako oběť. Jasně, každý by raději měl zdravou rodinu, ale když se už něco takového stane, je ta "oběť" menším zlem, než útěk. ♥♥♥
@helza: Ano.V době,kdy se toto stalo,nebyly zdaleka takové možnosti ,osvěta,příspěvky na péči,jako dnes.Nikdo z lékařů nám neřekl o tom že bychom měli hned k psychologovi,k psychiatrovi,a dnes vím že tam měla jít celá nejbližší rodina.Na to jaké máme nároky co se týká pomoci od státu,nás taky nikdo neupozornil,vše jsme se dozvídali postupně i po několika letech.Dnes je vše daleko lepší,snadnější,přehlednější,už jen z toho důvodu že existuje internet a člověk si může vyhledat co potřebuje.Já to tenkrát brala jako naprosto jasné a normální že se synem zůstanu doma ,nechám zaměstnání a budu se o něj starat.Nic jiného mne ani nenapadlo.Až péče doma z nějakých důvodů nebude možná,bude se to řešit,to přináší čas,nikdo nemládne.
@Anonymizovaný: Nemládne, to je opravdu problém. Jedna moje snacha má postiženou sestru (po zánětu mozkových blan), je postižená fyzicky a mentálně zůstala na úrovni tříletého dítěte. Někdy je agresivní a má velkou fyzickou sílu. Tatínek to neustál, odešel od nich za prací na druhý konec republiky, ale staral se finančně, občas je navštívil. V poslední době to vypadalo, že se vrátí, ale zemřel náhle na infarkt. Maminka se stará jako vy. Co bude, až to už opravdu nepůjde nevím, syn se snachou počítají s tím, že se budou muset postarat oni. Mají dvě děti a malilinký byt. Ale jak píšete, řeší se to, co právě přináší čas. A počítá s tím, co jednou přinese.Psychologové a psychiatři jsou dobrou pomocí. Já jsem díky svému dobrovolnictví nebyla vhozena do neznámého světa, takže jsem nebyla nijak zaskočena a ani vlastně smutná, takže mi nic takového nechybělo ale pro dosud zdravého člověka je taková náhlá změna určitě těžká a vím, jak těžko se s ní vyrovnává. Jako dobrovolníci jsme v kterémsi roce podle jakéhosi nového zákona museli absolvovat jednou do měsíce supervizi s psychologem. Hrozně jsme byli naštvaní. Brali jsme to jako trest za dobrotu a ztrátu času, kterého jsme pro sebe měli i tak málo. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec jsme byli rádi. Moc nám ta sezení pomáhala, zvláště u některých hodně problematických klientů. Člověk zjistí, že odborník mu může být užitečný a skvěle mu poradit i tehdy když si sám myslí, že žádnou radu a pomoc nepotřebuje.
@helza: Ano,tatínkové to obvykle neustojí.Naštěstí jsem poslední roky našla zařízení,které poskytuje tzv.respitní péči,tzn.odlehčovací péči pro lidi o které se doma někdo stará a potřebuje si odpočinout,nebo jde např.do nemocnice,na operaci apod.Dlouhé roky v našem okolí nic takového nebylo,samozřejmě že ty ústavy chtějí mít zaplněna místa stálými klienty,ale vedení tohoto ústavu zvolilo opačný postup.Nepřijímá bohužel klienty v současné době na stálo,ale rozšiřuje kapacity pro lidi z domova,protože v širém okolí nic takového není a byl o to obrovský zájem.Dávala jsem si vždy v lednu požadavek na termín na celý rok/obvykle jednou,dvakrát za rok to využíváme/.Jinak já mám názor že od určitého věku by každý z nás měl mít podanou žádost do domova důchodců,tak i v tomto případě kdy někdo pečuje o osobu blízkou,by měl mít pro svého blízkého dán požadavek na umístění,až bud nebude moci pečovat ,nebo ona osoba nebude moci být už doma z nejrůznějších důvodů.Pokud je sestra vaší snachy i agresívní,je to problém,některá zařízení to neakceptují,ale dá se jistě to zklidnit nějakými léky.
@Anonymizovaný: Dá se to zklidnit léky. Je dobře, že tam takové zařízení máte a že ho i využíváte, dítě si zvyká na pobyt mimo domov a až vy jednou tady nebude, nebude si muset zvykat na úplně cizí prostředí. U nás jsou pouze různé stacionáře, ty jsou ale pouze pro denní pobyt. Pravdou je, že o domovu důchodců občas přemýšlím. Problém je v tom, že nejsem soběstačná, v tom, že je to pro nás hodně drahá záležitost i v tom, že manžel je mladší a o těcho věcech zatím nepřemýšlí. Na druhé straně, pokud nechci do města, jako že nechci, my bydlíme na malé vesnici (360 obyvatel), pak v okolních vesničkách je dost domovů pro seniory, ve kterých je dostatek volných míst a domácí péče sem taky jezdí. Zde lidé pořád ještě dožívají doma, i když jsou většinou už leta osamělí a o místa v domovech zájem a nejspíš ani peníze nemají.
@helza: No,ono tomu dítěti je přes 40let.A už jako dospělý měl ten úraz.Naštěstí jsem ho měla jako velmi mladounká,takže jsem ještě měla síly a elán na boj s následky nehody.K těm domovům důchodců jen tolik-zažili jsme s členem rodiny martirium,kdy vám ho pustí z nemocnice,naprostý ležák,a a pokud není nikdo kdo by se o něj postaral,nebo nemá tolik fyzických sil,je zkrátka potřeba ho bohužel někam umístit.To co jsme zažili,nebudu tady ani vypisovat,nakonec to dopadlo tak že rodina dala tzv.sponzorský dar tomu zařízení,ten člověk za pár týdnů zemřel,a ve smlouvě už dopředu měli nalajnováno,pokud do určité doby zemře,vrací se jen určitá část sponz.daru.Takže moje maminka když to viděla,okamžitě si dala žádost do DD,za pár let měla mozkovou příhodu,v takovém rozsahu,že nebylo možné o ni doma pečovat.Kdyby tu žádost neměla,nevím co bychom dělali.Ten DD si okamžitě vyřídí příspěvek na péči,k tomu důchod dotyčného a mělo by to stačit na pokrytí pobytu.Pokud to nestačí,přispívá samozřejmě rodina,děti.Dožít doma a v klidu umřít,je ideální,ale kdo z nás bude mít to štěstí,to nevíme,nikdy člověk nemůže vědět co ho potká.Na děti se spoléhat,to nevím,i kdyby byly sebehodnější,mají své rodiny,musí chodit do práce,zabezpečit rodinu.
@Anonymizovaný: O tom také bylo naše dobrovolnictví - když někomu propustili domů těžkého ležáka, ještě ten den jsme nastoupili a pomáhali do doby, než si rodina sehnala pomoc. Bydlela jsem v Olomouci, tam byly tehdy čtyři organizace, které poskytovali péči doma, z toho jedna byla domácí zdravotní péče a byla hrazena pojišťovnou. Dnes je tam těch organizací víc.Ale můžu ti říct, že péče o úplného ležáka sice vypadá hrozivě, ale je mnohem snazší, než o člověka, který je ještě schopen vstát z postele. Pamatuju si na tu svou paní a na to, jak se mi nakonec ulevilo, když už zůstala ležákem. Předtím jsem nikdy nevěděla, jestli ji nenajdu někde ležet na zemi, pokaždé, když jsem odcházela, (chodila jsem samozřejmě do práce), hučela jsem do ní, ať nevstává a když ano a spadne, měla na zemi peřiny, ať se nepokouší vstát, lehne si do těch peřin a počká na mě. Tehdy ještě žádné mobily nebyly. A když spadla, měla asi 150 kg, musela jsem chodit okolo baráku a prosit okolojdoucí, aby mi ji pomohli zvednout. Péče o ležáka je proti tomu pohádka.Ad DD. Mám i s příspěvkem na péči tak malou penzi, že by musely děti připlácet. Kvůli svému dobrovolnictví jsem pracovala na poště jako doručovatelka tisku, později letáků, prototože jsem si mohla práci rozdělit. Letáky jsem si poskládala, zašla za svou paní a pak s nimi chodila a každou hodinu odběhla k ní. No a to moc placeno nebylo. Ale jak píšu, v domácí péči jsem se o ni, zcela osamělou, starala cca 13 let , přičemž poslední roky svého života byla úplný ležák. Ale já osobně si myslím, že v těžké situaci by mi bylo v DD lépe, už proto, že bych nebyla tak moc osamělá. Nevím, jak to funguje u vás, tady, když máš žádost a někdo umře, tak musíš ihned nastoupit a když nenastoupíš, tak vezmou jiného a ty pak musíš zase čekat na něčí smrt. Takže tě stejně nepřijmou v den, kdy to potřebuješ. Takže se musíš poohlédnout po DD, který má volné místo. A to jsou ty malé v zapadlých vískách. S maminkou jste měli opravdu štěstí. I v tom, že ji vůbec vzali, protože málokterý domov přijme ležáka.S tvým dítětem je mi to moc líto. Někdy mám pocit, že mnoho lidí se ve svých dětech vidí, že se jimi chlubí, ukazuje fotky a rádo mluví o jejich kariéře a o všem co kdy dokázaly - a když se ti pak stane to, co se stalo tobě, když se to s dítětem nějak zvrtne, kvůli nemoci, úrazu, drogám, alkoholu, nebo třeba jenom kvůli tomu, že z dítěte vyroste lump, tak ti teprve dojde, jak moc to své dítě miluješ a ta láska, dosud vpodstatě podmíněná zásluhami dítěte, se najednou očistí od všeho balastu pýchy na to, co jsi stvořila a teprve tě doopravdy naplní.
@helza: Ano,souhlasím.a hlavně teprve v tom okamžiku poznáš lidi kolem sebe,jací opravdu jsou.Přátelé se krásně protřídí,/"prosím tě,dej ho někde,podívej se na sebe jak vypadáš"-a už jsem je nikdy neviděla/,třeba přijdeš o manželství a manžela/"to je tvůj ůděl,tak se starej,já to nezvládám"/,pokud si myslíš že tento chlap to nezvládl,všichni nejsou takoví,a jsi ještě mladá,chtěla bys přítele na volný čas,dovolenou apod.tak v okamžiku jak to nápadník zjistí,následuje panický úprk,i kdyby jsi měla míry 90-60-90 a tvář modelky-aniž by věděl že ty přece po něm nic nechceš a nebudeš chtít,jsi samostatná,jen třeba nemáš zrovna v tu sobotu možnost někam jít.Ale tu nemá ani žena která pracuje ve zdravotnictví,prodavačky a pod.No je to zkrátka tak a nemá smysl se s tím trápit. :-)) :-))
@Anonymizovaný: A představ si, že u nás na dědině měli jedni manželé chlapečka, který měl nádor na mozku. Maminka utekla, znovu se provdala. A tatínek se o chlapečka staral, už nevím kolik let, ale hodně dlouho, až do jeho smrti. Víš, lidé si často myslí, že nežiješ, že ztrácíš kus života. Pokud o někoho pečuješ, máš dané mantinely, ale je otázkou, zda ti ty mantinely berou svobodu, nebo ti dávají klid tím, že se nemusíš trápit nesplnitelným, že nemusíš volit co chceš a čeho se vzdáš . Protože dnes je tolik možností, že nikdo nemůže prožít všechno, co by mohl a co by chtěl. Je prokázáno, že čím více má člověk peněz, tím více mu chybí. Myslím si, že s tou svobodou a časem je to stejné a že mantinely, které ti jasně určují kam až můžeš a kam už nemůžeš, tě vlastně chrání. Osvobozují tě od svobody zbytečných snů, tužeb a nejistoty. Ukotvují tě v prostoru i čase.
@helza: Každý by se měl nejprve postarat sám o sebe , o svou rodinu. Pokud to zvládá může kruh rozšiřovat o sousedy, o spoluobčany v ulici, městě, republice, eu, osn, planetu, hvězdnou soustavu, galaxii atd. A když myslím postarat se mám na mysli především materiální stránku. To znamená, aby VY SAMARITÁNI jste se staraly o nemohoucího, tak někdo jiný se stará o vás. Ať už přímo, např. že živitel rodiny je manžel/lka nebo zprostředkovaně, že jeho daně jdou na sociální dávky, důchod, zdravotnictví. Nezapomínejte na to, až se budete klepat na rameno.
@j66: To, o čem píšeš, je u nás ale opravdu problém. Všude v okolním světě je dost bohatých "zelených vdov", které se charitou a pomocí komukoliv vlastně baví. U nás tak bohatých rodin na prstech spočítáš a ještě to ani není zvyklé. A vzhledem k tomu, že stát s pomocí dobrovolníků ve své podstatě počítá, je to problém. To, co jsem dělala já, si dnes opravdu skoro nikdo dovolit nemůže. Já jsem měla tehdy těsně před důchodem a bylo to v době, kdy mě ani ve snu nenapadlo, že bude jednou možné s minimální penzí (tehdy existoval i minimální důchod) nebýt za vodou, natož mít nějaké finanční problémy.
@j66: Nedotkla, neboj, spíš se ti omlouvám já. Vím, že jsme si jaksi z toho s Janou udělaly tak trochu soukromý chat. Netušila jsem, že sem ještě někdo nakoukne, když už z nabídky tento článek "odjel". Takže chápu, jak tě ten náš duel musel otrávit. Zvlášť, tebe, vždyť ani ty jsi svého muže neopustila a dost možná, že z nás tří to máš nejtěžší. Jinak máš ovšem pravdu a já jsem si toho byla vždycky vědoma. Byla jsem a vždycky budu svému muži vděčna, že jsem to mohla dělat, že mi nikdy nevyčítal ty hodiny strávené mimo domov. Nicméně co se týče peněz, do práce jsem celou tu dobu chodila a na daních jsem odevzdala až moc, vzhledem k tomu, že jsem měla dvě blbě placená zaměstnání a v každém platila minimální daň (což bylo 50% platu), to tady ale nechci rozebírat, bylo by to na dlouho. Taky musíš počítat, kolik stojí stát péče o jednoho člověka ležícího v ústavu a kolik stojí provoz těchto ústavů. Jsou to opravdu velké peníze, které se tak státu ušetří.S penzí jsem měla smůlu, v té době se pravidla dost měnila. Takže třeba moje spolužačka, která nepracovala od sametu a celé ty roky byla na podpoře (dnes už to nejde), šla do penze o 3 roky dřív s důchodem skoro 10 000 Kč. Já nemohla jít dřív, musela bych být na pracáku a to jsem si nemohla dovolit. Mezitím mi utekly roky s dobrým přepočtovým koeficientem, jeden zaměstnavatel neměl uložené moje papíry a i když jsem měla výplatní pásky, jiný už neexistoval,... atd. Šla jsem nakonec do penze s důchodem necelých 5 000 Kč. Ale ono Vy samaritáni a klepat si na rameno moc nechápu. Máš-li na mysli, že si v tom, co děláme libujeme, jsme na to pyšní a tady si jedna druhé klepeme na rameno, tak to určitě ne. Je to těžká práce a každý z nás v ní občas udělá chybu, která ho pronásleduje, lidi nám obvykle nadávají a vidí za vším nějaké šíleně podvodné úmysly, takže si myslím, že ti to sebevědomí rozhodně nepřidá, vlastně ti ho pořádně naruší. Být tady Elynor, tak dokonce napíše, že jsme slaboši. A ani to označení SAMARITÁNI mi příliš nesedí. Prostě jsme se dostaly do situace, která nás přinutila jednat tak, jak jsme jednaly, žádná ji nevyhledávala a žádná z toho není odvázaná. Spíše tady jedna druhou utěšujeme a snažíme se najít na tom co děláme nějaké to dobro. Nedávno jsem četla, že komplexem samaritána netrpí ten, kdo pomáhá, ten k tomu může mít spoustu jiné motivace. Diagnozu samaritánství má ten, který má problém pomoc přijmout. ♥♥♥
@j66: Helzo, vím že to myslíš dobře a omlouvám se, jestli jsem se tě předchozím příspěvkem dotkla.
Holky, děláte si srandu. Tady byl dotaz, jestli byste zvládly postarat se o blízkého člověka, kdyby se mu něco takového stalo. Je fuk, jestli je příběh pravý nebo ne. Já tohle prožívám od loňska. Ale ten můj není agresivní, ale je lítostivý, plačtivý a v takových chvílích mě prosí, ať ho neopustím, že mě miluje. Je to náročné, ale já jeho taky miluju a chci s ním být i tak, a starat se o něj.
@Anonymizovaný: Jenže dokud se s tím člověk opravdu nesetká, tak může vykládat co chce - ale jestli to zvládne, to skutečně neví. Může mít předsevzetí a být přesvědčen, že by to rozhodně chtěl a dokázal, ale skutečnost může být zcela jiná.
@Mata69: V tom máš naprostou pravdu. Ale je něco jiného zkusit to, začít bojovat a nakonec se smířit s realitou, že na to nemám, že to tak nejde a situaci nějak řešit. Pro začátek třeba jenom s pomocí asistence jako Darja. Jiné je, ani to nezkusit.
@Mata69: To máte jistě pravdu.Jsou ale lidé kteří se s tím nesetkali,ale již dopředu vědí že by to nezvládli.
@Anonymizovaný: Martino,možná ty holky co se tu zabývají tím jestli je příběh pravdivý,ani nenapadne že by se to mohlo stát v jejich rodině.A nebo mají už dopředu jasno kde by jejich nejbližší skončil.
@Anonymizovaný: Taky si myslím, že vůbec není podstatné, zda je příběh pravdivý, nebo ne. A držím vám i Darje palce, ať ta svá těžká břemena unesete.
@helza: Copak Darja. Ta je dospělá, soběstačná, podle všeho není hloupá a umí si poradit. Ale řekni mi, jak k tomu přijdou ty jejich děti? Asi už jsou relativně velké, ale pořád jsou to děti, a jim se taky změnil život, a to velice výrazně. Myslíš, že na nich se to nepodepíše? Že už od dětství musí chodit na terapie a k psychologovi? Že se musely smířit s tím, že místo otce, kterého znaly a důvěřovaly mu, je najednou doma cizí osobnost, na kterou si ony musí pracně zvykat, a matka na ně nemá čas, protože se musí starat o něj? Ony si nemohly vybrat, jestli chtějí nebo ne, byly postaveny před hotovou věc. Dospělý člověk s tím může praštit a odejít, ale dítě je v horší pozici, to musí vydržet až do vlastní dospělosti. A nikdo se ho obvykle neptá, co ono na to. Ať mi nikdo nevypráví, že se tohle neprojeví v jejich budoucích vztazích a rodinách, jestli nějaké budou mít.
@Elynor: Furt je to jejich otec!
@Elynor: Asi už se k tomu článku vracet nebudeš, přesto zkusím odpovědět. Dost dlouho jsem pracovala pro vozíčkáře a jinak postižené lidi abych věděla, že i když jejich děti měly jiný život, než jejich vrstevníci, poznali něco, co asi těžko pojmenuji a jejich život byl o mnoho bohatější, opravdovější, dokonce i šťastnější, naučil je prioritám, zodpovědnosti, lásce a mnohem lépe je připravil do života.
@helza: Viděla bych určitý a podle mého dost podstatný rozdíl - když je někdo postižený od narození, tak nikdy nebyl jiný. Když někdo utrpí úraz a skončí na vozíku, je to pořád ten stejný člověk. Ale když někdo utrpí úraz hlavy, nebo mozkovou příhodu, a přijde o svou osobnost, zhusta i o paměť, o základní dovednosti (lidi po mrtvici se kolikrát musí učit jako malé dítě od začátku - mluvit, chodit, jíst, hygienu), změní se jeho názory, chování i pohled na svět a život, tak se to překonává obtížněji, protože je to prostě někdo jiný, než ten člověk před úrazem. V případu z článku to paní říká naprosto jasně - tohohle muže jsem si nebrala, teď je to "druhý" manžel. A pro děti je to těžší, protože tatínek, kterého měly rády a věřily mu, je pryč a místo něj je tam někdo, před kým je třeba být ostražitý, aby ho náhodou nerozzlobily a neházel zase televizí. Ony to pochopí, už nejsou malé, ale následky na jejich myšlení to mít bude.
@Elynor: Já to Elynor známdobře a z obou stran. Jako dobrovolnice jsem o pár ležáků pečovala a k některým jsem chodila, když bylo potřeba. A někteří měli děti, i vnoučata. Náročný byl například pán, který nedokázal po mrtvici mluvit, nemožnost komunikace, neschopnost zavolat si, byla deprimující a jeho ženu nesmírně vyčerpávala. Chodila jsem k nim, pána vždycky pohlídala a paní si udělala svůj program. A že byl pán původně muzikant, začala jsem s ním vyťukávat rytmy, potom zpívat a jak nemohl mluvit, najednou dokázal zazpívat i slova. Prostě, i když velmi pomalu, se dá s každým pracovat a každé zlepšení je nádherná záležitost, i když vyžaduje spoustu přemýšlení jak na to a i když je vždycky nějaká mez, za kterou to nejde. Taky jsem pečovala o paní, která nikoho neměla, byla ležák a byla vždy velice zlá. Musela se i krmit, dávat ji po troškách pít, koupat ji ošetřovat - prostě všechno. Chodila jsem k ní co tři hodiny 365 dní v roce. Zemřela, když jí bylo 96 let, takže žádné zlepšení, ale stálé zhoršování. Přesto mě ta doba naplnila víc, než cokoliv jiného a jsem za ty roky, (v očích toho, kdo to nechápe promarněné) velice vděčná. Dcera měla tehdy okolo 10. let dost mi pomáhala a i ji to mnoho dalo.Potom mi prasklo aneurysma, o rok později mi zase něco v mozku popraskalo po té první operaci. Ano, neměla bych svému muži za zlé, kdyby mě umístil někde v ústavu (ono to ovšem není tak jednoduché, jak si myslíš, jednoho dne tě pošlou z LDN domů a rodino starej se jak umíš.) Je to už 11 let a myslím si, že můj muž se zachoval jako poctivý chlap a i když se strašně bál, jak to zvládnem, zvládli jsme to a je rád, že jsem to přežila. I když to nemá jednoduché,
Dodatek - mezi mými klienty je jeden, který doznal podobné změny po mozkové příhodě. Dlouhé měsíce v komatu, pak se probudil a byl z něj ležák, který nemluví, nerozumí, a nevidí. Něco příšerného. Mladý člověk, život měl před sebou, měl se ženit, měl různé plány do budoucna, a pak mu to škrtnula jedna pitomá cévka, která si praskne. Žena, kterou krátce předtím požádal o ruku, ho opustila, a popravdě - já se jí nedivím. Místo normálního chlapa by měla na krku zbytek života bezmocnou trosku. Jiná by s ním možná zůstala, vzala si ho i tak, a pečovala s láskou. Ale ne každej má na tohle povahu, a je celkem zbytečné za to někoho odsuzovat. :hm
@Elynor: Ano,Elynor,máte pravdu.Jak jsem měla možnost se přesvědčit,někdo na to nemá,ani když se to stane jeho dítěti.A odsuzovat nelze ani v takovém případě.
K příběhu - zajímavé je, že jsem dosud neslyšela o případu, že by se člověk změnil k lepšímu. Nevím o nikom, kdo by si pochvaloval, že se povaha bližního po úrazu nějak významně vylepšila, a že se raduje z takového řízení osudu. Paní z článku, zdá se, nedopadla ještě tak nejhůř. I když pán nejspíš má invalidní důchod a už nikdy nebude, co bejval, má aspoň světlé chvilky, a snaží se. Navíc děti jsou už velké, leccos pochopí i pomůžou. Mohlo to být podstatně horší. Za sebe nemůžu říct, jestli bych podobnou situaci zvládla. To záleží na mnoha proměnných faktorech. O koho by se jednalo, jak se mu to stalo, jaké to mělo následky, jaká je prognóza, jestli se dotyčný sám nějak snaží se s tím poprat... Prostě dle konkrétní situace. Ano, umím si představit i to, že se na to vykašlu a půjdu si po svém, kdybych měla pocit, že se mám obětovat a nic z toho.
Myslím, že tu základní věc - že po úrazu hlavy, mozkové příhodě a jiných podobných příležitostech se často výrazně změní osobnost dotyčného - nikdo nezpochybňuje. To se stalo už mockrát spoustě lidí. Ale aby se ten příběh aspoň zdál uvěřitelný, je potřeba to umět trošku inteligentně podat a to se tady neděje, a toto bývá předmětem kritiky článku. Protože opakovaně nesouhlasí časové či místní údaje a vůbec reálie v článku.
Bohužel je spousta lidí kteří nevěří že se nějaká událost stala jiným lidem,protože se to nestalo zrovna jim.
Příběh je sice "vycucaný prstu", ale to neznamená, že se podobné neštěstí nemůže stát. A změna osobnosti se netýká jenom úrazů, ale i operací mozku, mozkových příhod a.j. Bohužel vím, že i přes super péči k tomu dochází , ale bohudík jsem měla tak "osvícené" lékaře , a rodinu, že jsem se po necelém roce mohla vrátit i k poměrně náročnému zaměstnání. Protože příběh je literární útvar, nemohu popřát nic!
@Anonymizovaný: Příběh může být literární útvar vycucaný z prstu stejně tak, jako vaše povídání o vašem problému, osvícených lékařích, rodině a návratu do náročného zaměstnání.Vy jste totiž měla štěstí, byla jste na té druhé straně, na té, která se nemusela starat, o kterou se starali ti druzí. A myslím si, že ani vám by nebylo příjemné zjistit, že vám někdo nevěří, že si někdo myslí, že jste si to o sobě všechno vymyslela. Ta žena z příběhu, která prožívá tuto těžkou situaci jako pečovatelka, manželka a matka, ta nese přetěžké břemeno. A vy, i když vůbe nevíte, zda je její příběh pravdivý, nebo ne, ji primárně nevěříte, aniž přemýšlíte o tom, jak moc ji můžete ublížit.
@helza: Napsala jste to i za mne.Děkuji vám za to.Jana
@Anonymizovaný: Mohla byste nám prosím objasnit podle jakých znaků jste usoudila že je příběh vycucaný z prstu?
Je opravdu moc složité, když se manžel/ partner změní v důsledku nemoci. Po třiceti spokojených společných letech manžel prodělal mozkovou příhodu. Po léčení a rehabilitaci se vrátil fyzicky téměř zdravý člověk, ale psychika se naprosto změnila. Připadalo mně, že se vše úplně obrátilo naopak. Ze zodpovědnosti se stala lehkomyslnost, ze vstřícnosti prosazování svého JÁ a i v ostatním společném životědošlo ke změnám, které bych si určitě nevybrala. Najednou máte vedle sebe ve stejném obalu úplně jiného člověka, kterého snad ani neznáte. Prožili jsme spolu dalších devět let, potom manžel zemřel. Bylo to moc těžké pro všechny a lituju každého, kdo má stejnou zkušenost.
@Anonymizovaný: Ano,je to tak,pritom manzel je vesela kopa a vzdycky byl ale ted uz je paranoidni a nevrly,ma zmeny nalad,je to tezke,snazim se ho uklidnit,ale to proste cloveka zmeni..
@Anonymizovaný: Člověk se učí celý život,zkušenosti jsou nepřenositelné a život není jen vše krásné a zalité sluncem.Život před nás kolikrát postaví zkoušky a záleží jak obstojíme.I sami před sebou.
Jen pro pořádek-Masarykovo náměstí-Brno venkov-Šlapanice.info.Google
Proč se diskutující nezaměříte na hlavní myšlenku příběhu-jestli byste situaci co prožívá paní,zvládly.?A místo toho se zabýváte nepodstatnými věcmi-abyste dokázaly že příběh je vymyšlen?I kdyby byl,takové příběhy se stávají dnes a denně,nebo si myslíte že po tom velkém množství autohavárií co se denně stávají na našich cestách,nezůstane nikdo postižen? :hm
@Anonymizovaný: Taky mě trápí ta priorita především zkritizovat autora za cokoliv, co se dá na článku najít. A když už se řeší příběh, pak obvykle v podobném duchu. Je to smutné.
@Anonymizovaný: Protože je to tady normální. Najít co nejvíc odchylek a nesrovnalostí a tím naplivat co nejvíc jedu. Počkejte až se dostaví zbytek. To pak bude počtení.
@Anonymizovaný: Máte naprostou pravdu.Já se starám o člověka postiženého po úrazu mozku již přes dvacet let.A okolí a klepny kolem zajímá jen jedno"kolik na něho bereš"?A "proč ona jede na dovolenou když je doma a nechodí do práce"???A každý si myslí že mu se to stát nemůže.
Jo, taky by mně to zajímalo. :-D A přidám ještě jednu poznámku: Zdravotnická záchranná služba je samostatná organizace, nepatří pod žádnou nemocnici, takže zaměstnanec ZZS není zaměstnancem nemocnice. To jen tak pro pořádek. Tentokrát se autorce povedl docela uvěřitelný příběh, který ale opět sama shodila tím "Masarykovým náměstím v Brně". V době Googlu je přece tak jednoduché si ověřit základní reálie v příběhu, nechápu, proč s tím tady je takový problém.
Kde je v Brně to Masarykovo náměstí? :-)
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.