Je dávno po půlnoci. Převaluji se už druhou hodinu v posteli a ne a ne usnout. Zatímco venku cosi vesele volá nějaký opilec, v hlavě si přehrávám dnešní poradu v práci. Proč se na mě dneska šéf tak divně tvářil? A stihnu dopsat tenhle článek? Jakmile přesvědčím sama sebe, že to zvládnu, nastoupí starosti s dětmi. Synek už týden pokašlává a ráno měl drobnou vyrážku. Uvidíme zítra.
Vyrážka se loučí, aby mohla nastoupit drobná pochybnost ohledně mého zdraví. Neměla bych se objednat na vyšetření mamografem? Zatímco dům tiše oddychuje, v mé mysli se střídá jedna obava za druhou, a když už to vypadá, že se vystřídaly všechny, dojde mi, že se zase nevyspím. A tohle mě vyloženě vytočí. Naštvaně zafuním a vstanu. Je jasné, že dneska v noci jen tak nezaberu.
Složitá kombinace emocí, jako jsou strach, stres, napětí, nervozita a tréma dnes patří k běžné a důvěrně známé výbavě každého člověka. Dvacáté století bylo dokonce nazýváno věkem úzkosti a v tom jednadvacátém se u nás úzkost zabydlela ještě pohodlněji.
Zatímco v osmdesátých letech minulého století bylo 20 % populace alespoň jednou za život postiženo některou z úzkostných poruch, dnešní statistiky mluví o 25 % a stoupající tendenci. Odborníci odhadují, že se s nějakou formou úzkosti během života setká každý čtvrtý člověk a není asi překvapivé, že výskyt úzkostných poruch stoupá zejména ve vyspělých státech, kde vládne rychlé životní tempo a vysoké nároky.
Bojuj – nebo uteč
Úzkost přitom patří k základním emocím, které jsme dostali do výbavy, abychom přežili ve světě plném nástrah a nebezpečí. Úzkost nás má chránit anebo upozornit, že něco kolem nás není v pořádku. Díky úzkosti se člověk může vyhnout hladovému medvědovi, ale také rozeznat sňatkového podvodníka od životní lásky. Mírná úzkost neboli pozitivní stres dokonce zvyšuje výkon, mobilizuje energii a vyostřuje smysly.
„Když jsme vystaveni stresové situaci, zvyšuje se srdeční frekvence a mění se distribuce krve v oběhu, přičemž maximum jí jde do svalů a mozku,“ vysvětluje klinický psycholog a psychoterapeut Jaroslav Simon. „To vše se děje proto, abychom mohli podat maximální fyzický výkon, tedy bojovat – nebo utéct.“ Pro takové situace byla úzkost v průběhu evoluce člověka „vyrobena“.
V dnešním světě bohužel stresové situace nedávají příliš možností fyzického projevu, takže máme mnohem více času si projevy úzkosti uvědomovat, a především si je špatně interpretovat. Není žádná novinka, že pokud si místo přebírání svých pocitů v hlavě půjdete zaběhat, a vyhovíte tak svému nastartovanému organismu, uleví se vám i psychicky. Jenže na to není vždycky úplně tak vhodná chvíle nebo čas.
Právě naopak. Stres a úzkost se v nás hromadí, hledá si různé kanály, kudy se chce dostat ven, nebo přechází v depresi či různé úzkostné poruchy. Běžná úzkost, kterou můžeme pociťovat jako trému nebo nervozitu, se mění v nebezpečného nepřítele. Podle studie Mezinárodní organizace práce trpí ve Spojených státech, Německu, Velké Británii, Polsku a Finsku přetížením, stresem, úzkostí a depresí každý desátý člověk.
V České republice se s těmito potížemi potýkají až dvě třetiny lidí v produktivním věku, přičemž deprese a úzkosti trápí čím dál více žen středního věku, které se snaží zvládat svoji kariéru a zároveň být dobrými maminkami a hospodyněmi.
Pilulky štěstí
Slepou uličkou v řešení stresu a úzkostí je samoléčba takzvanými pilulkami štěstí neboli anxiolytiky. Vezmu si pilulku a úzkost zmizí, jak jednoduché.
„Prášek proti úzkosti mi nabídla poprvé kamarádka v práci. Řešila jsem tehdy rozchod s přítelem, který se táhl už několik měsíců, měla jsem velké problémy se svojí nadřízenou, a když mi do toho onemocněl pes, měla jsem pocit, že to přestávám zvládat,“ říká pětatřicetiletá Klára, kterou trápila nespavost, úzkosti a neustálý pocit napětí. „Na léky jsem si zvykla rychle. Když jsem se cítila špatně, vzala jsem si prášek a pocit úzkosti zmizel. Postupně jsem musela brát prášků víc, protože se účinek snižoval, ale nikdy jsem neměla problém si je sehnat. Většinou mi je psala moje praktická lékařka nebo mi je sehnala kamarádka, která je měla od svého doktora,“ dodává Klára, u které se rychle vytvořila závislost.
Začaly se objevovat výkyvy nálad a většinu dne byla Klára takzvaně „mimo“. Když se pokoušela léky vysadit, byla podrážděná, nemohla spát. „Když jsem jednou skoro fyzicky napadla nějakého pána, který mi něco vytkl kvůli mému psovi, řekla jsem si dost, našla jsem si psychologa a začala docházet na psychoterapii. Až ta mě úzkostí postupně zbavila,“ dodává Klára.
Panika v metru
Takzvaná běžná úzkost nás může obtěžovat, ale neměla by výrazněji zasahovat do našeho života. Závažnějším projevem úzkosti pak mohou být takzvané úzkostné poruchy, které se mohou projevit jako takzvaná panická ataka. U třicetileté Lenky se první záchvat panické úzkosti objevil před třemi lety, když byla ve třetím měsíci těhotenství. Neprožívala nejkrásnější období života, jak se píše v příručkách, ale žila v neustálém stresu.
„Půl roku předtím jsem potratila, takže jsem měla permanentní hrůzu z toho, aby se to neopakovalo. Fyzicky jsem se cítila mizerně a do toho se na mě nahrnulo hodně práce,“ popisuje Lenka. Když jela jednoho rána do práce metrem, měla najednou pocit, že se dusí. Nemohla dýchat, polil ji studený pot a byla si jistá, že omdlí.
„Naprosto mě to vyděsilo. Na příští stanici jsem z metra vystoupila, doběhla ven, a ten stav pomalu přešel. Říkala jsem si, že to určitě souvisí s těhotenstvím, jenže doktoři na nic neobvyklého nepřišli. Podobné stavy se opakovaly ještě několikrát. Stejný záchvat jsem dostala, když jsem jela autem nebo když jsem seděla doma v obýváku,“ vypráví mladá žena, která doufala, že vše odezní s blížícím se porodem. Ale záchvaty úzkosti přicházely i po něm. Lenka přestala jezdit metrem, autem a postupně se bála vycházet i z bytu. Po několika měsících se Lenka dozvěděla, že trpí panickou úzkostí a začala se včas léčit pomocí psychoterapie.
Příčina neznámá
Takzvané panické ataky přicházejí nečekaně a bez příčiny. Na rozdíl od strachu, kde je jasný předmět, který ho vyvolává, úzkost konkrétní příčinu nemá. „Ty pocity jsou velmi subjektivní. Například je vám na omdlení, začnete se dusit nebo jste si jistí, že umíráte. Jdete k doktorovi, ten vás vyšetří, a nic nenajde. A vy máte hrůzu z toho, že se to bude opakovat, což se také většinou stane,“ vysvětluje Jaroslav Simon.
První krok, který v takové situaci pomůže, je přitom správná diagnóza. „Většině pacientů nesmírně uleví už to, když se dozvědí, co jim je. Že se jedná o takzvané panické ataky, kterými trpí řada dalších lidí. A když se jim vysvětlí, jak se v takové chvíli chovat,“ říká Jaroslav Simon. I když to zní na první pohled divně, je důležité z takové situace hned neutíkat, ale zkusit jí čelit.
Například si sednout, napít se vody, zhluboka dýchat a počkat, až záchvat odezní. „Vždycky říkám, že se s panickými atakami musíte v podstatě skamarádit. Umět je rozpoznat, naučit se s nimi pracovat a postupně se je naučit překonávat,“ dodává Jaroslav Simon. Stává se, že se záchvat paniky objeví jen jednou, a pak už se nikdy nevrátí, nebo záchvaty jednoho dne odezní samy. Pokud se ale opakují, je třeba navštívit odborníka.
Dopátrat se příčiny takových záchvatů či najít takzvaný spouštěč, bývá velmi složité. Svoji roli mohou hrát vrozené vlastnosti, někdo je zkrátka vrozeně úzkostný, ale také podmínky v dětství, výchova, životní události nebo dlouhodobý stres. Pokud se ale začne léčit včas, může postupně zmizet docela. „Kdykoli ‚to‘ na mě přišlo, snažila jsem se před tím neutíkat, ale naopak podobnou situaci vyhledat co nejdříve a postupně se tak ‚otužovat‘. Metrem jsem se například svezla asi až po půl roce ‚otužování‘. Dneska už zase můžu jezdit úplně normálně,“ uzavírá Lenka.
Není prášek jako prášek
Anxiolytika neboli léky proti úzkosti, mezi které patří Lexaurin, Diazepam, Neurol, Xanax a další, neřeší biologický problém. Účinkují okamžitě, ale působí v podstatě jako náplast, která vás otupí a daný problém na několik hodin zalepí. Jejich riziko spočívá v návykovosti, mohou se užívat nejdéle několik týdnů. Antidepresiva na rozdíl od anxiolytik řeší deficit určité mozkové chemie, respektive zabraňují mozku v jejím plýtvání. Neúčinkují hned, účinek nastupuje až po několika týdnech pravidelného užívání. Nejsou návyková.
50 % populace trpí nebo trpělo nějakou psychickou poruchou.
20 % O tolik vzrostl prodej antidepresiv v ČR za poslední čtyři roky.
2 % čechů jsou závislá na lécích proti úzkosti.