Nomen omen, zní staré latinské přísloví. Doslovně znamená „jméno znamení“ a používá se, když jméno osoby vyjadřuje charakteristickou vlastnost svého nositele. Výraz „nomen omen“ poprvé použil dramatik Titus Maccius Plautus ve hře Peršan, kde se říká „nomen atque omen“ (název a znamení zároveň). Formulace se týkala jedné z postav – zištné prostitutky jménem Lucris (lucrum znamená „zisk“).
Jména, která měla vystihovat vlastnosti svých nositelů, však dávali naši předkové v mnohem starších dobách. V dávné minulosti byl význam jmen při jejich výběru zcela zásadní. Ale časy se mění a jména také. Podíváme se na to, jakým vývojem jména prošla, jak je vybíráme dnes a jak ovlivňují dětskou psychiku.
Petr, nebo Pavel?
Shakespeare napsal: „Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“ V jeho výroku je mnoho pravdy. Zejména dnes, kdy málokdo věří tomu, že by jméno mohlo ovlivnit charakter a povahové vlastnosti, se zdá být jedno, jestli se chlapec bude jmenovat Petr (skála, skálopevný), nebo Pavel (malý, přeneseně skromný, nepatrný).
Dnes se lidé po významech jmen moc nepídí, a když ano, pak jen ze zvědavosti. Rádi si o nich něco přečteme, pokud se náhodou význam našeho jména shoduje s nějakou naší výraznou vlastností, tak se zasmějeme, ale to je vše. Dnes lidé nevybírají jména stylem: „Chtěl bych, aby dcera byla krásná jako růže, tak dostane jméno Růžena.“
Výzkumy ohledně jmen ukazují, že v naší kultuře už význam není důležitý. Důvod je prostý. Nevěříme tomu, že charakter dítěte by mohlo přímo ovlivnit samotné jméno. Podle obecného mínění jej ovlivňují hlavně výchova a geny a zůstane stejný bez ohledu na jméno. Rodiče o jménech začínají přemýšlet už ve chvíli, kdy zjistí, že se teprve rodiči stanou. A mnozí z nás (ženy častěji než muži) mají jména vybraná ještě mnohem dřív, než vůbec začnou nějakou rodinu plánovat. Dívky si svěřují už na prvním stupni ZŠ, jak se jejich děti budou jmenovat. Zatím pojmenovávají jen plyšáky, ale jména je zajímají.
Původ jmen
Jak a proč vlastně jména vznikla? Vysvětlení má naše nejznámější odbornice na jména Miloslava Knappová. „Původ jmen osobních je třeba hledat ve jménech obecných, tj. označeních osob, zvířat, věcí, vlastností, činností a stavů,“ vysvětluje v knize Jak se bude vaše dítě jmenovat?. „Vznikala z nich tehdy, když se objevila potřeba jedince pojmenovat, individualizovat, zvláštním označením odlišit od ostatních. Jménem se snažili jeho tvůrci člověka výstižně popsat, charakterizovat jeho zařazení do společenského života, do přírody, vystihnout jeho skutečné, domnělé nebo chtěné vlastnosti tělesné či duševní, a to buď přímo, nebo přirovnáním, například ke zvířatům a přírodním jevům, popsat jeho vztah k lidem, k přírodě, k bohům nebo bohu, k veškerému okolnímu světu.“
Zatímco dnes dítě dostane jméno hned po narození, v dobách, kdy potřeba lidi pojmenovávat teprve vznikala, u většiny národů dostávali jména jen dospělí. Dětem se po narození nedávala. Dospělí dostali jméno podle nějaké své výrazné vlastnosti nebo podle důležitého činu či zásadní události, která se v jejich životě odehrála.
Zdaleka ne každý dospělý však jméno dostal. Jak uvádí Miloslava Knappová, jména byla v mnoha kulturách dlouho vyhrazena bohatým vrstvám, tedy šlechtě, vládcům a vojevůdcům. Chudí mnohdy žádná jména neměli. Pokud bylo třeba je oslovit, oslovovali se povoláním: „ševče, mastičkáři, žebráku“. Zpočátku převládala jednojmennost, až později se začala objevovat v závislosti na různých historických, společenských a jazykových podmínkách dvoujmennost, popřípadě vícejmennost. Jména složená ze dvou a více slov – třeba Dunící hrom – se považují za jednojmenná, protože jde sice o dvě slova, ale jedno jméno. Vedle toho existují i jména větná – Ten, který tančí s vlky.
S kým máte tu čest
Podle nosa poznáš kosa, podle jména se kdysi dalo poznat, jaký člověk je či co dokázal – pokud jméno získal na základě svého chování či zásluh. Ovšem i v dobách, kdy začalo být běžné dávat jména už malým dětem všech společenských vrstev, o člověku (i o jeho rodičích) jméno vypovídalo mnoho. Neodráželo jen představy rodičů, jaké by jejich dítě mělo být, jaké by mělo mít vlastnosti, ale když se začala společnost dělit na vrstvy, odráželo i společenské postavení a vzdělání.
Lidé z vyšších vrstev měli potřebu se odlišit a své postavení zdůraznit i jménem. Staří Slované vyššího postavení si pro sebe vyhradili jména složená – Vojtěch (těšitel voje, voják), Miloslav, Slavomír, Ludmila, Jaroslav či Boleslav. Poddaný lid užíval jména jednoduchá jako Dobroš, Chval nebo Odolen, která se užívala ještě v předslovanské době. Jazykovědci si všímají toho, že lidé z vyšších vrstev si vždy vybírali jiná jména než chudina.
Platí to dodnes, ačkoli demokratizace vzdělání tyto rozdíly značně zmírnila. Dnes mají lidé různých vrstev a různého vzdělání stejné možnosti dané zákonem, ale statistiky přesto jasně ukazují, že určité rozdíly ve výběru jmen zůstaly.
Vliv profese a vzdělání
Zajímavé je, že jména kdysi určená šlechtě časem zlidověla, zatímco jména lidová, běžná na vesnicích, zažívají dnes obrodu hlavně mezi vysokoškoláky, lidmi se zájmem o historii, umění a podobně. Ludmilu nebo Jaroslavu dnes najdete spíše na vesnicích, oproti tomu s Dorotou či Matějem se setkáte více ve městech. Rozdíly ve výběru jmen lze nalézt i v souvislosti se zaměstnáním. Miloslava Knappová píše: „I když repertoár jmen není dnes sociálně diferencován, přesto se určitá jména jeví pro jisté sociálně profesní skupiny jako charakteristická, tj. jsou v nich ve srovnání s jinými skupinami volena nadprůměrně. Třeba pro rodiče pracující v zemědělství je i dnes charakteristická nadprůměrná volba jmen typických pro venkov počátkem 20. století (Zdeňka, Václav, Josef).
Jsou také jména typická pro jiné profesní skupiny, třeba Matěj měl v 80. letech nadměrný výskyt u otců pracujících v oblasti vědy, Alžběta převažovala u rodičů ve zdravotnictví, Vendula a Soňa u dělnických rodičů atd. Ve volbě jmen se projevuje též vliv vzdělání rodičů. Jak průzkumy ukázaly, rodiče se základním vzděláním preferují jména tradiční, považovaná za ,česká‘, tj. jména slovanského původu.“ Mezi tato jména patří Jiří, Tomáš, Petr, Kateřina, Lucie či Anežka.
Po roce 1989 si lidé s nižším vzděláním rovněž oblíbili cizí jména ze seriálů – Kevin, Jesika či Samanta. Vzdělaní rodiče preferují jména u nás již dříve užívaná a dnes znovu oživovaná, která mají tradici z minulosti – již zmiňovaný Matěj, dále Vilém, Johana, Eliška, Cyril. Pak jsou zde jména z literatury a historie – Hanuš, Dita.
Vliv doby a módy
Stejně jako všechno ostatní, také jména podléhají společenským změnám a módním trendům. To se dělo ve všech historických obdobích. Co se týče společenských vlivů, velkou změnu ve výběru jmen přineslo křesťanství, které začalo šířit jména hebrejská, biblická a později jména světců. Za všechna můžeme jmenovat Jakuba, Matouše, Matěje, Adama, Josefa, Michala, Marii, Annu, Evu. Sňatky Přemyslovců s cizinci přinesly jména cizí, hlavně německá, která se vcelku ujala a postupně šířila i mezi další vrstvy. Další vlnu nových jmen k nám přinesla renesance, během které se dostala do módy jména latinská a řecká – Filip, Kateřina, Andrea, Veronika, Klára. V baroku se poprvé začala masivně dávat jména jako Marie a Josef.
Zajímavostí je, že dnes tolik běžná a oblíbená jména Marie a Josef se do této doby prakticky nedávala, protože k nim lidé chovali až příliš velkou úctu, aby jimi pojmenovávali děti. Miloslava Knappová k tomu píše: „Velkou skupinu jmen u nás užívaných tvoří jména neslovanského původu, která k nám začala pronikat s rozvojem mezinárodních styků našich předků s cizinou, především s příchodem křesťanství, dále v důsledku válek, obchodních styků, mocenské politiky a cestování našich panovníků do ciziny a v neposlední řadě prostřednictvím cizích kulturních vlivů.
Cizí jména si staří Čechové velmi brzy přizpůsobili hláskově i tvarově češtině, krátili je a obměňovali stejně jako domácí, takže původní podoba je často velmi zastřena (např. Jiří pochází z řeckého Georgios). V současné době se u nás užívají především cizí jména původu hebrejského (biblického), řeckého, latinského, německého a v menší míře ostatní germánská a románská, dále keltská, orientální a jiná.“
Nová doba, nové zvyky
Další narůst méně tradičních, až exotických jmen přišel jednak s pádem železné opony, jednak s rozšířením internetu a dalších médií, díky nimž člověk přichází běžně do styku se jmény, na která by jinak nenarazil (nebo pouze výjimečně). To se pochopitelně projevuje i ve výběru.
Mezi nejčastější a dlouhodobě nejoblíbenější začínají pronikat i jména méně častá, netradiční a ojedinělá. Nejčastějším mužským jménem je u nás dnes Jiří, následuje Josef, Jan, Petr, Jaroslav. Nejčastějšími ženskými jmény jsou Marie, Jana, Anna, Eva, Hana. Dlouhodobě nejoblíbenější, která se pravděpodobně za pár let stanou zároveň jedněmi z nejčastějších, jsou z mužských jmen Jakub, David, Adam, Tomáš, Michal, Matyáš či Lukáš. Z ženských už přes deset let vede mezi novorozenci Tereza (v žebříčku nejčastějších je sice zatím až ve třetí desítce, ale ve školkách a na základních a středních školách je Terez tolik, kolik bylo v generaci dnešních padesátníků Marií a Janů, takže je jenom otázkou času, kdy se v absolutním žebříčku posune na nejvyšší místa).
Dalšími dlouhodobě oblíbenými jmény jsou Karolína, Natálie, Veronika, Adéla, Kristýna nebo Lucie. A pak jsou tu zmiňovaná jména netradiční, na něž se větší část veřejnosti dívá skrz prsty a osočuje rodiče ze snahy o zajímavost. Méně tradiční jména by se dala rozdělit na dvě skupiny. V první jsou jména kdysi užívaná a dnes znovu oživovaná. Sem patří Amálie, Rozálie, Matylda, Dorota, Berta. V druhé jsou pak jména cizí – Lara, Melissa, Coco, Scarlett, Chanel, Vivien, Vanesa. Mezi největší žebříčkové skokany uplynulých let patří: Lillien, Mia, Sofie, Thobias, Stella, Thea, Leontýna, Laura, Maya, Sebastian, Alex či Oliver. V poslední době rovněž vzrostla obliba dvou jmen – třeba Anna Marie, Jan Jakub a podobně.
Vliv jména na psychiku
Ačkoli historie ukazuje, že obliba jmen se stále mění, lidé vždy podléhali módním trendům a oblíbená jména byla po čase nahrazena jinými, objevuje se dnes řada názorů, podle nichž by se rodiče měli držet tradic. Dětem prý škodí, když je pojmenují netradičně. „Když jsem dala dceři jméno Vivien, moje okolí si klepalo na čelo,“ říká třicetiletá Magda. „Všichni se pohoršovali, že jsem jí zavařila s tak strašným jménem. Prý se jí děti budou smát. Přitom nejde o jméno nijak kontroverzní. Jen na něj lidé nejsou u nás zvyklí. V čem se ale liší od takové Ester? Nebo Laury? V ničem, jen není běžné. Proč by se dítěti proto měl někdo smát? A už vůbec mi není jasné, proč by to cizí lidé měli řešit.“ Kdo někdy zabrousil na internetovou diskusi pod článkem o jménech, ten ví, že spoustě lidem se netradiční jména zajídají.
Argument, že rodiče svým výběrem poškozují psychiku dětí, bývá slyšet ze všech stran. Podle odborníků má jméno na naši psychiku skutečně velký vliv. Například už v roce 1956 zkoumali vědci zdravotní záznamy 1682 chlapců a dívek ve věku 8 až 13 let, kteří byli sledováni na psychiatrické klinice. Během výzkumu zjistili, že děti se zřídka užívanými jmény mají víc závažných psychických potíží než děti s běžnými jmény. Platilo to o něco výrazněji u chlapců, což autoři výzkumu vysvětlovali tím, že pro dívky má jméno ve společenském styku menší význam.
Odborníci však zdůrazňují, že to není přímo jméno, které na nás má vliv. Naši psychiku ovlivňuje především to, jak k našemu jménu přistupuje okolí. Je-li k němu okolí netolerantní, odrazí se to na tom, jak své jméno, potažmo sami sebe, vnímáme. Není to jméno samotné, jsou to právě posměváčci, jimž tak záleží na dětské psychice, kteří děti svými posměšky srážejí. Je třeba si uvědomit, že odmítavý postoj dětí k netradičním jménům vrstevníků musí mít někde kořeny.
Když přijde tříleté čtyřleté dítě do školky, nebude rozlišovat mezi Terezkou a „Šanelkou“. Nebude mít dost zkušeností, aby vědělo, že Tereza je běžná, zatímco Chanel ne. Netolerantní děti odrážejí pouze postoje netolerantních rodičů, od kterých posměšné narážky slýchají. Když před dítětem s despektem řeknete: „Vy máte ve školce Šanelku? Strašné jméno pro dítě,“ váš potomek si to zapamatuje a začne doposud neutrální jméno vnímat pejorativně, což může nakonec ovlivnit i jeho vztah k dítěti s netradičním jménem. Můžeme stokrát říkat, že děti bývají zlé, ale jsme to my, netolerantní dospělí, kteří je stejnému chování učíme.
Než nad nějakým netradičním jménem vyjádříte pohoršení, vzpomeňte si, že třeba dnes všemi přijímaná Marie byla do 18. století jménem výrazně kontroverzním. Ať se nám to líbí, nebo ne, jména jsou svědectvím doby, v níž žijeme. A bylo tomu tak vždycky. Kromě toho platí, že každé jméno je hezké, když se hezky řekne.
Jaká jména dětem smíte dát?
V některých mimoevropských zemích, třeba v Austrálii, Anglii, USA či na Novém Zélandě, zákonné předpisy pro volbu jmen téměř neexistují, takže dítěti můžete dát třeba jméno Ananas. U nás a v dalších evropských zemích předpisy máme. Volba a zápis jmen jsou v ČR limitovány zákonem. Do matriční knihy nelze zapsat například jména zkomolená, zdrobnělá či domácká. Co tedy zapsat lze? „Zapisují se základní, spisovné podoby pravopisně doložených, existujících jmen. Jméno tudíž musí existovat jako jméno, být svou podstatou jménem,“ píše Miloslava Knappová.
To znamená, že můžete dát dítěti jakékoli jméno, které je jako jméno doložené, tedy i jméno cizí, a to jakéhokoli původu. Může to být jméno africké, ovšem pokud vámi vybrané jméno není uvedené v seznamu na matrice, musíte doložit, že se jedná skutečně o jméno. Doklad o existenci jména vydává znalec, nestačí přijít s knihou a ukázat na jméno hlavního hrdiny. U nás nelze vymyslet zcela nové jméno, například tím, že se vezmou počáteční slabiky jmen rodičů, a nelze dát dítěti jména jako Neděle, Bříza či Sněžka.
V paragrafu 62 matričního zákona se dále uvádí: Fyzické osobě mužského pohlaví nelze zapsat jméno ženské a naopak. Existuje však několik jmen obourodých, která můžete dát chlapcům i holčičkám. Mezi ta patří René, Nikita, Saša či Nikola. Podle zákona o matrikách z roku 2000 mohou být občanu České republiky zapsána do matriky dvě rodná jména. Jména nesmí být stejná (nesmíte se jmenovat Pavel Pavel a vylučuje se také spojení rozdílných podob jednoho jména – Jan John).