Dora Pešková: Baráky byly plné, všude ležela mrtvá těla, říká o koncentráku

11. 3. 2018
Dora Pešková: Baráky byly plné, všude ležela mrtvá těla, říká o koncentráku
Dora Pešková si v životě zažila peklo. Během druhé světové války přišla o část rodiny, sama přežila terezínské ghetto, tyfus a zápal plic v Osvětimi, odklízecí práce v Hamburku i koncentrační tábor Bergen-Belsen. Nevzdala se, a tak nyní může vyprávět svůj příběh.

Česky se naučila v Terezíně

Paní Dora se narodila v lednu roku 1921 v Karlových Varech v židovské rodině Steinových jako prvorozená ze tří dětí. Její otec vlastnil obchod s obuví a maminka byla v domácnosti. Karlovy Vary patřily mezi města, kde se převážně mluvilo německy. Platilo to i v její rodině a ve škole, kam chodila. Pořádně česky se naučila mluvit až v Terezíně.

V Karlových Varech žila rodina do října 1938, kdy byly Sudety prohlášeny za součást říše. Do té doby Dořin otec věřil, že se Češi židovských obyvatel zastanou. "Tatínek byl velký optimista. Nechtěl nás pustit. My jsme se mohli dostat ven. Náš táta ale Čechům věřil a říkal, že nás nedají," vypráví Dora.

Nakonec se celá rodina usadila v Praze, ale jejich život nebyl jednoduchý. Otec musel obchod nechat v Karlových Varech, a tak celá rodina žila z podpory židovské obce. Dora se živila učením jazyků a jako pomocnice v domácnosti. V Praze se seznámila s Kurtem Pickem, kterého si později vzala. Společně se účastnili zemědělských kurzů, takzvaných kurzů hachšara, které připravovaly sionistickou mládež pro vystěhování do Palestiny.

Bez Kurta nejedu

V říjnu roku 1941 začaly transporty židovských obyvatel do ghett v Polsku, Pobaltí a do Terezína. Do prvních transportů byli zařazováni převážně lidé, které židovská obec vydržovala. To byl případ rodiny paní Dory, a proto dostali předvolání do transportu do Lodže. "Celá rodina mimo mě dostala předvolání. Můj otec chtěl s sebou mě, ale já jsem byla chráněna tím, že jsem pracovala a bydlela u lidí, takže jsem předvolání nedostala," vzpomíná paní Dora. Celá rodina tak nakonec neodjela.

Později dostali předvolání znovu. Tentokrát i Dora, ta ale trvala na tom, že pojede jen se svým chlapcem Kurtem. Díky tomu také tentokrát byla deportace rodiny oddálena. V létě v roce 1942 se jí však už vyhnout nedokázali. Rodiče a sestra Gita odjeli do Terezína. Dora je následovala v září téhož roku.

Budeš dělat ošetřovatelku

V Terezíně začala pracovat jako ošetřovatelka starých lidí. Tato práce představovala dost otřesné seznámení s realitou ghetta. "Na půdě, v prachu a ve špíně byli uloženi staří lidé z transportů z Německa. Službu tam dělal jeden chlapec a ptal se mě, jestli umím píchat injekce. Říkal, že už tam slouží asi týden, že se musí vyspat a že já mám mít noční.

Jednou za hodinu jsem musela všechny obejít a když jsem si myslela, že už je někdo po smrti, tak jsem na lísteček napsala jeho číslo a přivázala mu to na palec. Ta noc byla příšerná a nikdy na ni nezapomenu," vypráví paní Dora. Přesto později tvrdila, že Terezín byl ve srovnání s Osvětimí v podstatě sanatoriem.

Nedostali jsme se do zářijového transportu

V Terezíně bydlela Dora spolu s maminkou a mladší sestrou. "Sestra byla dítě, tak se dostala do kinderheimu, tam se měla líp. Ačkoli se nesmělo vyučovat, takzvaní vychovatelé se s dětmi učili," vypráví. Otec bydlel zvlášť, její milý Kurt odjel v říjnu 1942 do Osvětimi. Do transportu se nechal napsat dobrovolně, protože doprovázel svou matku. Tu se mu zachránit nepodařilo, ale v Osvětimi přežil a na jaře roku 1945 byl osvobozen.

"Plakala jsem, ale musela jsem ho nechat jet. Byl to transport pěti tisíc lidí. Přijeli do Osvětimi a všichni museli ven, vybrali sto kluků, kteří museli kopat jámu, velký hrob. Kopali, lidé se pak museli svléci donaha, nahnali je do jam a postříleli. Ti lidé byli někteří živí, polili je petrolejem a zapálili. Někteří kluci potom museli vše zahrabat," vypráví Dora.

Bylo jen otázkou času, kdy bude do transportu zařazena rodina Steinova. "Tatínek trpěl srdeční slabostí. Už jsme byli nastoupení, když dostal srdeční záchvat na seřadišti. Zase to byl osud. Službu tam měl jeden známý z Varů. V té hrůze ho poznal a vytáhl ho. Tím šla celá rodina zpátky z transportu," vzpomíná pamětnice. Z Terezína do Osvětimi nakonec celá rodina odjela v prosinci roku 1943.

Vy dvě držte při sobě

Otec paní Dory hned v Osvětimi poznal, že jde o vyhlazovací tábor, který nepřežije. Doře kladl na srdce, aby se postarala o sestru Gitu. "Tatínek byl celou dobu optimista. Vždycky myslel, že to přejde, že se dostaneme zpátky. Teď, když to viděl, stály jsme na tom náklaďáku, chytil nás a říkal: My už to nepřežijeme. Jen abyste vy dvě držely při sobě a dávaly pozor jedna na druhou. To byl nejhorší okamžik mého života. Rozloučení s tátou," vzpomíná Dora.

Obě dvě se snažily tatínkovi pomoci a přilepšit mu k nedostačující stravě v táboře. Nosily těžkou konev s osvětimskou "polévkou" a za to dostávaly porci jídla navíc, kterou mohly vyměnit za kostku cukru pro otce. Nějakou dobu to šlo, ale po čase Dora těžce onemocněla a strávila několik týdnů na marodce. Měla tyfus a zároveň zápal plic a na ošetřovně nebyly žádné léky. "Už jsem o sobě ani nevěděla. Potom najednou se mi udělalo líp a probudila jsem se. Doktor se pak divil: Ty ses probudila? My jsme ti nic nedali, ty už jsi byla odepsaná," vypráví.

Jedni půjdou do práce, druzí do plynu

Později se při velké selekci podařilo projít Gitě i její sestře. "Řekli nám: Jedni půjdou do práce, druzí do plynu. Nevěřili jsme tomu, že někdo půjde do práce, ale přece jsme ještě doufali. Maminka k selekci ani nešla. Já jsem tam šla, musela jsem, ale měla jsem oteklé nohy po nemoci. Neprošla jsem. Gita řekla, že musím jít ještě jednou a musím udělat vše, abych se tam dostala. Byl to snad zase osud. Asistovala tam zase česká lékařka, viděla moje nohy a ptala se, co mi je. Řekla, ať neříkám, že to byl tyfus, ale že jsem spadla z palandy. Já jsem to vykoktala a vzali mě," říká paní Dora.

Obě sestry odvezli do Hamburku, kde dřely při odklízení trosek. Podmínky byly lepší než v Osvětimi – každý měl vlastní pryčnu i deku, také jídla bylo více. Na jaře roku 1945 byly sestry převezeny do tábora Bergen-Belsen, kde se dočkaly osvobození. "Baráky byly plné, všude ležela mrtvá těla. Dlouho jsme tam nebyly, asi pět nebo deset dní. Nebylo tam jídlo ani pití. Byla tam strašná špína, mrtví leželi mezi živými a živí neměli sílu vstát. Hlad, žízeň, špína, vši, které přenášely tyfus. Asi 17. dubna přijeli Angličani," vzpomíná.

Nebýt sestry, tak tady nejsem

Dora byla nemocná a zubožená, několik měsíců zůstala v sanatoriu. Měla možnost odjet na rekonvalescenci do Švédska, ale kvůli sestře zůstala. V polovině července 1945 se obě vrátily do Prahy. "Nebýt sestry, tak tady nejsem. Sestra chtěla pořád domů, ačkoli žádný domov nebyl. Slíbila jsem tátovi, že se o sestru postarám," vzpomíná paní Dora, která rozhodnutí vrátit se zpátky litovala.

V poválečném Československu ji žádná velká radost nečekala. Největším zklamáním pro ni bylo, když jí bylo odmítnuto vydání osvědčení o občanské spolehlivosti. "Když na úřadě slyšeli, že jsem z Karlových Varů, řekli mi, ať na potvrzení zapomenu. Že ve Varech byli samí Němci. Ten úředník mi zkazil život," říká. Musela kvůli tomu zapomenout na studia medicíny. Místo toho se vrátila do Karlových Varů, kde pracovala v elektrárně.

Po válce se setkala se svým chlapcem Kurtem Pickem, který si změnil jméno na Pešek. Svatbu měli v roce 1947 a o dva roky později se jim narodil syn. Dneska je Dora vdovou, má několik vnoučat a poslední tři roky žije v domově seniorů na Hagiboru v Praze.

Témata článku:   

Komentáře

Přečtěte si také

Horoskopy

Mars se nachází v sextilu k vašemu znamení, což dodává vaší energii větší šmrnc. Bohužel můžete působit trochu jako neřízená střela. Vaše aktivita je nyní pozoruhodná a o atraktivitě ani…

Nejčtenější články