Když Dina vyhodila obraz, který malovala její podivínská teta, začalo se jí dařit lépe. Mohla být v obrazu schovaná zlá energie?
Je to už rok, co jsem se toho obrazu zbavila. A je to už rok, co se mi začalo dařit lépe. A ano, zcela otevřeně to dávám do souvislostí. Obraz namalovala má teta, sestra mé maminky. Marika byla velmi talentovaná, umění nevystudovala, ale údajně kreslila dřív, než mluvila. Do práce teta nechodila, vzhledem k nevyzpytatelné psychiatrické diagnóze a nemoci ledvin byla od mládí v invalidním důchodu.
Sestra mé matky byla zlý člověk, zčásti snad i kvůli nemoci, kdo ví. Nicméně právě kvůli jejím psychickým i fyzickým problémům jsme celá rodina její zlé chování tolerovali, odpouštěli i přehlíželi. Marika byla mnohokrát hospitalizovaná v psychiatrické léčebně a právě během hospitalizace nakreslila většinu svých temných obrazů. Malovala převážně svými prsty.
Martina Šebestová
25. září 2022
Nicméně musím říct, že její obrazy byly originální a uhrančivé a už jako školou povinnou holčičku mě něčím nesmírně fascinovaly, ale hned jako malá jsem se jich bála.
Když pak teta před dvěma lety zemřela, požádala jsem babičku, která se o ni celý život více méně starala, zda bych si nemohla na památku vybrat jeden z jejích obrazů. Ty babička umístila na půdě svého domu.
Neměla Maričiny obrazy ráda, ale nechtěla je vyhodit. „Dinko, klidně si jeden vyber, ale já myslím, že se ho stejně rychle zbavíš. Nikdo mi nevymluví, že v těch plátnech není i kus Mariky. A má druhá dcera se bohužel příliš nepovedla,“ řekla babička poněkud drsně. Ale všichni, kdo znali ji i tetu, by si o babičce nic nelichotivého nepomysleli. Marika totiž své matce mnohokrát ublížila, verbálně i fyzicky.
Martina Šebestová
20. září 2022
Obrazu, kterému dominovala Maričina silueta, jsem se bohužel nezbavila dost rychle. Marika na obrazu kráčela do jakéhosi mohutného stínu. Hlavu měla pootočenou v ohlédnutí. Vždy, když jsem se na obraz zadívala, hleděly jsme jedna druhé do očí. Rok, kdy jsem měla to velké plátno doma v obýváku, byl tím nejhorším v mém životě.
Rozvedla jsem se a tvrdě se soudila o byt, prodělala příšerný zánět slinivky a dcera si našla přítele, o němž se ve městě říkalo, že užívá pervitin.
Každý úřední dopis, který nám ten rok přišel, oznamoval další malou katastrofu. Při jednom takovém otevírání dopisu jsem se přistihla, jak mluvím k postavě na obraze. Nebylo to poprvé, ale tehdy jsem si to poprvé uvědomila.
Martina Šebestová
15. září 2022
„Tak to vidíš, další průšvih! Dcera nezaplatila pokutu v autobuse! Co by mi tak mohlo přijít jiného. Kdybys tu byla, potěšilo by tě to. Úplně vidím, jak by ses tomu škodolibě uculovala.“
Tu noc jsem pak měla sen. Seděly jsme s dcerou v obyváku a rozbalovaly jeden dopis za druhým – pokuta, nesrovnalosti na finančním úřadě, nepříjemný anonym, úmrtní list a další průšvihy padaly z obálek v podobě bílých lejster. V jeden moment jsem se ohlédla po obrazu… Marika se na něm svou rudě vybarvenou pusou smála.
Sen jsem vyprávěla kamarádce a kolegyni z práce. Xenie je z Ukrajiny, je rázná a se vším rychle hotová, ale také hodně duchovně založená. „Proboha, Dino, vyhoď ten obraz, to nechápeš, že ti nosí smůlu?“ řekla spontánně a já se okamžitě rozhodla, že to zkusím.
Jiřina Sivcová
23. srpna 2022
Byla jsem už zoufalá. Prostě ho dám v činžáku na půdu a uvidí se. Jenže Xenie byla kategorická, prý je to polovičaté řešení, ať ho prostě vyhodím z domu a basta.
Obraz neputoval do smetí, ale z domu ano. Přesně před rokem jsem ho odnesla do staré společné kůlny u našeho malého paneláku. Možná je to celé náhoda, možná ne, ale týden nato mi dcera řekla, že se rozešla s přítelem a chce se opět pokusit o přijímačky na vysokou školu.
Měla jsem neskutečnou radost. Celých sedm měsíců, kdy se s tím mužem scházela, jsem se o ni hrozně bála, pohybovali se kolem něj divní lidé. Tolik se mi ulevilo! Pak šlo vše ráz na ráz.
Laura Poláková
2. října 2022
Banka mi konečně po rozvodu odsouhlasila převedení hypotéky bez ručitele výhradně na mě, což mě stálo neskutečně práce, papírování a nervů. Jako OSVČ jsem to neměla jednoduché. I zdraví a vztahy se mi postupně urovnávaly. Rok po odstěhování „Mariky“ jsem pověsila podnikání na hřebík a mám novou jistou práci ve státní správě.
S bývalým mužem jsem schopná v klidu komunikovat, dceru vzali na vysokou školu a její otec bez problému přistoupil na vyšší alimenty. A aby mi nebylo doma smutno, splnila jsem si životní sen. Mám psa! Sice jen malou čivavku, ale jsem z ní v sedmém nebi. Možná je to celé náhoda, možná ne. Já osobně se klaním k druhé možnosti.