Ještě by to chtělo pohled z druhé strany: co si tak o tom myslí ten pán. Paní se nezmiňuje o žádných potížích a ani střetech kultur,lidských růzností,podává nám idylku a lásku....Tomu se nedá až tak věřit,leda že ona stále ve všem ustupuje,nechá jednat jeho a snaží se zcela splynout s jeho náhledy na život a všechno.Taky jak spolu mluví,ono se nedá tolik říct v cizí řeči,jako když jsou dva ze stejného hnízda. Já osobně románek s cizincem za mlada ano,život v cizí zemi s cizincem ne! ,ani zanic.
Za sebe můžu říct, že bych se do manželství s cizincem nepouštěla - jedině za určitých velice specifických okolností, které ovšem nemají nic společného s láskou, a rozhodně by to nebylo pohádkové. Důvod jest ten, že jsem poměrně názorně viděla případ, kdy si kultivovaná dáma z města (kulturní zájmy, divadlo, koncerty, krásná literatura, decentní společenské chování, oblečení výhradně šaty, kloboučky, rukavičky, střevíčky) vzala za muže "východniara" z tak zapadlé osady na tak dalekém východě Slovenska, že už to bylo skoro v Užhorodu. Pán byl civilizací téměř nedotčen. Pravda, měl jistě jiné pozitivní vlastnosti, a to manželství vydrželo desetiletí, a rozdělila je až smrt. Ale celá ta desetiletí to bylo o nekonečné toleranci, neustálých kompromisech, o tom, že oba měli vlastně každý svůj svět, své přátele, své zájmy, a ty dva světy se jen vzácně setkaly. A hlavně neměli děti, kterým by z toho mohl vzniknout guláš v hlavě. A to byli lidi z jednoho státu, prakticky ze stejného kulturního okruhu, mluvící velice podobnými jazyky (češtinu se Slovák nemusí pracně učit, aby rozuměl a naopak). Když si představím, že by to bylo zkomplikované ještě tím, že jeden je z Evropy, druhý z Afriky, jiná kultura, jiné vzdělání (pokud vůbec), jiný přístup k životu, neznalost toho, co formovalo protějšek od kolébky, úplně jiný cizí jazyk - no, to jsem se nezbláznila. To je tak šílené množství možných průšvihů, že to žádná "pohádka" nevyvažuje.
@Elynor: Možná bych tolik nepsala o pohádce. Ani nejkrásnější manželství a láska na celý život nejsou totiž pohádkou, v tom smyslu, jak pojem pohádka cítíme. Je to vždy o lásce a o práci. Je to jako pečovat o krásnou zahradu a to je pořádná dřina a pořádná trpělivost a boj s počasím, plevelí, slimáky, mšicemi, mandelinkou a kdovíjakými škůdci. A přesto je to to nejkrásnější, co člověku může život dát. Jako každý dar mít možnost a sílu a umění a trpělivost cokoliv tvořit, vykonávat, udržovat, zkrátka jako dar každé práce. A nemusí to vůbec být práce vznešená.
@Elynor: Myslím si, že to tak příroda už od počátku zařídila. Každé "ostrovní" společenství, každá "ostrovní" kultura, jsou totiž bez přílivu něčeho nového, jiného, předem odsouzeny k zániku. A proto je to (tou přírodou, Bohem, či čímkoliv) zařízeno tak, že většina populace vše cizí a nezvyklé zásadně odmítá, čímž udržuje ony ostrůvky, ostrovy a veleostrovy chráněné před "cizí krví", nicméně všude se najde pár vyjímek, které právě ta "cizí krev" nesmírně přitahuje. Těmi prvními se udržovala po tisíciletí malá rodová společenství v izolaci, těmi druhými se oživovala a udržovala při životě, dokud nevznikly větší kulturní celky a pak ještě větší a tak dál. Vždy bylo třeba po určitou dobu společenství udržovat, aby "dozrálo", aby se předčasně nerozplynulo a nezmizelo a vždy bylo potřeba, aby se do něj v určitém čase přimísila jiná kultura, aby neustrnulo, nezdegenerovalo a nevymřelo.Myslím si, že dnes žijeme v hodně globalizovaném světě a před tím, abychom se předčasně nestali jediným velkým ostrovem, který už nebude mít kde hledat oživení, pokud neobjevíme nám podobné mimozemšťany :-), nás v podstatě chrání xenofobie, rasismus, každá nesnášenlivost, stejně i obyčejný strach a rozum ve vztazích. Což musím uznat, i když mě rasismus nesmírně bolí.A i v dnešním světě, podle mne, existují a musí existovat jedinci, kteří jsou fascinování odlišností, kteří jdou po hlavě právě do vztahů s naprosto odlišnou kulturou, kteří v lásce nikdy nekalkulují, pro které je láska vším, byť se objeví nečekaně, a to z naprosto stejných důvodů. Aby narušili onu "ostrovnost" kultur, aby svět žil a měl šanci měnit se, vyvíjet se a nestagnovat.Asi moc filosofuju, ale píšu to proto, že si nemyslím, že takový sňatek Češky s Afričanem je otázkou vůle, rozumu, citu, vzdělání, plánování, či čehokoliv, co záleží na člověku samotném, myslím si, že ten rozdílný přístup k této otázce je zkrátka daný potřebami světa a že někteří jsme určeni k tomu a jiní k tomu druhému a že se tomu neubrání, i když jsou odrazování a nejspíš i sami zaskočeni.
@helza: Mno, já bych to viděla méně idealisticky. Příliv "nové krve" býval historicky zajišťován mnoha různými způsoby. Války, únosy, stěhování národů, kradení žen, prodávání lidí do otroctví, obchodování s ženami i dětmi, objevitelské cesty, při nichž například občas dali domorodci ženy "k dispozici" návštěvníkům, nebo někde někdo ztroskotal a nedobrovolně zůstal a přizpůsobil se... taky různé nevěry, zálety, případně i cílené pořízení potomstva někým jiným, než legitimním otcem, mnoho levobočků napříč dějinami i národy. Kdyby to měla zachraňovat jenom ochota některých jedinců "obětovat se" pro ty potřeby světa, nedělám si iluze, že by to fungovalo. Ano, příroda to zařídila jistě pěkně - něco exotického je zajímavé, a je to nová zkušenost. Na chvíli. Nic proti. Ale je rozdíl zkusit si malé dobrodružství nebo žít s někým diametrálně odlišným ve všech směrech po celý život, a dnes a denně muset řešit problémy vyplývající z rozdílnosti výchovy, prostředí i kultury. To za ty problémy nestojí. A ty "potřeby světa" jsou mi celkem lhostejné - jsem si jistá, že svět se bude měnit a vyvíjet bez ohledu na to, co udělám nebo s kým žiju. ]:-D Navíc filosofie typu "jsme k něčemu určeni, tedy to musíme naplnit a nebránit se osudu", to se mi vůbec nelíbí. Od čeho by měl člověk rozum v hlavě, kdyby jej nepoužíval, a nesnažil se svůj život ovlivňovat a řídit.
@Elynor: Nesnaž se vždy vidět pocity a problémy lidí svýma očima. Negeneralizuj své pocity. Pro někoho může být šílenou obětí uzavřít manželsví "své krevní skupiny" a celý život se nudit, nepoznat nic odlišného, neužívat si denně onen nádherný koktejl okouzlení, vzrušení, zděšení i marnosti pochopit; a všeho toho, co do báječného vztahu patří. Koneckonců i skvělé jídlo by nebylo skvělé bez pepře, soli, trochu čili, i špetky hořkého i kyselého. Pro někoho může být manželství s klukem, či dívkou stejné kultury, výchovy, zájmů a koníčků pomalou smrtí i nerozumem, hloupostí a obětí, jakou se tobě zdá jejich volba. Pro jiného může být nepřekonatelným problémem a katastrofou i manželství s partnerem z rodiny, kde se snídá v sedm, zatímco u něj se snídávalo v deset.Nikdo po nikom nechce, aby se zajímal o problémy světa, natož aby nad nimi přemýšlel. Já nad tímto problémem už leta přemýšlím jenom proto, že mě trápí. Netrápí mě ale ona "dvoukulturní" manželství, ale nejsem schopna a nedokážu se smířit a přijmout nárzory "chánící rasu, zem, kulturu..." a děsí mě, když někdo dokáže bez soucitu a kapky empatie mluvit a psát o těch "jiných" způsobem zesměšňujícím, urážlivám, nesnášenlivým ... Tak si to snažím v hlavě nějak vysvětlit. Filosofie typu "jsme k něčemu určeni", přeci vůbec nenutí nikoho myslet si, že to "tedy to musíme naplnit a nebránit se osudu". To mě ani nenapadlo, po pravdě mě takový názor zarazil. Žádná filosofie tě nenutí ji dokazovat tím, že budeš podle ní žít. Filosofie je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co jej přesahuje, tedy metafyziky. Chápat filozofii jako návod k životu by vedlo k začarovanému kruhu zkoumání něčeho, co bylo vytvořeno sanou filozofií. Jako bys prozkoumala guláš, pak ho podle toho průzkumu uvařila a pak ho zkoumala a tak dokola. Ano, člověk má v hlavě rozum, ale každý myslí jinak a pokud někdo nemyslí jako já, nebo ty, vůbec to neznamená, že je hloupější, chytřejší, nebo že nemyslí vůbec. Kdysi jeden guru posla svým žákům k prozkoumání a popsání malý porcelánový hrnek. A každý žák ho popsal jinak. Je krásný, jiný napsal že je studený, další, že má tvar na to, aby se do něj dalo něco dát, jiný, že je lehounký, tvrdý, křehký a tak dál. A všichni měli pravdu. A tak je to i s námi. Nemáme protichůdné názory, ale prostě jiné. Ale ještě k tomu rozumu. Lidský mozek má neskutečné schopnosti a není možné, aby vše, co v něm probíhá bylo vědomé už jen proto, že vědomí má mantinely času. Většina úvah a operací mozku probíhá v podvědomí, a projevuje se v citech a v instincích. Proto je třeba mít rozum a city v rovnováze a moudře se řídit obojím. Konkrétně se to projevuje například v okamžiku, kdy jsi ohrožena - třeba autem. V tu chvíli mozek dokáže vypnout tvé vědomí (rozum) a ty díky tomu uskočíš. Pokud to vypnutí rozumu není úplné a ty budeš, byť jenom částečně, vědomě uhýbat, nestihneš to. Pokud se ti ale vypne vše, tedy i to podvědomí, vytuhneš a neuhneš vůbec.
@helza: To už jsme tak daleko od původního článku, že už ani nevím, o čem to bylo. :-) Nemám jiné oči, než ty svoje vlastní, takže těma koukám na svět. Níže jsem psala "za sebe", a to jest tedy můj osobní názor. Neberu jiným lidem nadšení jít do celoživotního vztahu s člověkem z odlišné kultury. Bezva, jejich boj, a jestli jim to vyjde, viz pohádka z článku, není co řešit. Nic proti tomu. Ostatně, jak jsem též zmínila, nevylučuju, že by mohly nastat specifické okolnosti, že bych si dovedla představit vztah a možná i manželství s někým "odjinud". Ale trvám si na tom, že bych si to zatraceně dobře rozmýšlela. Protože to budu zase já, kdo by v takovém případě musel řešit ty každodenní problémy takového soužití, nikdo jiný, žádný idealista zvenku by mi s tím nepomohl, a na případný soucit a empatii bych se mohla vykašlat, to by mi k ničemu užitečnému nebylo. K veškerým guru mám přístup především podezíravý, takže kdyby mi nějaký guru dal porcelánový hrnek, dozvěděl by se, že je to porcelánový hrnek. ]:-D Opepřit si život dokážu i bez toho, že bych se provdala za exotického cizince, ba dokonce se občas přistihnu při pomyšlení, že už té legrace v životě možná bylo dost a že bych třeba mohla vzhledem ke svému věku a fůře zkušeností poněkud zvolnit a ta dobrodružství lehce omezit. Mám osobní zkušenosti i s těmi muži z jiných kultur, a to ze všech světových stran. Všechno prima kluci, hezké vzpomínky. Žádné problémy - ale hlavně proto, že taky žádné závazky. Protože rozum a city nejsou v rovnováze, to si může člověk dovolit ve dvaceti, risknout si city, a doufat, že to klapne. Já už tolik času nemám, abych posléze pracně napravovala následky neuvážených činů pod vlivem citů, takže preferuju ten rozum.
@Elynor: Máš pravdu, diskusi jsem zatáhla pořádně daleko od tématu článku. I v tom, že jsi psala, že "sama za sebe". Jsem zkrátka moc ukecaná. Přitom je léto, na prázdniny se chystají vnoučata, na zahradě práce jak na kostele a já se tady rozepisuju. To ode mne fakt není ani za mák rozumné.Přesto ještě: Mít rozum a cit v rovnováze znamená, že rozumem neučiním rozhodnutí odporující mému citu, příčící se mému charakteru. Ale současně, že neudělám nic, k čemu mě sice ponouká cit, ale co rozum odmítá. A taky, že vždy umím posoudit prioritu a závažnost situace, takže - za sebe - když to situace opravdu vyžaduje, řízená citem jdu proti zdravému rozumu. Ovšem i tehdy jaksi musím zvážit, co zvládnu, co už je nad mé síly a nakolik ten potřebný skutečně potřebný je.A hlavně mít rozum a city v rovnováze myslím tak, že je potřeba mít stejně, nebo alespoň porovnatelně velký rozum, jako mít veliké srdce. Nejde o to, čemu dáváš přednost. Když budeš mít IQ 180 a city žádné, budeš tvrdej, vychytralej - znám pár takových lidí. A budeš-li mít srdce velké jako ocán a IQ 60, budeš okolí svými city válcovat, děsit a na potkání ubližovat každému a to i tehdy, když se rozhodneš řídit se pouze svým rozumem. I takových pár lidí znám a věř mi, dovedou hodně ublížit. Myslím si, že člověk by měl žít tak, aby byl spokojený pokojný a šťastný. Pokud kvůli rozumnosti ale odmítá všechno, co jeho srdci přináší radost proto, aby se nedostal do problémů, pak bude mít problém spokojený a šťastný život žít. (Koukám, že umím být totálně nesrozumitelná.) Ale myslím si, že tvůj život rozhodně nepostrádá aktivity, které si vyžádalo srdce a které jsi rozumem schválila. A teď mě zabij, ale napíšu takový zkrácený citát z Bible: "pokud člověk svůj život chrání, ztratí ho, pokud ho ztratí, nalezne ho".Ale jinak máš pravdu.
@helza: Á, bible. No jo, ale v tom citátu chybí důležitá dvě slova "pro mne". Když tam nejsou, zcela to mění smysl. Matouš: "Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho." Toto údajně pravil Ježíš k svým učedníkům, a ještě navíc je to vytrženo z kontextu, on toho pravil daleko víc. A končilo to de facto výhružkou, že odplatí každému podle jeho jednání. No, děkuju pěkně, já už mám "odplaceno" celkem dost, spokojený a šťastný život beztak už roky jen tak markýruju, jinak už bych dávno skočila z hradeb Vyšehradu, které mám za humny. Problémy bych mohla rozdávat, kdyby měl někdo málo svých :-) a tudíž se dalším případným novým opravdu cíleně vyhýbám, což se samozřejmě ne vždycky podaří. Třeba teď už jsem měla mít sbalenej kufr a být na cestě na nádraží. To sebou musím sakra hodit, abych to ještě stihla, odjet tam, kam mám namířeno. Tunis to není, takže dobrodružství s exotickým cizincem se pravděpodobně konat nebude. :-D
@Elynor: Tak si užij cesty naplno a ke své spokojenosti a na mé bláboly zapomeň. Stejně si myslím, že svá "volání srdce" neodháníš, jinak bys neměla své milence, ani své springer party a všelijaká jiná dobrodružství. Myslím, že v anketě odvahy, kdo by až takto podlehl svým touhám, bys ano odklikla ty a za tebou jen pidihrstka žen, či spíše nikdo. A pokud svá dobrodružství koriguješ rozumem, pak v tom je právě tvá rovnováha. A myslím si, že i ty pohádky čteš ráda, jenom jim říkáš sci-fi.Ten citát jsem osekala, neb mi přišel (takto osekaný) příhodný pro to, co jsem se neobratně pokoušela napsat. Tou Biblí jsem mu (tomu citátu) nijak nechtěla dodávat váhu, nejspíš jsem ji neměla vůbec zmiňovat. Šťastnou cestu ♥♥♥
Znám velice dobře jednu paní, která si vzala muže ze země za mořem, kam to je sakra daleko. Každý tomu vztahu prorokoval krach. Jsou spolu celý život, vychovali dítě, normálně pracují a fungují. Je hodný, že tady nemá svou rodinu, pomáhá jejím rodičům. Snad jen dvakrát byli oni tam dvakrát jeho rodina tady. To je jediný případ manželství s tak odlišným výchozím prostředím pro společný život, které vyšlo a vydrželo. Její známí, kteří nad ní ohrnovali nos a měli partnera odsud, jsou vesměs dávno rozvedení.....
@SandraN: Znám hodně manželství cizinců a podobně vydařených opravdu málo. Společný život přináší nutnost sladit spousty návyků, které si přinášíme z rodin, v níž jsme vyrůstali. A není to jednoduché ani pro páry z jedné obce. A čím jsou ty zvyky vzdálenější, tím je to těžší. Takže ano, je to těžké a riskantní, byť to vyjít může. Rozhodně v takovém manželství musí být jiné priority a rozhodně v něm není nuda a šeď stereotypu. A někdy je zkrátka ta láska, ta jistota, že k sobě ti dva patří, silnější.Pokud je nedrží pospolu právě ona negativní proroctví okolí - i když si myslím, že pokud by to opravdu nefungovalo, tak by spolu nevydrželi ani na truc sousedům.
Další díl pohádkového seriálu. Začíná to být poněkud monotematické. Mě by teda zajímaly především věci, které v článku nejsou, ale jelikož stejně nedostanu odpověď, je zbytečné se ptát. Pohádky se nevysvětlujou...
@Elynor: Nic, ani svět, ani žádný člověk, žádný vztah a ani život sám, nikdy není černobílý. A už vůbec ne pouze černý nebo pouze bílý. Lidé mohou svůj život ale prožívat těžce, ale i velice krásně, záleží pouze na tom, jak to, co kdo prožívá vidí a vnímá. Ano, je možná naivní a občas i nenezpečné vidět věci růžově - takový "krásohlíd" se může lehce stát obětí posměchu, pohrdání i podvodu. Nicméně takový člověk si vždy najde i na těchto "černých kaňkách" to dobré a zůstává šťastným. Navíc, žádná skvrna posměchu a podvodu neočerní jeho duši, protože to není jeho problém, ale je problém onoho posměváčka, či podvodníka, tak proč se tím trápit.Naproti tomu škarohlíd sice nikdy není podveden, nikdy nikomu nenaletí, nikdy npůsobí hloupě a naivně, ale po pravdě - bude život škarohlída kvalitnější a šťastnější onou schopností vidět ve všem i tu ( či dokonce pouze tu) horší stránku byzt? No, ať se moc nezapletu do svých úvah. Pohádky se v životě stávají stejně, jako tragédie. Tak proč si pohádku nepřečíst a radovat se nad tím, že je někdo šťastný.A jenom dodatek. Myslím si, že u tohoto článku vidí české čtenářky onen zádrhel, nepravděpodobnost a tu pohádkovost především v tom, že si Dita našla Tunisana.
@helza: To je zbytečné nějak rozebírat. Tohle je třetí příběh na jedno a totéž brdo, všechny tři sama autorka označila za pohádku, tak já to tak beru. Na stejné úrovni, jako kůň Zlatohřívák, nebo liška Ryška. Je léto, horko, kdo má furt něco vymýšlet, chápu. Ale pak taky není o čem tady diskutovat.
@Elynor: Souhlasím s tím, že si mohu přečíst sta podobně laděných příběh, mohou se mi líbit, mohou mě potěšit, ale dlouhou, spíše žádnou, diskusi nevyvolají, v tom máš pravdu a na to jsem taky myslela, když jsem příspěvek psala.Smutné na tom ale je, že současný trend kamarádit se a setkávat se s lidmi více virtuálně, než reálně, pak vede spíše tomu šťourání se v příspěvcích, hledání všemožných i nemožných chyp a kritizování všeho, co se jen trochu kritizovat dá. To, máš pravdu, skutečně zabaví, rozproudí diskusi, často i vášně. Ale nevím, jestli to splňuje to, co mají společné chvíle s přáteli přinášet. Tedy radost, teplo na srdci pokoj v duši. Řekla bych, že jenom tak posedět, mlčet, občas se na sebe usmát, vzít se za ruku, pohladit, obejmout přinese určitě v tomto směru určitě víc. Jenomže nic z toho jaksi nelze virtuálně realizovat. Tudíž nevím. :-(
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.