DITA (41): Můj bývalý partner mě bil, můj táta mu dal nakládačku

Tatínek je frajer, skvěle to vyřešil.

Jinak my měli v příbuzenstvu podobný případ, až na to, že to byli manželé, ovšem velmi krátce. Příbuzná se neuváženě vdala za mladšího chlápka, protože ho strašně milovala, a neposlouchala, že všichni kolem jí říkali, že je to lempl a grázl. No tak brzo po svatbě zjistila, že chlapec co vydělá, tak prohraje v kartách a na automatech, a když náhodou někdy vyhraje, tak platí za celou hospodu. Když k tomu měla připomínky, dostala přes pusu. Klidně jí sebral i co vydělala ona, takže nebylo na nájem, v zimě na plyn, a když prodal i ledničku, došla jí trpělivost. Oznámila mu, že se rozvede, načež opět dostala pár výchovných a přišla brečet k mamince. Jeli jsme tam a pánovi bylo vysvětleno, že takhle ne, naložili jsme věci, které byly její a které on nestihl zničit a rozbít (rozšlapal jí kosmetiku a rozstříhal šaty, blbeček), a rozvod byl velice rychlý, protože bylo plno svědků a taky lékařská zpráva o tom výchovném fackování. Dohromady včetně čekání na rozvodové stání to manželství netrvalo ani celý rok. Ano, dotyčná si od nás všech poté vyslechla, že je úplně pitomá, že jsme jí to říkali, a že si vybrala hodně špatně, což s odstupem uznala, ne že by se poučila, to nenastalo - ale, do prkýnka, přece bysme ji v tom nenechali. Jakkoli si to zavinila sama, že si toho troubu vzala. Jenže ona to aspoň chtěla řešit - kdyby s ním chtěla i přesto všechno dál žít, nepomohl by jí ani pár volů. Ten člověk sám musí chtít a rozhodnout se, že končíme, že si to dál nedá líbit. Nejde někoho "zachraňovat" proti jeho vůli. Základ je to osobní rozhodnutí - hele, tohle jsem zvorala, jdu od toho pryč. Kdo to neudělá, tak si holt nemůže stěžovat.

Ano, já vím. Diskuse je ale o problému jako takovém. A o důvodech, o následcích. Ta naše konkrétní to rozseknout dlouho nedokázala. O to poučenější to je. Hodně lidí zůstává ve vztahu, který je nějakým způsobem pro ně neperspektivní z mnoha dalších důvodů. Obávají se komplikací s tím spojených, nechtějí být sami, nemají nikoho, kdo by je řadou nasměroval, čekají a nevědí sami na co. Někde jsem četla takovou myšlenku. Když se člověk neumí rozhodnout, že by se měl oprostit od odvádějících myšlenek, které podsouvá rozum. A že by si měl říct: kdybych se na nic nemusel ohlížet, kdybych pominul všechno to, co mě odrazuje, a řešil to sám za sebe, jak bych se rozhodl? Ono když to rozumně vezmete, jakmile člověk řeší vztah, že by nejradši odešel, že toho má dost dlouho, ale že si netroufá a má obavy z toho nebo tamtoho....stejně jednou k tomuto kroku dojde.... dřív nebo později. Jsem samozřejmě proti ukvapeným a neuváženým krokům. Ale život máme jen jeden a proč jej přežívat podle toho, co ode mě okolí očekává.

Měla jsem na mysli ženy, které jsou momentálně na MD nebo nezaměstnané, ženy, které se do manželova bytu přistěhovaly, které nechtějí brát takzvané dítěti tátu a bourat domov. Tam se odchází nesnadno, protože první reakcí obou rodičů, nezasvěcených do věci, by bylo....my jim na všechno přidali, co by ještě chtěla, má se jak v bavlnce....zkuste se do takové situace vžít. Ten zábavný, spořádaný chlapík, co sousedce podrží dveře, tchýni pokaždé nezapomene pochválit moučník a jeho rodiče dodnes vzpomínají na jeho velikou jedničku na výzu v první třídě, ten by mouše neublížil. Ten, že tříská doma ženu? Že ji nedává peníze? Že jí brání v kontaktech? My se divíme, že žena neodejde po první facce. Rodina to nepochopí a naše úřady a instituce? Než dostane místo v azyláku či dávky, aby si měla za co koupit jídlo, to uplyne hodně vody. Tak raději drží a doufá v zázrak. Který samozřejmě nepřijde.

Takový rodič...S tvrdým y. Skočilo mi to tam, ani nevím jak...

Sáhnout zeť na dceru, udělám totéž.
Jsou ale tací rodiče, kteří tuší, ale dělají, že nevidí a nevědí. Z vlastní zbabělosti, nerozhodnosti, obavy nemíchat se do věcí, které by se, jak se mylně domnívají, by se mohly obrátit proti nim. A taky si třeba říkají, zda si to ta holka vlastně třeba něčím nezasloužila. Přinejmenším tím, že se s někým takovým dala do kupy. Když se to pak vygraduje, snaží se zůstat dál stranou. Kdoví, jak to bylo a taky by mohlo dojít ke konfrontaci stran jeho rodičů a to už by jeden už vůbec nevěděl, jak se zachovat. Takoví rodič se sice nehřeje ve stáří na výsluní u dítěte, kterému nepomohl a nechal ho ve štychu, nicméně může být klidný. Jeho dospělé dítě po přetečení té příslovečné kapky vstane jako pták Fénix z popela a postará se, aby se věc vyřešila a nikdo nikomu neubližoval. Neboť nechat se fackovat celý život, to málokdo vydrží. Jednou dojde trpělivost úplně každému. A potom si řekne, škoda toho času, kdy se člověk zbytečně dlouho rozhodoval. Všechno je řešitelné. Nejtěžší je se rozhodnout a dát protějšku najevo, že tohle už neprojde.

Ditě je 41 let, a už má dceru na vysoké a syna, který studuje v zahraničí? To ty děti měla v osmnácti? No, možné to je. Konec konců je to detail pro příběh nepodstatný. Taky mám dojem, že se rozvedla tak nějak z nudy. Asi patří k těm lidem, co se potřebují něčeho chytit, nějakého toho vůdce smečky, sami se neumí zabavit, a nevědí, co by, dokud jim to někdo neřekne. No tak si ho našla. Ne, není mi jí líto. Takové ty řeči, jak se nedokázala rozejít, jak byla jako zakletá... výmluvy. Ještě že měla aspoň tolik rozumu, že to řekla otci. Sice to řešení je trochu trapné, dospělí inteligentní lidi se obvykle neperou, ale co už, pomohlo to. Jenom nevím, jestli se z toho Dita poučila. Skoro mám pocit, že ani moc ne. :hm

Klasika: nudící se žena opustí hodného méďu béďu a sčuchne se s grázlem, který ji mlátí, notabene kvůli úplným prkotinám. Sama se s ním nedokáže rozejít, ještě že má akčního otce, který je ochoten řešit problémy své dcery - čtyřicátnice. Taťka měl Ditě ještě jednu facku na úplný závěr příběhu taky ubalit, určitě by to ocenila 😀

Vyřešeno stručně a jasně ... tak to má být a a vo tom to je ... ]:-D