Můj příběh budiž varováním ostatním ženám, které by byly tak naivní - možná můžu rovnou říct, že hloupé - a uvěřily svému partnerovi, že když půjdou na plastickou operaci, stanou se pro něj naprostou dokonalé a bude je milovat na věky věků. Je to samozřejmě nesmysl a pevně doufám, že takovouhle chybu udělá málokdo.
Pravdou je, že jsem velkým sebevědomím nikdy neoplývala. U nás doma se nikdy moc nechválilo, nebo spíš vůbec. Když se mi něco povedlo, bylo to bráno za samozřejmost, každý neúspěch nebo prohřešek byl naopak připomínán ještě dlouhé měsíce. Rodiče to asi mysleli dobře, ale jejich přísnost měla za následek, že jsem se pořád jen o něco snažila, ale přesto jsem měla neustále pocit, že to nikdy nebude dost dobré.
Zatímco táta se zaměřoval hlavně na školní prospěch nebo na to, jak mi to šlo v hudební škole, máma řešila i můj vzhled. Její oblíbené tvrzení bylo: "Hlavně si o sobě moc nemysli, to pro holku není nikdy dobré. Buď skromná, jsi normální obyčejná holka, žádná modelka." Asi to nebylo míněno zle, chtěla, abych nebyla namyšlená, ale když tohle opakujete holce v pubertě, dosáhnete jen toho, že má celou řadu mindráků.
Takže místo abych se brala taková, jaká jsem byla, pořád jsem řešila svůj nos, nohy, zadek - a hlavně prsa. Zatímco čtrnáctileté spolužačky už měly co ukazovat, já byla pořád jako prkno. Sice jsem díky štíhlosti a výšce vynikala ve sportu, ale to nikdo neocenil. Kluci ze třídy si mě často dobírali. Dělala jsem, že mi jejich poznámky nevadí nebo je neslyším, ale trpěla jsem hrozně. A když se ani do šestnácti let nic nezměnilo, došlo mi, že už větší prsa nepřijdou.
Byla jsem zamilovaná a slepá
První známost jsem tak navázala až ve dvaceti letech s klukem z úplně jiného města. Netrvala nijak dlouho, ale pomohlo mi to, protože jsem zjistila, že o mě aspoň někdo má zájem. O pár let později jsem začala pracovat jako vlaková stevardka pro jednoho dopravce a přestěhovala se do Prahy. Tak jsem potkala Davida.
Líbil se mi hned, jak jsem ho uviděla. Seděl ve vlaku, kde jsem obsluhovala, soustředěně pracoval na notebooku a nevnímal nic kolem sebe. Když jsem mu přinesla kávu, skoro mě nevnímal, aspoň se mi to zdálo. O to větší překvapení bylo, když mě pár minut před koncem jízdy požádal o telefonní číslo.
Náš vztah byl dost bouřlivý, často připomínal Itálii - hádkami a vášnivostí. Já byla zamilovaná jako blázen, David to dobře věděl a často toho zneužíval. Pak mě ale najednou zahrnul drahými dárky a vzal mě na luxusní dovolenou. O pár dnů později se zas choval, jako by mě skoro neznal. Byla jsem mladá, hloupá, všechno si nechala líbit. Přece by takhle nerozmazloval někoho, koho by nemiloval, říkala jsem si. Nedocházelo mi, že má jako úspěšný podnikatel tolik peněz, že to pro něj není nic neobvyklého.
Když si mě nakonec nastěhoval k sobě do bytu, byla jsem štěstím bez sebe a už se viděla ve svatebních šatech. Společná domácnost nám i docela fungovala, za cenu toho, že jsem se kromě své práce starala i o všechno doma - a další směna mi pak nastávala v noci v posteli. To mi ale nevadilo, sex s Davidem byl zkrátka úžasný a veškerá únava vždycky rázem zmizela.
S velkými ňadry prý budu dokonalá
Pak jsme tak jednou leželi v posteli po dalším ze skvělých milování, David mě hladil jednou rukou po břiše, díval se na mě a najednou řekl. "Líbilo by se mi, kdybys měla velká prsa. To bys byla dokonalá." Úplně mě zmrazil, můj letitý mindrák byl rázem zpátky. "Měla jsem za to, že doteď jsi byl spokojený," hlesla jsem jenom. "Máš úžasnou postavu, jsi krásně štíhlá a vysportovaná, ale tohle by zkrátka mohlo být lepší, neber si to zle," vykládal, jako by se nechumelilo, a vůbec mu nedocházelo, jak mě to zraňuje.
Pokusila jsem se to nějak odlehčit a zkusila jsem zavtipkovat, že mi může zkusit prsa přičarovat, ale on mi zcela vážně řekl: "Zaplatím ti plastiku. Neříkej, že by se ti to samotné nelíbilo." Neřekla jsem už ani slovo, žádná vhodná reakce mě v tu chvíli nenapadla. Nakonec ještě dodal, ať si to promyslím, a usnul.
Několik dnů na tohle téma nedošlo a já už na něj skoro úspěšně zapomněla, když se mě jednou zas zeptal, jestli to tedy "pro něj udělám". "Vždyť bys pak byla úplně dokonalá, zbláznil bych se s tebe," vemlouval mi. A tak to šlo ještě několik týdnů, já byla úplně zpitomělá a nakonec si říkala: Proč se tomu vlastně bráním? Co je na tom špatného? Vždyť mi ta představa nijak zásadně nevadí, dneska už je to naprosto běžné, proč nepomoci přírodě, když byla tak skoupá?
Nakonec jsem podlehla a šla na operaci
Vzadu v hlavě mi jen nějaký hlásek našeptával, že si mě takhle kupuje, přetváří k obrazu svému, že by mě měl mít rád takovou, jaká sem, a ne se mě snažit vylepšovat. Ale byl moc slabý na to, abych ho poslechla. A tak jsem nakonec podlehla. Z mých sotva jedniček se tak najednou staly poctivé trojky. Musela jsem si na ně poměrně dlouho zvykat. Najednou bylo moje tělo úplně jiné, hlavně při sportu jsem se cítila nesvá. Ale David mi to - hlavně v posteli - bohatě vynahrazoval. Byl z mých nových prsou úplně unešený a neustále mi to opakoval.
Bohužel mu to vydrželo jen několik měsíců. Pak se jich nabažil stejně jako mě, zkrátka už jsem byla okoukaná. Ale protože se mu líbil domácí servis, nezavelel hned k rozchodu, ale našel si milenku. Což jsem zjistila naprosto klasicky, když mi přehodili noční směnu a já se vrátila domů, když jsem neměla. Pak už to bylo rychlé. Žádná snaha o vysvětlení, prominutí, prostě jen konstatování, že už se náš vztah vyčerpal a ať se nezlobím... Byla jsem tak ponížená a měla takový vztek, že jsem si ještě v noci sbalila kufry a bez jediného slova odešla. Dusila jsem v sobě tisíc věcí, co bych mu nejradši řekla, ale radši jsem se ovládla. Až v hotelu, kde jsem se narychlo ubytovala, jsem probrečela noc.
Další týdny jsem si jen nadávala, jak jsem byla blbá. Je to asi půl roku a já se doteď nerozhodla, jestli si mám nechat implantáty zase vyndat, nebo ne. Sice mi stále připomínají toho, kdo mi je zařídil, ale na druhou stranu už jsem si na ně zvykla - a klidně si mě suďte, ale opravdu mi zvedly sebevědomí. Asi počkám až na reakci toho, kdo je po Davidovi jako první uvidí.
Iva, 26 let