Myslel jsem si, že když člověk pro své nejbližší dělá vše, co jim na očích vidí, budou se k němu chovat také hezky. Jenže poslední dobou mi připadá, že pro svou rodinu jsem jen kasička, kterou vezmou na vědomí, pouze když si přijdou říct o další peníze. Někdy mám chuť se vším praštit a odejít.
1. Ze začátku živila žena mě. Mám jí být vděčný až do smrti?
Když jsme se s ženou před sedmnácti lety brali, byli jsme oba chudí jak kostelní myš. Já čerstvě vystudovaný doktor s nulovou praxí, který bral v nemocnici hromady služeb navíc, abych měl aspoň trochu slušný plat.
Soňa pracovala v tu dobu už pár let jako recepční v hotelu, takže nás prakticky oba živila – a dodnes mi to neváhá připomínat, jako kdybych jí kvůli tomu měl být nadosmrti zavázaný! Pravdou je, že moji rodiče moc peněz neměli, takže studia jsem zvládal i díky Soně, na medicíně jsem si nemohl dovolit chodit na brigády jako studenti jiných škol, to prostě nešlo.
Soňu jsem potkal ve druhém ročníku na horách a po roce jsme spolu začali bydlet. Mohl jsem opustit kolej a nastěhovat se k ní – měla v Praze malou garsonku po babičce a vzala mě k sobě. Takže ano, v prvních letech našeho společného života nás opravdu zabezpečila ona. Ale to přece není důvod, aby se ke mně dnes chovala tak, jak se chová!
Po svatbě se nám narodily s dvouletým rozestupem dvě dcery. Starší Andree je dnes patnáct, mladší Elišce třináct. Ještě před několika roky to byly zlaté holky, se kterými jsem rád jezdil na výlety, na hory, byly zapálené pro každou blbinu, co jsem vymyslel, a ke mně i Soně se chovaly úplně stejně. Změnilo se to až zhruba před třemi lety.
Ještě o něco dřív se začala měnit i moje žena. Vždycky byla docela marnivá a tak trochu na peníze, i když jsme je neměli, ale která ženská není? Bral jsem to jako něco, co k ní patří, a měl radost, když jsem jí mohl koupit nějaký hezký dárek nebo ji vzít na pěknou dovolenou.
- Jak se vyvíjel Davidův příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. S otevřením soukromé praxe jsem začal hodně vydělávat
Před osmi lety jsem se po dlouhém váhání rozhoupal a nakonec podlehl lákání kolegy z nemocnice, kde jsem do té doby působil. Otevřeli jsme si soukromou ortopedickou ordinaci, přibrali i fyzioterapeuty na rehabilitace a poměrně brzy se nám začalo velmi dařit.
Vůbec jsem nečekal, že začnu najednou tolik vydělávat. Ano, bylo to vykoupeno tvrdou prací a zpočátku velkými nervy, jestli si nás pacienti najdou a budou spokojení. Trávili jsme v ordinaci pomalu dny i noci, než se vše ustálilo. Ale pak, když už jsme si byli víceméně jistí, že všechno dopadne dobře, jsem si konečně dovolil se uvolnit a užívat si, jak jsme na tom teď dobře.
V záchvatu velkorysosti jsem udělal chybu a řekl Soně, že jestli nechce, nemusí už chodit do práce, protože nás všechny bez problémů uživím. Nejdřív tvrdila, že to v žádném případě, že chce mít vlastní příjem, a co by doma dělala. Pak se rozhodla, že bude chodit na menší úvazek, ale to zas nechtěl její zaměstnavatel, a tak nakonec opravdu dala výpověď s tím, že bude vzornou ženou v domácnosti.
Přestěhovali jsme se do nového velkého bytu a zpočátku opravdu všechno klapalo. Doma bylo navařeno, uklizeno, přišel jsem do klidu a nemusel nic řešit. Ale po čase bylo vidět, že se žena doma trochu nudí. A začala se mimo jiné zabavovat chozením po obchodech.
No a do toho přišla do puberty nejdřív Andrea. Z pohodové sportovní holky se stala náladová a protivná, ale bral jsem to s humorem, čeká to každého rodiče. Soňa se jí asi chtěla zalíbit – v tu dobu byla protivná i na ni – a začala s ní obrážet obchody a pořád společně nakupovaly.
Jenže to se samozřejmě nelíbilo mladší Elišce, takže ji záhy přibraly taky a já najednou zjistil, že moje tři ženské tráví většinu času couráním po nákupních centrech a nákupem oblečení a kosmetiky. Což o to, ne že bych jim nechtěl dopřát, ale nelíbilo se mi, že v podstatě nedělají nic jiného.
Pokračování 3 / 4
3. Všimnou si mne, jen když něco chtějí
Naznačil jsem, že na tohle jim peníze pořád dávat nebudu. Soňa se zalekla, že bych to mohl myslet vážně, a asi holkám něco řekla. V dalších týdnech se totiž najednou ke mně všechny začaly chovat ohromně mile, dcery se ke mně pořád lísaly, samé tatínek sem, tatínek tam, žena mi vyvářela oblíbená jídla. Takže mě ukolébaly, a když si pak každá přišla říct o nějaké peníze na džíny, které opravdu nutně potřebuje, nedokázal jsem říct ne. A popravdě ani nechtěl.
Upřímně, sám nevím, kdy se to zvrtlo do dnešního stavu. Současná situace je ale taková, že vlastní žena a dcery si mě v podstatě nevšimnou, dokud ode mě něco nepotřebují. Nic jsem jim přitom neudělal, nic jim neodepřu, ale pořád jim je to málo a pořád mi dávají najevo, že nic není dost dobré a ničeho není dost.
Vím, že je to moje chyba, že jsem na začátku měl nastavit úplně jiná pravidla, ale byl jsem hloupý. Měl jsem výčitky, že jsem kvůli práci málo doma, že rodinu trochu zanedbávám – často jsem byl v práci i o víkendech, když jsme řešili provozní záležitosti, a tak jsem všem dával peníze, aby si udělaly radost a zabavily se i beze mne.
Pokračování 4 / 4
4. Bojím se, že dcery zajímám jen kvůli penězům
Pravdou je, že jsem měl aspoň ohlídat, aby dcery dávaly peníze za něco přínosného. Přestavoval jsem si, že o víkendu půjdou třeba na zajímavou výstavu nebo si za kapesné koupí něco na sport, nepočítal jsem, že všechno půjde na oblečení, šminky nebo to, že půjdou s mámou do drahé restaurace.
Teď jsou zvyklé, že přijdou, jen nastaví ruku a já jim něco dám. A když se jim to zdá málo, ještě jsou tak drzé, že se ušklíbají a mají poznámky! Nechci všechno dávat za vinu svojí ženě, koneckonců jsem málo doma, takže si můžu za svůj malý vstup do výchovy sám, ale připadá mi, že Soňa snad holky proti mně navádí, a nechápu proč.
Když jsme doma všichni, stejně se baví víceméně spolu, mně jen odpovídají, když na ně promluvím, tváří se u toho div ne otráveně, že je obtěžuju. Jen když běží pro peníze, najednou se všechny rozzáří jako sluníčko. Moje žena je pak sladká jako med, ale jakmile dostane, co chce, je z ní protivná hádavá osoba, která se mnou nechce pomalu ani spát – a popravdě já už po tom taky zrovna dvakrát netoužím.
Poslední dobou mám zkrátka vztek. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Dřu od rána do večera a doma pak na mě čekají tři kyselé obličeje a tři natažené pracky. K večeři dostávám výhradně plastikovou krabičku s jídlem z restaurace, kde jedly ony. Kdy naposled mi Soňa sama uvařila, to už ani nepamatuju. Mám chuť třísknout dveřmi a přestat jim cokoli dávat, jenže jsem slaboch. Bojím se, že dcery by pak se mnou úplně přestaly mluvit, a nevím, jak si je získat jinak, když už se to takhle zvrtlo.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!