A pokud už se rozpovídají, svěří se pouze někomu blízkému, kterého zapřisáhnou, aby mlčel jako hrob. To je případ i mého kamaráda Ivana. Je mu 38 a domácí teror zažívá už pěkných pár let. Jsme spolužáci ze střední školy, Ivan je navíc nejlepší kamarád mého manžela. Troufám si říct, že ho po těch letech už opravdu dobře známe. Proto nám nemohlo uniknout, jak se postupně změnil.
Z veselého, vtipného, společenského kluka je dnes neurotická troska, která většinu času mlčí a nebo mluví tak potichu, že ji ani neslyšíte. A kdo za to může? Ivanova manželka, o tom jsem naprosto přesvědčená.
Když se vzali, vypadali jako ta nejšťastnější dvojice na světě. Ivan ji potkal krátce po rozchodu s holkou, se kterou byl několik let a která ho opakovaně podváděla. Gábina přišla jako zázrak shůry. Báli jsme se, že se Ivan bude z předchozích zážitků dlouho těžce vzpamatovávat, ale místo toho se znovu naplno zamiloval a do roka se vzali.
Nevím, jestli se prostě znali tak krátce, že nemohl Gábinu doopravdy poznat, nebo ji samotnou natolik pozměnil status vdané ženy a matky. Ale co jsem vyrozuměla z Ivanových občasných náznaků, manželka se mu změnila před očima skoro ze dne na den.
Nejdřív jsme si ničeho nevšimli. Gábina s naší partou nikam moc nechodila, vlastně jsme ji zas tolik neznali. Když s námi Ivan trávil stále méně času, přišlo nám to logické, koneckonců by bylo divné, kdyby novomanžel byl radši s přáteli na volejbale než doma. Zpětně si vybavuji, že když občas mezi nás přišel, byl už tenkrát takový nesvůj, ale opravdové změny jsme si všimli až po tom, co se mu v krátkém sledu narodily dvě děti.
Z veselého chlapa troska
Ivan mezi nás přestal chodit prakticky úplně. Odůvodňoval to tím, že hned po práci spěchá domů, aby Gábině pomohl s dětmi. To jsme samozřejmě chápali, ale že by ho nepustila třeba ani jednou do měsíce, aby si taky užil něco jiného? „Nezlobte se, ale nemůžu,“ omlouval se vždycky zkroušeně. Snad až po půl roce, co se neviděli, se mému muži podařilo vytáhnout Ivana na pivo – v polední pauze!
A večer mi pak nevěřícně líčil, že Ivana málem nepoznal. „Jednak zhubnul, jednak vypadá utrápeně, ale nechce nic říct, jednak jako by se pořád něčeho bál,“ vyprávěl Martin. Snažil se prý z kamaráda dostat, co se děje, ale dostalo se mu jen vyhýbavých odpovědí typu „to víš, s malýma dětma, to je plno starostí.“
Já jsem pak Ivana znovu viděla až skoro za rok – to jsme měli čerstvě narozenou Martinku a uspořádali velkou oslavu. Na tu Ivan přišel, i s Gábinou a dětmi, kterým byli v tu dobu jeden a půl a dva a půl roku. Gábina mi připadala úplně jiná – zářila úsměvy na všechny strany, bavila se, dokonce mi připadalo, že flirtuje s některými přítomnými. Zato Ivan jen smutně posedával a koukal.
Nakonec jsem to nevydržela a odtáhla ho stranou, pod záminkou, že mě můj „skoro švagr“ přece musí pozvat na panáka, i když kojím. Ivan se nejdřív zdráhal, ale nakonec jsme si sedli do altánu na zahradě a já z něj začala tahat rozumy. Nejdřív neříkal nic, ale pak z něj zničehonic vypadlo. „Já vím, že mi asi neodpovíš, jsi po porodu pár dní… ale myslíš, že je možný, aby ženská potom úplně ztratila chuť na sex?“ Začala jsem s nějakými obecnými úvahami, ale zničehonic mě přerušil a vyhrkl: „Gábina se mnou nespala od půlky těhotenství s Adámkem. Takže skoro dva roky.“
Vydírání přes děti
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. A z Ivana postupně padaly další podrobnosti. Jeho žena ho v podstatě považuje za viníka toho, že ztloustla, je uvázaná s dětmi doma, nemůže budovat kariéru. „Nechápu to, o dětech jsme normálně mluvili, ale dneska se tváří, jako by je nikdy nechtěla a obětovala se kvůli mně,“ vyprávěl. K dětem se prý žena chová hezky, zato k němu…
Všechno dělá špatně, ona na něj umí doma jen ječet, vyčítat, říkat mu, jak za nic nestojí, jak je neschopný… dokonce už ho dvakrát uhodila! „Když se to stalo poprvé, vrazila mi facku při hádce, byl jsem tak šokovaný, že jsem se nezmohl na nic jiného než tupé zírání. Možná jsem jí to měl vrátit, aby se probrala, jenže mám v sobě prostě zakódováno, že na ženu se přece ruka vztáhnout nesmí,“ popisoval Ivan.
„Ale od toho dne to bylo ještě horší – asi si z toho vyvodila, že jsem slabá bačkora, se kterou si může dělat, co chce. A já jsem. Všechno si nechám líbit…“ skoro se rozplakal.
„No ale proč?!“ nechápala jsem, jak je něco takového možné. Podíval se na mě nešťastnýma očima. „Kvůli dětem. Ví, jak je miluju, jak na nich lpím. A zneužívá toho, vydírá mě přes ně. Kdykoli jsme se pokoušel ohradit, prosadit si svoje, oponovat, řekla: Fajn, chceš se rozvést? Postarám se, abys je už nikdy neviděl!“
Hlava mi to vůbec nebrala. A ještě víc to, když mě Ivan zapřisáhl, že tohle nesmím nikomu říct, ani Martinovi. „Je horká hlava, chtěl by to s Gábinou jít řešit. Myslel by to dobře, ale jen by to zhoršil. Ona je schopná všeho, i si vymyslet znásilnění, sama si udělat modřiny jít s tím na policajty… už s tím vyhrožovala několikrát.“
Když jsme se vrátili zpět k ostatním, dívala jsem se na Gábinu úplně jinýma očima. Těžko se věří, že někdo, kdo ve společnosti působí tak mile, je ve skutečnosti úplně jiný. Ale kolik takových osudů ve skutečnosti je? O Ivanovi jsem zcela obecně mluvila jen s kolegyněmi v práci, neznají ho. A nestačila jsem se divit, co příběhů jsem vyslechla. Kolik žen s muži manipuluje přes odpírání sexu a vydírá je přes děti. Copak to není násilí? Možná ne fyzické (i když v případě sexu se to tak dá brát), ale psychické zcela určitě? Jenže co se s tím dá dělat?
Jana, 34 let