Dvanáctiletý Adam má potíž ve škole. A to hlavně proto, že se přestal jakkoliv namáhat. Pětky, které dostává od učitele, ho nevzrušují zrovna tak jako tresty, které má psát nebo vyučování navíc. Z toho se chce vyzout tak, že nespolupracuje. Své rodiče nijak nešetří. Denně vyhledává spory a zdá se, že to je jediné, z čeho má v životě radost. Výchovným pokusům rodičů se vyhýbá tak, že se jednoduše přestane účastnit hovoru. Přestane poslouchat i odpovídat. Jeho příležitostné poznámky se omezují na „nemám chuť“ nebo „udělej si to sám, nejsem přece tvůj sluha“ apod.
Z příběhu rodiny se dozvídáme nejen to, že je jedináček, ale také to, že mu až do začátku školní docházky rodiče plnili všechno, co mu na očích viděli. Až do dnešního dne mu rodiče nepřidělili žádné povinnosti, protože napřed ho považovali za malého a teď zase za nespolehlivého, za někoho, kdo u ničeho nevydrží a má obě ruce levé.
Jeho rodiče jsou dobře situováni. Tatínek je velice úspěšný ve svém povolání a matka je žena v domácnosti. Má k dispozici všechny moderní technické vymoženosti, takže jí jde práce lehce od ruky.
V této domácnosti opravdu neměl Adam co dělat. Napřed byl moc malý na to, aby obsluhoval různé přístroje. Potom zase byla práce hotová dřív, než přišel ze školky nebo ze školy. Od začátku měl spoustu času na hraní. Měl také velké množství hraček, mezi nimi i auta na dálkové ovládání, elektrické vláčky a hry, u kterých se rozsvítilo světýlko, když správně odpověděl.
Při bližším zkoumání se ukázalí, že Adam byl většinou odkázán sám na sebe a že většinu času trávil v dětském pokoji. Měl málo příležitostí pozorovat matku při práci a otec neměl nikdy čas s ním něco podniknout. V prvních letech života mu doslova létali pečení holubi do pusy. Jeho jídlo stálo vždy už uvařené na stole a koláčů, které vášnivě milovat, mohl sníst, kolik chtěl. Jeho přání byla plněna dříve, než je vyslovil.
Na začátku školy pro něj nastaly těžké časy. Jeho rodiče od něj teď (jako vděk za svou lásku) očekávali, že bude pilný a tajně doufali, že to dotáhne ještě dál než otec.
Adam, který dosud poznal jen slunnou stránku života, nebyl připraven na to, že bez práce nejsou koláče.
Protože mu učení připadalo těžké a protože nemohl snést, že není nejlepší ve třídě, brzy se přestal snažit vůbec. Každým rokem bylo jeho vysvědčení horší, což ještě zhoršovalo situaci doma. Rodiče byli stále nespokojenější. Adam měl nakonec pocit, že ho nemají rádi. Mstil se tak, že schoval tátovi klíčky od auta, pustil v zahradě kohoutek, vzal matce peněženku a začal lhát.
Doopravdy se mstil? Nebo se snažil upoutat pozornost rodičů, a tak, i když nedobrými prostředky, získat zpátky trochu lásky? Doufal, že tak zjistí, že rodičům ještě není lhostejný a že ho mají rádi i přesto, že není dobrým žákem?
Adamův příběh je smutný a skoro typický v tom, že mu byla upřena základní zkušenost s tím, že jeho námaha má pro rodiče a rodinu smysl. S nejlepším úmyslem byl okraden o zkušenost moci být pyšný na sebe a na to, co dokáže. Když byl ještě malý chlapec a byl zvědavý na život, nezažil, že je už tak velký jako matka a může s ní umývat nádobí a pomáhat jí při vaření, nezažil, co to je pomáhat otci a že otec je pyšný na to, že Adam umí sám uříznout proutek. Rodiče mu včas nedali žádnou povinnost, přiměřenou jeho silám, např.pravidelně zalévat kytku v jeho pokoji a přenášet ji. Rodiče ho nepochválili , že ve škole vydržel i přesto, že je pro něj těžké opisovat písmenka z tabule. Rodiče mu nedávali pocítit: „máme radost, že jsi prostřel stůl“ nebo „už to, že jsi tu je pro nás důležité“ nebo „to je dobře, že jsi vynesl odpadky…“
Adam, který podle rodičů selhal, nikdy neměl možnost získat pocit vlastní ceny a co víc, nemohla se u něj rozvinout ani zdravá zvědavost a chuť do života.
Nebyla to vina rodičů, tedy v tom smyslu ne, že by to udělali schválně. Mysleli to s Adamem dobře, stali se ale obětí své nevědomosti. Život dnes nabízí dětem jen málo možností, jak pomáhat v domácnosti a matce při její činnosti. Díky technické pomoci jsou věci brzo hotové a dítě často ani nepochopí souvislosti. A jen málo otců vykonává své povolání před očima dítěte. To je odcizení našeho života, se kterým musíme žit. O to je důležitější hledat náhradu a najít něco, kde dítě může pomáhat. Například při nákupu, pečení, uklízení, při všech pracích na zahradě apod. Dítě by mělo dostat povinnosti, které může splnit, kvůli svému sebevědomí a duševnímu zdraví. Dítěti bychom měli dovolit při všem pomáhat aby získalo pocit, že ho potřebujeme, a mohlo si cvičit smysly a zručnosti.
Pokračování najdete v knize.
Ukázka je z knihy:
Děti jsou hosté, kteří hledají cestu
autor: Prekopová, Schweizerová
Vydalo nakladatelství
PortálZnámá dětská psycholožka J. Prekopová se spojila s dětskou lékařkou Ch. Schweizerovou a společně shrnuly své dlouholeté zkušennosti do příručky určené všem rodičům, kteří chtějí ze svým dětí vychovat osobnosti se svobodným, tvořivým myšlením, silnou vůlí a odolností, optimistickým životním postojem a schopností milovat.
Návod pro rodiče, jak doprovázet své děti na cestě k dospělosti.
Vychovávat dítě znamená respektovat jeho dětskou osobnost se všemi jejími zvláštnostmi a bezpodmínečně ho přijmout. Autorky společně hrnuly své dlouholeté zkušenosti do příručky určené všem rodičům, kteří chtějí ze svých dětí vychovat osobnosti se svobodným, tvořivým myšlením, silnou vůlí a odolností, optimistickým životním postojem a schopností milovat.