Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, říká známé úsloví. Naráží však na dvě protichůdná tvrzení. Jedno z nich upřednostňuje pouze mateřský jazyk, jenž je údajně zárukou zdárného vývoje dítěte, druhé hovoří o tom, že zejména předškolákovi jde dvojjazyčná výchova spíš k duhu.
K propagátorům dvojjazyčné výchovy se řadí Laura-Ann Petittová z dartmouthské koleje univerzity v Hanoveru v americkém státě New Hampshire. "Tvrdí se sice, že je lepší začít s výukou druhého jazyka poněkud později, nicméně naše zkušenosti svědčí o něčem zcela jiném," zdůrazňuje.
Dokumentuje to na dětech, které se narodily v manželství, v němž rodiče pocházeli z různých jazykových oblastí. Jejich duševní vývoj srovnává s více méně násilným a umělým zaváděním druhé řeči ve věku tří, pěti nebo osmi let. "Zjistili jsme," říká, "že děti, které se od samého počátku dostávají do kontaktu s dvěma rozdílnými jazyky, si umějí lépe poradit se slovní zásobou i gramatikou, kterou se v pozdějším období nemusí obtížně učit."
Nedochází u nich ani ke zmatení jazyků, přestože otec a matka na ně hovoří jinou řečí. Rozvíjející se dětský mozek dokáže vstřebat a aplikovat obě verze. Z malého jedince se stává osobnost, která ze schopnosti mluvit a především myslet ve dvou jazycích, může v budoucnosti pouze těžit. Prokázaly to i experimenty s obrazovou dokumentací, při nichž malí bilingvisté měli pojmenovat předkládané objekty.
Neměli s tím žádné potíže. Ve světě, v němž národní a jazykové bariéry přestávají hrát hlavní roli, je zjištění zastánců vícejazyčné výchovy přinejmenším přínosem.
Potvrzují to i Rechele Brooksová a Andrew Meltzoff z Washingtonské univerzity, kteří zdůrazňují, že dítě je schopno přijímat více podnětů z vnějšího světa, než se dříve pokládalo za možné. Nepopírají přitom, že existují četné, byť mnohdy subtilní, rozdíly. Proto je také úkolem vědců, aby i těmto dosud sporným detailům přišli na kloub. (Korzo)