DARJA (40): Úraz mozku změnil mého muže k nepoznání

@Anonymizovaný: O tom také bylo naše dobrovolnictví - když někomu propustili domů těžkého ležáka, ještě ten den jsme nastoupili a pomáhali do doby, než si rodina sehnala pomoc. Bydlela jsem v Olomouci, tam byly tehdy čtyři organizace, které poskytovali péči doma, z toho jedna byla domácí zdravotní péče a byla hrazena pojišťovnou. Dnes je tam těch organizací víc.Ale můžu ti říct, že péče o úplného ležáka sice vypadá hrozivě, ale je mnohem snazší, než o člověka, který je ještě schopen vstát z postele. Pamatuju si na tu svou paní a na to, jak se mi nakonec ulevilo, když už zůstala ležákem. Předtím jsem nikdy nevěděla, jestli ji nenajdu někde ležet na zemi, pokaždé, když jsem odcházela, (chodila jsem samozřejmě do práce), hučela jsem do ní, ať nevstává a když ano a spadne, měla na zemi peřiny, ať se nepokouší vstát, lehne si do těch peřin a počká na mě. Tehdy ještě žádné mobily nebyly. A když spadla, měla asi 150 kg, musela jsem chodit okolo baráku a prosit okolojdoucí, aby mi ji pomohli zvednout. Péče o ležáka je proti tomu pohádka.Ad DD. Mám i s příspěvkem na péči tak malou penzi, že by musely děti připlácet. Kvůli svému dobrovolnictví jsem pracovala na poště jako doručovatelka tisku, později letáků, prototože jsem si mohla práci rozdělit. Letáky jsem si poskládala, zašla za svou paní a pak s nimi chodila a každou hodinu odběhla k ní. No a to moc placeno nebylo. Ale jak píšu, v domácí péči jsem se o ni, zcela osamělou, starala cca 13 let , přičemž poslední roky svého života byla úplný ležák. Ale já osobně si myslím, že v těžké situaci by mi bylo v DD lépe, už proto, že bych nebyla tak moc osamělá. Nevím, jak to funguje u vás, tady, když máš žádost a někdo umře, tak musíš ihned nastoupit a když nenastoupíš, tak vezmou jiného a ty pak musíš zase čekat na něčí smrt. Takže tě stejně nepřijmou v den, kdy to potřebuješ. Takže se musíš poohlédnout po DD, který má volné místo. A to jsou ty malé v zapadlých vískách. S maminkou jste měli opravdu štěstí. I v tom, že ji vůbec vzali, protože málokterý domov přijme ležáka.S tvým dítětem je mi to moc líto. Někdy mám pocit, že mnoho lidí se ve svých dětech vidí, že se jimi chlubí, ukazuje fotky a rádo mluví o jejich kariéře a o všem co kdy dokázaly - a když se ti pak stane to, co se stalo tobě, když se to s dítětem nějak zvrtne, kvůli nemoci, úrazu, drogám, alkoholu, nebo třeba jenom kvůli tomu, že z dítěte vyroste lump, tak ti teprve dojde, jak moc to své dítě miluješ a ta láska, dosud vpodstatě podmíněná zásluhami dítěte, se najednou očistí od všeho balastu pýchy na to, co jsi stvořila a teprve tě doopravdy naplní.