Dita touží po dítěti. Ví, že má na čase, protože už není nejmladší. Svého manžela má ráda, ale jeho evidentně víc než ona zajímá jídlo. Jak takovou situaci řešit?
Vdávala jsem se, když mi bylo třicet šest. Po dvanácti letech jsem se rozešla se svým přítelem, který byl nenapravitelný sukničkář. Musím říct, že jsem to vlastně tolerovala, protože jinak mi s ním bylo skvěle. Byl veterinář, miloval zvířata a bohužel taky ženské. Občas v žertu říkal, že žádná není ošklivá. Dlouho jsem to takzvaně „kousala“, ale pak mi začaly tikat biologické hodiny a já jsem se vážně zamyslela nad tím, jestli člověk, který neudrží kalhoty nahoře, je tím, s kým chci zestárnout a vychovávat potomky. Moje tolerance prostě najednou zmizela.
Rozešli jsme se a já to nesla těžce. Jenže se mi prostě nedařilo se přes jeho věčné eskapády přenášet. Rok jsem se trápila a byla sama. A taky osamělá. Nikam se mi moc nechtělo, byla jsem zalezlá doma a litovala se. Až se mnou jedné mojí kamarádce došla trpělivost a vzala můj osud do svých rukou.
Vytáhla mne do jedné báječné balkánské restaurace, kde její kamarád slavil narozeniny. Strašně se mi nechtělo, pokoušela jsem se vymluvit a vykroutit, ale kamarádka byla nesmlouvavá. Přišla si pro mě, donutila mě se hezky obléct a nalíčit a já musím říct, že jsem se už jen díky tomu cítila lépe.
Její kamarád, oslavenec, byl moc sympatický tlusťoch. Měl smysl pro humor, spoustu energie a nekonečnou chuť k jídlu. O vaření se dokázal bavit hodiny, ale se zaujetím, které bylo doslova nakažlivé. Začali jsme se spolu vídat častěji a častěji, zval mě k sobě na večeře a já se ládovala dobrotami, které vyráběl.
Nakonec jsme spolu začali chodit. Jeho „objemnost“ mi vůbec nevadila, všechno s ním bylo fajn a ruku na srdce, sama jsem se začala trochu zakulacovat. Po roce vztahu jsme se rozhodli vzít se.
Krátce po svatbě ale nastal problém. Moje touha po dítěti se stupňovala každý den. Jenomže náš sexuální život uvadal a uvadal. Nakonec to dopadlo tak, že jsme spolu spali jednou za čtrnáct dní, pak jednou za měsíc… Takhle bylo celkem jasné, že otěhotním jen velmi těžko.
Začala jsem se manžela vyptávat, co se děje. Tlak, který jsem vyvíjela, nejspíš způsobil, že jsme se spolu intimně přestali stýkat úplně. Můj muž jen vaří a jí. Já brečím a dělám scény. Vím, že to není dobře, ale nějak si nemůžu pomoct. Muž se přede mnou uzavírá a já se trápím. Teď jsme se konečně objednali do manželské poradny a já se modlím, aby nám to pomohlo.
