V jejím věku jsem na tom byla podobně – jako puberťačka jsem si také neuměla představit, že by někdo tak starý (tak jsem své rodiče samozřejmě viděla) mohl mít sex, to byla přece úplně zvrácená představa! Bohužel já a můj manžel jsme své dceři nedávno nechtěně poskytli důkaz, že i my sex máme. Zamávalo to s ní tak, že s námi víceméně přestala mluvit a doma je už řadu dnů příšerná atmosféra. Nevíme, jak s ní promluvit, veškeré naše pokusy bojkotuje.
Naší dceři Míše je 14 let, vlastně už skoro patnáct. Z našeho pohledu je to samozřejmě pořád hlavně dítě, ale přesto už v posledním roce pozorujeme, že se pozvolna mění v mladou slečnu, kterou čím dál víc zajímají kluci a čím dál méně ty „dětské“ věci, kterými žila ještě donedávna.
Vidět je to dobře i na tom, že my jako rodiče jsme pro ni čím dál méně atraktivními partnery k diskusím a trávení volného času, naši roli už plně nahradili kamarádi – a svým způsobem je to tak dobře. Samozřejmě nás to s mužem mrzí, ale chápeme, že je to přirozený vývoj a že za pár let to zas zřejmě bude úplně jinak.
Když začala čím dál víc času, včetně některých večerů a víkendů, trávit mimo domov se svojí partou, vlastně jsme s manželem po čase zjistili, že i pro nás je to příjemné, protože najednou máme víc času na sebe – a to i na sex, který šel v posledních letech kvůli nedostatku soukromí trochu stranou, byli jsme rádi za každou příležitost. A tak jsme se mu v poslední době věnovali poměrně často a s chutí, jako bychom se vrátili o řadu let zpátky.
Vůbec jsme ji neslyšeli přijít
Když Míša začátkem ledna ohlásila, že bude celou sobotu s partou na výletě a pak přespí u své nejlepší kamarádky bydlící o pár ulic vedle – jako už mnohokrát předtím – udělali jsme si s Alešem taky hezký program. Byli jsme na procházce, pak na večeři a doma jsme se pak milovali. Navíc ne v ložnici, ale na pohovce v obýváku, s hudbou a svíčkami a pěkně hlasitě. Jinak si neumím vysvětlit, že jsme vůbec neslyšeli odemykání dveří a příchod Míši.
Ta se totiž – jak jsme zjistili až o něco později – pohádala s kamarádkou a rozhodla se, že na noc přece jen přijde domů. Jenže předem vědět nám nedala, najednou prostě byla ve dveřích obýváku. Popravdě nevím, jak dlouho, ale asi to nějakou chvíli trvalo, protože když jsem ji i já konečně uviděla, stála tam jako přimražená.
Seděla jsem zrovna manželovi na klíně čelem ke dveřím a bylo „štěstí“, že jsem v jednu chvíli otevřela oči, jinak bychom o ní snad nevěděli až do konce. Takhle mi do rytmu milování najednou přišla šoková rána a já naráz ztuhla stejně jako dcera. Manžel, který o ní pochopitelně nevěděl, ležel na zádech s hlavou na opačnou stranu, to bohužel ještě dovršil, protože zasténal, chytil mě za prsa a vyrazil ze sebe něco jako „nepřestávej, už budu“, sama už doslova nevím.
Míša vypadala, že se buď rozbrečí, nebo pozvrací, nebo obojí najednou, pak jenom zakřičela „pane bože“ a byla pryč. Manžel se příšerně lekl a oba jsme spadli z pohovky, už úplně zbytečně se začali překotně oblékat a pak na sebe jen vyděšeně koukali. Míša utekla ke kamarádce, hádka nehádka, a zůstala tam až do druhého dne odpoledne. Když jsme jí volali, mobil sice zvonil, ale nebrala ho, tak jsem jí aspoň poslala zprávu, že mě to moc mrzí a ať se hlavně vrátí domů.
Nedává nám vůbec šanci o tom mluvit
Přišla až pozdě večer, neřekla ani slovo a rovnou se zamkla v pokoji. My dva seděli v kuchyni u stolu, za sebou už x dialogů na téma, co jí říct. Ale jakékoli pokusy s ní promluvit byly stejně zbytečné, protože odmítla odemknout a vůbec s námi mluvit. Nakonec jsem jí jen dala za dveře večeři, popřála dobrou noc a šli jsme spát s nadějí, že druhý den už to zvládneme.
Míša ale vstala dřív než jindy a zmizela do školy dřív, než jsme my vůbec vstali. Přišla z ní pak zas až večer. Bylo jí asi jasné, že věčně se nám vyhýbat nemůže, takže když jsme ji s manželem hned u dveří odchytili, podívala se na nás tím nejzhnusenějším pohledem, jakým to jen dívka v jejím věku dokáže, a řekla: „Vůbec vás nechci vidět, nechci s váma mluvit. Jste odporní a ubozí a prostě mi nic neříkejte, nechci to slyšet!“ Nezmohli jsme se na slovo, takže toho využila a zas se zavřela v pokoji.
Od té doby uplynuly zhruba dva týdny a atmosféra u nás doma se o moc nezlepšila. Míša už se nám sice nevyhýbá u jídla, ale to je taky prakticky jediný čas, který s námi stráví, a i ten probíhá z její strany ve znamení ticha, zlých pohledů a ostentativního znechucení. Jinak je ve škole, někde s kamarády nebo zavřená v pokoji s hlasitou hudbou nebo nad učebnicemi – zda se opravdu učí, samozřejmě nevím.
S manželem se nemůžeme úplně shodnout, jak postupovat dál. Zatímco Aleš navrhuje nechat ji být, že to postupně vyšumí a všechno se vrátí do starých kolejí, já bych si raději s Míšou chtěla promluvit, jen kdyby mi dala příležitost. Bojím se, že i když se třeba po čase začne chovat zdánlivě normálně (pokud se to tedy stane), stejně to někde v ní bude a nějak se to projeví.
Navíc si myslím, že svým chováním nás chce dotlačit k tomu, abychom se snad cítili provinile a nějak nepatřičně. Ano, není samozřejmě asi dobře, když vás vlastní dítě přistihne při sexu, ale zároveň to už není malá holka a tyhle věci zkrátka k životu lidí patří, tak se s tím bude muset nějak smířit. S tím, že i její rodiče jsou lidé a mají svoje potřeby.
Napadlo mě zkusit jí napsat všechno nějak na papír, ale pořád bych raději, aby nás vyslechla. Jenže o to nestojí a já ji nechci posadit na gauč násilím a pak přenášet projevy. Přála bych si zkrátka, abychom si mohly zase v klidu popovídat jako máma s dcerou, i o tomhle. Ale jak na to?
Jitka, 42 let
