Dáša má těsně před svatbou a její nastávající se začíná pěkně vybarvovat. Budoucí nevěsta proto začíná pochybovat, jestli vůbec byla svatba dobrý nápad…
Občas si říkám, že jsme se s Hynkem hledali, až jsme se našli. Ale že nám to dalo zabrat! Já jsem za sebou měla pár nepovedených vztahů a obzvlášť ten poslední mě tak poznamenal, že jsem si na dlouho nepouštěla muže vůbec k tělu. Když jsem si konečně řekla, že je na čase to změnit, všechny moje kamarádky už byly zadané a neměla jsem nikoho, kdo by se mnou měl chuť vyrážet na akce a okukovat svobodné plány.
Pomalu jsem propadala zoufalství, až jsem se nakonec rozhodla založit si profil na jedné z těch lepších seznamek. A vida, vyplatilo se. Ozvalo se mi hned několik mužů, ale žádný se mi úplně nezdál. Buď byli podle fotek až neuvěřitelně pohlední a já jsem si říkala, že na tom bude něco divného, když mají zájem o úplně obyčejnou holku, jako jsem já, nebo zase byli dokonalí, co se týkalo vlastností a vzdělání, prostě žádná chybička. Kolikrát mi ani nic neříkaly jejich zájmy. Takže jsem často na jejich výzvy ani nereagovala, a když už, po krátké konverzaci mi většinou došlo, že z toho nic nebude.
Až jednoho večera mě zkontaktoval Hynek. Nebyl to žádný krasavec, ale měl milé oči a když jsem si pročetla seznam jeho zájmů, musela jsem se smát, protože dva exoty s tak ujetými koníčky, jako máme my dva, by svět pohledal. Začali jsme si psát a kupodivu mě neodradil hned po pár větách, naopak. Nakonec jsme spolu komunikovali každý den a to nám vydrželo měsíc, než jsme se odhodlali se sejít. V té době jsem už věděla, že žije ve 100 km vzdáleném městě, ale řekla jsem si, že láska hory přenáší a že to přesto risknu.
Když jsme se nakonec setkali, bylo to jak na rande v patnácti letech, oba jsme byli děsně nervózní. Úplný propadák to ale nebyl, a tak jsme se domluvili na další schůzce. Prvních několik měsíců jsme za sebou dojížděli, ale oba jsme v našem věku věděli, že chceme vážný vztah a že je třeba situaci nějak řešit.
Protože Hynkova práce byla v očích nás obou důležitější a mohl ji vykonávat jen ve svém městě, obětovala jsem se a přestěhovala jsem se za ním. Nikdy jsem toho nelitovala, protože nám soužití klapalo hned od začátku. Věděla jsem, že má Hynek za sebou bouřlivé období plné alkoholu, ve kterém se utápěl po rozchodu se svojí bývalou, ale když jsme spolu začali chodit, s mejdany skončil a až na pár oslav se neopíjel. Víno jsme si spolu sem tam po večerech samozřejmě dali, ale nepřeháněli jsme to. Ani ne za rok mě Hynek požádal o ruku, protože, jak sám říkal, vztah nám klapal konstantně stejně, oba jsme toužili po dětech, a tak nebylo na co čekat. A tím to všechno začalo.
Protože mě žádal o ruku na Vánoce a chtěli jsme se brát v létě, začaly hned náročné přípravy. Můj otec se nabídl, že celou svatbu zaplatí, ale pojal to dost megalomansky, což se Hynkovi nelíbilo. Věděl ale, že nemůže moc protestovat, když to táta zafinancuje. Snažila jsem se ho z příprav co nejvíc vynechat, když jsem viděla, jak ho to rozčiluje, jenže to se zase vztekal, že mu o ničem neřeknu a všechno plánuju bez něj, jako by snad na jeho názoru vůbec nezáleželo. Když jsem ale po něm něco ohledně svatby chtěla, byl hrozně nepříjemný.
A do toho čím víc se blíží svatba, tím víc pije. Většinou se navíc opije do dost nepříjemného stavu, kdy začne být zlý a sprostý a už několikrát v opilosti svatbu zrušil. Když to pak s ním řeším za střízliva, omlouvá se a říká, že to tak nemyslel, ale třeba hned ten samý večer se situace opakuje. Nevím, jestli je to jen nějaká „předsvatební“ horečka, která se po svatbě uklidní, a všechno bude jako dřív, nebo jde o vážnější problém, každopádně si přestávám být jistá, jestli si opravdu beru toho muže, kterého jsem si vybrala.
