Dnešní Den dětí je také dnem dětských práv a ochrany dětí

Letos, více než kdy jindy, upíráme svou pozornost k dětem týraným svými rodiči. Nedávno odhalená kauza týrání dětí, která je předmětem nebývalého zájmu médií, vyvolala diskuse i mezi politiky. Ti pod tlakem zájmu veřejnosti přicházejí s návrhy, jak podobným případům předcházet. Je však smutným faktem, že se tak děje právě pouze v návaznosti na jeden z mnoha případů týrání a pod mediálním tlakem. Nevládní organizace zaměřené na ochranu práv dětí dlouhodobě připomínají nutnost systémového řešení v mnoha oblastech, ať už jde o děti týrané, zneužívané, děti odebírané z rodin do ústavní výchovy ze sociálních důvodů či děti - svědky domácího násilí.

Právě poslední zmíněné skupině dětí, tedy dětem, které se stávají svědky domácího násilí páchaného většinou jedním ze svých rodičů na druhém rodiči, byla dosud věnována pozornost takřka nulová. A to i přes to, že se o domácím násilí v posledních letech již otevřeně mluví a došlo i k některým podstatným legislativním změnám. Tyto legislativní změny, tedy zejména možnost vykázání násilníka ze společné domácnosti policií, však situaci obětí domácího násilí a tedy i dětí neřeší, představují pouze určitou první pomoc.

Odhadnout počet dětí trpících domácím násilím v rodině není lehké. Z výzkumu agentury STEM1 provedeného v červenci 2006 vyplynulo, že děti žijí v 80% rodin, kde se domácí násilí odehrává, a přímo přítomno domácímu násilí je 57% dětí z rodin s domácím násilím. Ještě více alarmující jsou údaje vyplývající ze statistik vedených nevládními organizacemi poskytujícími služby obětem. Nevládní organizace Rosa vede podrobnou statistiku o dětech, svědcích domácího násilí, již od roku 2003. Z jejích zjištění vyplývá, že děti jsou svědky domácího násilí v 94% případů. Přitom četnost domácího násilí ve společnosti je velmi vysoká. Z výše uvedeného průzkumu vyplývá, že přímou zkušenost s domácím násilím potvrdilo přibližně 16% osob starších patnácti let. Ještě více alarmující jsou údaje získané z Mezinárodního výzkumu násilí na ženách provedeného v ČR v roce 2004 Sociologickým ústavem AV ČR a Filozofickou fakultou UK. Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 38% žen starších 18 let se stalo obětí násilí ze strany svého partnera. Z těchto čísel lze dovodit, že i procento dětí trpících domácím násilím, je značně vysoké.

Bohužel tyto děti stále nejsou zainteresovanými orgány ani veřejností vnímány jako oběti domácího násilí, ačkoli jimi nesporně jsou. Světová zdravotnická organizace dospěla k závěru, že tyto děti, ačkoli jsou „pouze“ pasivními účastníky domácího násilí, jsou již tímto samotným faktem týrány. Sledování násilí páchaného ve většině případů na matce má totiž na psychiku dítěte stejné důsledky, jako přímé týrání dítěte rodičem či jinou blízkou osobou. Důsledky na psychice navíc přetrvávají i po té, co oběť s dětmi z násilného vztahu odejde. Děti mají většinou k násilnému rodiči negativní vztah, bojí se ho, nechtějí se s ním stýkat. Starší děti obvykle přejímají negativní vzorce chování a v dospělosti se chlapci často stávají sami násilníky a dívky obětmi. Nelze také přehlédnout, že část dětí je svým násilným rodičem i přímo týrána či zneužívána. Není bohužel zjištěno, o jaké procento případů se jedná.

Ačkoli tyto děti trpí stejnými následky na psychice, jako děti přímo fyzicky či psychicky týrané, neexistuje pro ně specializovaná pomoc a tento fakt není v drtivé většině případů zohledňován orgány činnými v trestním řízení a dokonce ani opatrovnickými soudy či orgány sociálně právní ochrany dětí. Zejména u soudů rozhodujících o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů a o styku dítěte s druhým rodičem je neznalost problematiky alarmující. V praxi to pak znamená, že dítě, svědek domácího násilí, je nuceno stýkat se s násilným rodičem proti své vůli, nebo je mu dokonce svěřeno do výchovy.

Je přitom třeba zdůraznit, že domácí násilí většinou rozvodem či odchodem od násilného partnera nekončí. Pachatelé se obvykle snaží přimět oběť k návratu všemi prostředky, případně ji dále pronásledují s cílem se pomstít. Dítě se pak stává velmi výhodným prostředkem vydírání. Pachatelé nezřídka vydírají oběť únosem dítěte do zahraničí či jinou újmou. Ačkoli toto jednání zanechává na psychice oběti i jejích dětí těžké následky a v řadě zemí je trestným činem, v České republice se mu prakticky nelze bránit a pachatel v něm může pokračovat, jak dlouho chce. Obvykle do té doby, než si najde novou oběť týrání. Děti tímto jednáním trpí stejně jako oběti, zpravidla jejich matky, někdy ještě více. Je to dáno nesprávným výkladem práva dítěte na kontakt s rodičem, se kterým nežije ve společné domácnosti. Mimo to se tyto děti a jejich matky často dostávají do stavu hmotné nouze, neboť řada pachatelů zabrání oběti v přístupu ke společnému majetku a neplatí výživné.

V této situaci je alarmující přístup soudů, které rozhodují o svěřování dětí do výchovy a styku s druhým rodičem. Z praktických zkušeností organizací sdružených v Koordoně vyplývá, že soudy při rozhodování o dítěti neberou domácí násilí většinou vůbec v úvahu, dokonce ani neprovádějí navržené důkazy. Právničky Hana Langhansová z Ligy lidských práv a Ivana Spoustová z proFem / AdvoCats for Women monitorují případy dětí svědků domácího násilí. Podle jejich zjištění se řada dětí s násilným otcem nechce stýkat z vlastní vůle na základě traumatických zážitků, přesto jsou k tomu nuceny a to v důsledku nesprávné aplikace Úmluvy o právech dítěte a zákona o rodině. Dítě má právo na kontakt s rodičem, ale nikde není zakotvená jeho povinnost k takovému styku. Přesto je dítě v mnoha řízeních chápáno jako věc, kterou lze jednoduše násilnému rodiči ke styku předat. Na názor dítěte přitom není soudy většinou brán zřetel, někdy není vůbec řádným způsobem zjišťován. Vzhledem k nepochopení a katastrofální neznalosti problematiky domácího násilí a jejího vlivu na dítě na straně soudů pak v praxi dochází i k tomu, že tyto děti jsou označeny jako zmanipulované matkou a na základě toho nuceny absolvovat styk s otcem například v krizových centrech, kde jsou pod dohledem specialistů na tzv. „syndrom zavrženého rodiče“ (resp. „odcizeného rodiče“) převychovávány. Přitom ze zahraničních zkušeností je již dávno zřejmé, že jakékoli pokusy o mediaci mezi dítětem a násilným rodičem dítě dále poškozují a stresují. Situaci těchto dětí ještě více zkomplikovalo Usnesení vlády ČR č.1108 z roku 2005, které právo dítěte na styk s oběma rodiči zneužívá ve prospěch násilných osob. Pozapomnělo totiž na případy, kdy jedním z rodičů je pachatel domácího násilí.

Koordona usiluje o změnu tohoto usnesení vlády, požaduje zohlednění zvláštní situace dětí z rodin, kde se jeden z rodičů dopouštěl, nebo stále dopouští násilí, a to jak v zákonech, tak i v rozhodovací praxi soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí. Organizace Koordony, které nemalou měrou přispěly v posledních letech k celospolečenskému odsouzení domácího násilí, se zasazují o to, aby domácí násilí bylo při rozhodování soudů zohledňováno ve všech řízeních, zejména v řízeních o svěření dětí do péče jednoho z rodičů a při úpravě styku s druhým rodičem.

Právo na styk dítěte s rodičem nemůže být vykládáno jako jeho povinnost se s rodičem stýkat.

zdroj: www.koordona.cz