1. Skoro to vypadalo jako pohádka o Popelce.
Ošklivá a nenápadná slečna a velice pohledný mladý muž s tváří anděla. Jenomže ten příběh se trochu zašmodrchal. Já, Popelka, jsem se totiž ani po nasoukání do těch nejnádhernějších šatů neproměnila v neodolatelnou krasavici a můj vyvolený nevlastnil zámek ani přilehlé polnosti. Ty jsem totiž, jen v trochu jiné podobě, zdědila já, což pravděpodobně na prince Libora zapůsobilo jako mocné afrodiziakum. Dokonce i přes nemilosrdný fakt, že jsem díky vrozené indispozici neplodná, mě Libor už po tříměsíční známosti velice romantickým způsobem požádal o ruku.
Do Libora jsem byla zamilovaná až po uši. Zcela jsem podlehla přesvědčení, že i takhle pěkný muž se dokáže zamilovat do ne příliš atraktivní slečny s menší nadváhou, plochým hrudníkem a třemi dioptriemi. Okolí mě sice varovalo a kamarádky poukazovaly na mé nemalé dědictví po předčasně zemřelých rodičích, já to však připisovala jejich závisti a nepřejícnosti. Byla jsem zcela omámená vidinou šťastného manželství s mužem, na kterého bych si před časem ani netroufla pomyslet. Jeho obrovskou přidanou hodnotou byla skutečnost, že nechtěl děti a tak mu vůbec nevadila má lékařsky potvrzená neplodnost. Naopak. Alespoň to tvrdil…
- Jak se vyvíjel Ditin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. První měsíce po svatbě byly bezproblémové
Pár měsíců po svatbě nám to krásně klapalo. Libor neztratil nic ze svého šarmu, choval se pozorně a se zájmem se každý den vyptával, jak jsem se měla. Po čase se však situace otočila. Najednou se začal snad až příliš zajímat o mé výdaje a dokonce se snažil převzít rozhodování nad „rodinnými“ financemi. On sám ale v porovnání se mnou nevydělával skoro nic a po nějaké době přestal do práce chodit úplně. Prý aby si odpočinul a také, aby se více mohl věnovat mně samotné. Dny ale trávil většinou u počítače nebo televize, občas zašel do posilovny nebo na pivo s kamarády. Přestávalo se mi to líbit, a tak jsem na něj jednoho večera udeřila. Jeho reakce mě však naprosto odzbrojila.
Pokračování 3 / 4
3. Časem to mezi námi začalo skřípat
Libor mě tiše vyslechl a se slzami ve svých nádherně modrých očích mi chvějícím se hlasem sdělil, že si stejně myslel, že to takhle dopadne. Prý se osudově zamiloval do bezcitné ženy, která nedokáže pochopit jeho jemnou a zraněnou duši. Od pěti let byl, dle svých slov, vláčen od jednoho příbuzného k druhému, aby nakonec zakotvil v dětském domově jako dítě, které nikdo nechce. A teď, když si myslel, že se na něho konečně usmálo štěstí, ukázalo se, že se zase mýlil. Vsadil údajně vše na jednu kartu, opustil svůj dosavadní život po ubytovnách, a v dobré víře se nastěhoval ke mně. Pracovat prý by chtěl, jen si ještě není jistý, co vlastně by měl v životě dělat. S tichou výčitkou si zašel do komory pro kufr a demonstrativně si chystal sbalit své věci.
Zadržela jsem ho a s pláčem se mu vrhla kolem krku. Ještě dlouho poté jsem se mu omlouvala a „foukala“ bolístky. Po několik následujících dnů jsem si pak vyčítala, jak nemožně jsem se vůči svému milovanému zachovala.
Mezi námi se ovšem něco změnilo. Jako bychom se najednou navzájem začali více sledovat. Libor si sice opět našel práci, odmítl mi ale sdělit, co přesně vlastně dělá. Pracoval nárazově a občas se u nás objevovali podivní lidé, Liborovi „kolegové“. Někdy pracoval i v noci a já se pak ráno bála zeptat, kde přesně byl a co dělal.
Navenek jsme však stále fungovali docela normálně a dokonce i mé kamarádky byly ochotné připustit, že si mě Libor nejspíš doopravdy vzal z čisté lásky. Já si to ale už myslet přestávala…
Pokračování 4 / 4
4. Děje se spousta divných věcí, které si nedokážu vysvětlit...
Libor se měnil. Býval zamlklejší, mrzutější, a když jsem se plata, co ho trápí, odbyl mě slovy, že se mě to netýká. Začínala jsem z něho mít moc špatný pocit, který se každým dnem ještě prohluboval. Mnohokrát jsem se pokoušela s ním promluvit, on mou snahu ale většinou jen otočil ve výčitku, že mi stále něco není po chuti.
Jednoho dne jsem zaslechla úryvek podivného telefonátu. Vrátila jsem se domů o něco dřív, než obvykle. Než Libor zpozoroval, že stojím ve dveřích, stihl ještě říct: „Na to, myslím, nepřistoupí. Budu muset změnit taktiku. Nejlepší by bylo, zbavit …“ Konec věty rychle spolkl a stručně ukončil telefonát. Poté se rozzářil a se širokým úsměvem mi sdělil, že nám koupil zájezd na lyže.
Pobyt v rakouských Alpách spustil řadu podivných událostí kolem mé osoby. Na sjezdovce mi několikrát bezdůvodně vypnulo vázání a já nakonec vyvázla „jen“ se zlámanou nohou a naraženou čelistí. Krátce po návratu mi v ruce při fénování málem shořel přístroj a kompletně vyhodil pojistky; instinktivně jsem fén odhodila a možná se tak vyhnula ráně elektrickým proudem. Jiný den se podivně zasekla vrata naší garáže, a když jsem vystoupila z auta, abych zjistila, co se přihodilo, tak tak, že jsem uskočila před svým rozjíždějícím se vozem. Vjezd do garáže je totiž z mírného kopce. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem vůz řádně zabrzdila; není proto možné, aby se samovolně rozjel. Na poslední chvíli jsem stihla uskočit a odnesla to jen zmiňovaná vrata. Nemohu si pomoct, ale mám pocit, že jsem koutkem oka zahlédla mizejícího Libora.
Bojím se teď každého nového dne. Mám totiž neodvratný pocit, že mi můj manžel usiluje o život. Když se ale se svou domněnkou někomu svěřím, vysměje se mi… Nevím si rady a mám strach!
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!