Dity manžel chce pro jejich nadprůměrně inteligentního, avšak poněkud specifického syna domácí školu. Dita váhá. Obává se ztráty svobody i zaměstnání, které má ráda…
S manželem už deset let tvoříme spokojený pár. Máme jediného syna a dalšího potomka už neplánujeme. Manžel je totiž o jedenáct let starší a má tři dcery z prvního vztahu. Náš Nikolásek je zdravý, šikovný a nadprůměrně inteligentní kluk, což nám opakovaně potvrdili i dva nezávislí odborníci – psycholog a speciální pedagožka.
Nikolas v šesti letech sčítá a odčítá přes stovku a zvládá i jednoduché příklady z malé násobilky! Také od batolecího věku zbožňuje knihy, které začal číst v pěti letech. Zájmy má hodně vyhraněné. Zajímají ho zemědělské a stavební stroje a také vojenská technika, a to velice detailně. Manžel, který vlastní menší stavební firmu, se v synovi vidí. Naše idylka má bohužel háček, syn má diagnostikovaný Aspergerův syndrom.
„Asperger“ patří mezi poruchy autistického spektra, zjednodušeně lze říci, že „aspíci“ mívají potíže v běžném sociálním chování i komunikaci. Kupříkladu nechápou nadsázku a ironii, nerozumí neverbální komunikaci, postrádají abstraktní myšlení apod. Na své okolí pak působí poněkud podivínsky.
Aspergerův syndrom se ale netýká intelektu! Niky je v tomto ohledu učebnicový případ. Potíž je v tom, že žijeme na malém městě a máme zde jen jednu školu, kde se zastavil čas. Ke škole patří i školka, kam syn chodil pouhých šest dní. Bylo mu necelých pět let a učitelka při nástupu dobře věděla, že aktuálně řešíme synovu komplikovanou povahu a chování u psychologa. Tato dáma se nám však nerozpakovala už druhý den sdělit, že je syn lehce retardovaný!
Třetí den z něj byl pro změnu rozmazlený jedináček zbohatlíků, kterému chybí tvrdá ruka. Asi vám nemusím říkat, že po tomto výstupu už syn do školky nepřišel. Bohužel stejný duch vládne i ve škole a další dvě školy v dosahu mají velmi špatnou pověst. A tak můj manžel rozhodl, že pro syna bude nejlepším způsobem vzdělávání domácí škola. „Na tom něco je!“ řekla jsem si.
Bohužel mi až později došlo, jak by vypadaly naše běžné dny – budu neustále se synem! Což o to, on by byl nadšený, on je nejraději s námi doma. Ale co já?! Manžel se z firmy vrací večer, je zvyklý mít teplou večeři a vše hotové – což jsem doposavad zvládala a dokonce mě to bavilo. Trochu prvorepublikové rozdělení manželských povinností mi nevadí a vlastně mi i vyhovuje, ale domácí škola je něco jiného! Učení mi spolkne spoustu času a osobní svobody.
S Nikym mi donedávna hodně pomáhala má maminka a její sestra, a tak jsem mohla dvě dopoledne v týdnu pracovat. Jsem rehabilitační sestra a dojíždím za lázeňskými klienty do nedalekých lázní. Svou práci miluju, je náročná, ale já v ní svým způsobem odpočívám. Jenže maminka je nyní nemocná a já jsem ráda, když s hlídáním vypomůže teta. Manžel ale trvá na svém, v domácí škole se zhlédnul. Stále shání nějaké informace a tvrdí, jak jsou takto vzdělávané děti úspěšné.
„Dituško, všechno, co dělám, dělám jen pro vás! Nikyho by normální základka pohřbila zaživa, žádný asistent to nezachrání, vždyť ty babizny znáš! Vydrž to alespoň pět let, práce ti neuteče a pak se uvidí. Niky si to zaslouží!“ Opakuje mi dokola manžel. Vím, že má vlastně pravdu, ale mně se tak velkou oběť prostě nechce přinést a cítím se pak logicky jako sobec.
Musela bych se vzdát práce, kterou miluji, a učit se mi vůbec nechce. Neláká mě to, nebaví a nenaplňuje. Bohužel v okolí nejsou žádné alternativní školy a platit pět let domácího učitele by přeci jen bylo značně nákladné. Navíc by záleželo i na synovi, jestli učitele přijme. Cítím se jako v pasti, tlačená ke zdi, bez možnosti říct „Ne!“
