Když jsem spolkla první dvě pilulky, necítila jsem emocionálně větší rozdíl, než když do sebe občas „hodím“ Ibalgin kvůli migréně. Jenže Mifegyne není Ibalgin a migréna není potrat!
Je mi třicet, jsem svobodná, objektivně viděno úspěšná a soběstačná. Nedávno jsem dodělala doktorské studium a mám to obrovské životní štěstí, že pracuji ve specifickém technickém oboru, který mě nejen zajímá a rozumně živí, ale i baví.
Pravděpodobně tak patřím mezi nízké promile jedinců, jejichž práce je i jejich koníčkem. Přítele aktuálně nemám a netrápí mě to. Muž, se kterým jsem otěhotněla, je jeden z mých bývalých vyučujících z gymnázia, se kterým jsem si díky mým specifickým zájmům vždy nadstandardně rozuměla. Po čase jsme si porozuměli i v jisté poněkud nevědecké oblasti.
Bylo to jednoduché; já neměla přítele, on neměl sex. Jeho žena, se kterou dodnes žije, má závažnou psychiatrickou diagnózu a jejich manželství je značně disfunkční. Rozvod však nepřipadá v úvahu, neboť ke své ženě cítí zodpovědnost a má s ní soucit, bez manžela by pravděpodobně skončila natrvalo v léčebně.
Onoho muže nemiluji, ale vážím si ho a považuji jej za nejbližšího přítele. Možná mi něčím nahrazuje i otce, kterého jsem nepoznala. Náš vztah je volný a otevřený. Občas si voláme, občas napíšeme a jednou za čas se sejdeme. Někdy si jen povídáme, jindy dojde i na sex.
Hormonální antikoncepci neužívám, vždy jsme použili kondom. Dodnes nevím, jakým způsobem ochrana selhala, jisté je, že selhala v době ovulace a já otěhotněla. Zjistila jsem to poměrně záhy, díky naprosto učebnicovým příznakům. O okamžitém řešení „nepříjemnosti“, jak jsem na celou situaci tehdy nahlížela, jsem ani na okamžik nezapochybovala.
Nehodlala jsem se komukoliv svěřovat nebo se s někým radit, po životě samoživitelky jsem opravdu neprahla. Jak by se k nechtěnému potomkovi stavěl bezdětný přítel netuším a tušit jsem to ani nechtěla.
Můj gynekolog mi vše vysvětlil a hned druhý den jsem na soukromé klinice, kde můj lékař tři odpoledne v týdnu operuje, spolkla dvě potratové pilulky. (Tuto anabázi je nutné zopakovat znovu za dva dny.) Přišlo mi to skvělé! Potencionálně velký problém je vyřešený během několika hodin!
Samotný potrat neproběhl nijak dramaticky, krvácela jsem prakticky stejně a se stejnými pocity jako během menstruace. Od lékaře jsem věděla, že mě ještě čeká „šestinedělí“, ale nic tragického se nedělo. Možná to bylo i díky práci, která se tehdy nakupila, možná jsem vše podvědomě vytěsňovala, ale bohužel ne dostatečně.
Mé výčitky odstartoval naprosto nečekaný potrat mé těhotné sestry. Tehdy jsme byly spolu; to já ji uklidňovala, já ji vezla do nemocnice, já s ní vyslechla ortel lékařů a utírala jí slzy po značně traumatickém zákroku. Její muž byl tehdy v zahraničí.
Když jsem ten večer přijela domů, byla jsem na dně, jako by mě nakazila bolest a beznaděj, které prožívala sestra. Ta nemohla dva roky otěhotnět a když se to nakonec s pomocí léčby povedlo a těhotenství se vyvíjelo skvěle, přišla taková rána! Taková nespravedlnost! Já dítě nechtěla, tak jsem ho během chvíle vygumovala ze svého života, ona po něm toužila a nesmírně bolestně ho ztratila.
Vím, že je to iracionální a nesmyslné, ale kromě smutku a výčitek cítím i vinu. Něco takového jsem absolutně nečekala! Jsem racionální a neemotivní člověk a najednou, tři měsíce po spolknutí pilulky, mám sny o svém dítěti, občas si ho představím, toužím po něm, lituji, že ho nemám, že jsem ho připravila o budoucnost. Do myšlenek se mi vkrádá iracionální strach, že žádné dítě už vlastně nikdy mít nebudu – za trest.
