EDITA (44): Žiji ve zlaté kleci, nejsem šťastná, ale vyhovuje mi to

EDITA (44): Žiji ve zlaté kleci, nejsem šťastná, ale vyhovuje mi to

Edita připouští, že její život není ideální. Manžela sice už dávno nemiluje, žije ale v zajištěné domácnosti a na starosti má jen péči o děti a dům se zahradou. Jak sama říká, žije vlastně ve zlaté kleci, ale nic s tím neudělá…

Byla to láska jako trám. Karla jsem poznala na vysoké škole, chodili jsme spolu do stejného ročníku. S partou přátel jsme trávili společně všechny volné chvíle, jezdili na hory i na čundr. Po pár letech najednou přeskočila jiskra. Zamilovala jsem se až po uši.

Karel byl úžasný společník, a hlavně okouzlující gentleman. Doslova by se pro mě rozkrájel. Těšili jsme se, až dostudujeme a v budoucnu si zařídíme společnou praxi. Studovali jsme oba medicínu. Jenže já neplánovaně v pátém ročníku otěhotněla. Tak tak jsem s obřím břichem stihla státnice.

Bylo jasné, že pár let budu muset zůstat doma, hlídání jsme zajištěné neměli. Věděla jsem, že je to pro moji budoucnost docela komplikované. Medicína jde mílovými kroky kupředu a je velmi těžké na nějakou dobu zmizet ze scény. Ale děti jsem si vždycky přála, tak jsem se s tím smířila. Navíc jsem doufala, že časem třeba seženu chůvu.

Když byl synovi rok a já se pomalu rozhlížela, kde by mě zaměstnali, otěhotněla jsem podruhé. Nešlo mi to do hlavy, manžel tvrdil, že si dává pozor. Za devět měsíců se nám narodila dvojčata. Kolotoč povinností a starostí o rodinu se rozjel na plné obrátky. Úplně jsem zapomněla na svůj sen stát se uznávanou lékařkou.

Držela jsem alespoň palce svému muži, který se uchytil na soukromé klinice. Bral slušné peníze a my si mohli pořídit i nový dům na hypotéku. Vlastně jsem byla docela spokojená, léta sice běžela a já zjišťovala, že jsem ztratila s vystudovaným oborem jakýkoli kontakt, ale neustále jsem doufala, že jen co děti povyrostou, půjdu pracovat.

Jenže můj muž byl s touto situací spokojený, doma bylo všechno v naprostém pořádku, odvozy dětí do škol a na kroužky jsem zajišťovala výhradně já, denně jsem vyvářela teplé večeře, přes den se starala o rozlehlou zahradu a bazén.

Když jsem se před ním zmínila, že bych se chtěla vrátit k medicíně, vyletěl jako čertík z krabičky, prý proč, vždyť se máme dobře, více peněz nepotřebujeme, a navíc doma by vznikly chaos a nervozita. Už jsem to podruhé nikdy nezkusila.

A pak přišla rána z čistého nebe. Ozvala se mi žena, která tvrdila, že je Karlovou milenkou. Prý jsou spolu už dlouhé měsíce a on jí slibuje, že si ji vezme. Tak proč neustále dělám potíže… Stála jsem s telefonem v ruce jako opařená.

Když se Karel večer vrátil z kliniky, udeřila jsem na něj. Vůbec mi to nevyvracel, prý se stalo a nemám si z toho dělat hlavu. Byl to jen úlet a ona mladá žena se s koncem románku prý nehodlá jen tak smířit. Týdny jsem v sobě řešila, co dělat.

Nakonec jsem to skousla, dál funguji jako žena na telefonu, rozvážím děti, doma jsem služkou a milenkou. Zjišťuji, že Karla už ani nemiluji, ale odejít od něj nedokážu. Musím přiznat, že mi na jednu stranu vyhovuje, že nemusím řešit peníze, a navíc mám strach, že bych se ve svém oboru již neorientovala.

Doporučujeme

Články odjinud