Egyptolog Miroslav Bárta: Blahobyt netrvá věčně

Civilizace vznikají a zanikají. Podobně jako například sumerská, egyptská, mayská… Bude ta naše jen další v řadě? Zanikneme, anebo se budeme muset změnit tak, abychom přežili? Dokážeme to vůbec? Respektovaný vědec, egyptolog, ředitel českých archeologických výzkumů v Egyptě, profesor Miroslav Bárta o vzestupech i pádech civilizací píše knihy a točí filmy. S kolegy předpověděl současnou situaci včetně války na Ukrajině. Vidí ze současné krize nějaké východisko, anebo je s námi konec?

S cestovatelem Petrem Horkým jste natočili film Dobrá zpráva o konci světa (2022). Znamená to, že kolaps je blízko? A proč „dobrá“ zpráva? Není to protimluv?

Není. Vždy, když přicházela v minulosti větší krize, si lidé mysleli, že to může být jejich konec. A často si také mysleli, že je to trest bohů za jejich chování. Důvod je velice jednoduchý: každá hluboká krize nás připravuje o to, na co jsme zvyklí a co máme rádi. Skokově vstupuje a mění, ať chceme nebo ne, naše zažité zvyky a očekávání. Někdy na chvíli, někdy na delší dobu, někdy navždy. Naše krize tak není ničím novým pod sluncem. A když se ohlédneme zpět do historie, tak snadno uvidíme, že zatím každou krizi lidé zvládli. To je ta dobrá zpráva.

Mohli jsme té naší krizi nějak zabránit? Co jsme dělali špatně?

Podstata krize společnosti je obvykle založena na kombinaci několika faktorů: krize společnosti a jejího směřování, rychlá ztráta zdrojů energie, které potřebujeme nejen k zachování životní úrovně, ale i k tomu, abychom mohli dále růst, úpadek elit a společenské smlouvy, exploze mandatorních výdajů. Obvykle k tomu dříve nebo později přijde i změna přírodního prostředí. Pokud jde o současnou krizi, tak jsme ji s týmem autorů popsali v knize Na rozhraní už v roce 2016. Už tehdy byly tyto faktory nabíledni, jen je nikdo nechtěl vidět. Naše země měla šest let náskok. A neudělali jsme nic.

Často říkáte, že kolaps nemusí znamenat zánik civilizace, ale její přeměnu, transformaci. Jaký je v tom praktický rozdíl? Co nás čeká v dohledné budoucnosti?

Co nás čeká, nemůže nikdo vědět. Můžeme uvažovat o tom, co je pravděpodobné. Svět se ale definitivně změnil. Skokově a zásadně. Myslím, že do budoucna bude vizí naší civilizace udržitelnost. V tom nejširším slova smyslu. Jen namátkou uvedu hospodaření se současnými zdroji energie, jednání, které dává dlouhodobě smysl, recyklace a oběhová ekonomika. Jsme mimochodem vůbec první civilizací, která nedokáže většinu toho, co vyrobí, znovu využít nebo vrátit do přírody. Zároveň je třeba v rámci výzkumu hledat zejména způsoby, jak veškerou energii kolem nás skladovat. Problémy světa jsou tak velké, že nedává smysl je řešit na úrovni států nebo regionálních organizací. Buď najdeme cestu, jak je vyřešit globálně, nebo nemáme moc šanci.

Za této situace přibývá lidí, kteří se chystají nejen na „konec světa“, ale i na blackout. Nakupují potraviny, vodu, léky. Dělají dobře?

Ti, kteří uvažují o tom, jak být připravený na blackout v řádu několika dní, dělají správnou věc. Jednoduše proto, že blackout prostě nastane. A nemyslím, že bychom od něj byli nějak daleko. Zároveň je však třeba si uvědomit, že to není konec světa. K déletrvajícímu výpadku proudu na území ČR a v okolních zemích dojít může, a to nejen vlivem silných poryvů větrů, ale i v případě bezvětří, nízkého slunečního svitu, nárůstu spotřeby elektřiny, případně jejich kombinace. A teď i kvůli válce na Ukrajině a evropské politice.

Co by to v praxi znamenalo?

Hodně věcí. Doma nerozsvítíte, nenabijete telefon ani další elektronické přístroje, nepůjde internet a tedy nevyřídíte e-mail ani si nic „nevygooglujete“, nezatopíte si, pokud nemáte kamna a palivo, nenatankujete auto, nezaplatíte v obchodě, takže si ani nic nekoupíte. Taky nepoteče voda – takže se nenapijete, neumyjete sebe ani nádobí, nespláchnete toaletu, po pár hodinách se začnou kazit potraviny v ledničce a mrazáku. V nebezpečí života se mohou ocitnout lidé s poškozeným zdravím nebo bez léků – například s umělým srdcem, lidé docházející na dialýzu a další. Zákon o ochraně osobních údajů navíc neumožňuje jejich evidenci, tedy ani nebudeme vědět, kde jsou. Takže být na takovouto situaci připravený, není vůbec na škodu. Jak se říká, civilizaci od chaosu dělí devět jídel, tedy tři dny. Ale opakuji, blackout není konec světa, jen je dobré se na něj připravit.

Chystáte se na něco podobného i vy s rodinou?

Samozřejmě, že ano. Doma s Olgou (pozn. red. – partnerkou profesora Bárty je Olga Menzelová) je to téma velice aktuální. Olga měla možnost vidět s Jirkou obrovský kus světa, takže je jí jasné, stejně jako mně, že nic netrvá věčně. Ani blahobyt. Respektive, že bychom měli o svět, jak ho máme rádi, každodenně usilovat znovu a znovu a nespoléhat se na to, že se jaksi udrží sám o sobě. Naopak. Vyžaduje každodenní úsilí každého z nás. A tak je i to s přípravou na blackout.

Co můžeme každý udělat proto, abychom měli nějakou budoucnost? Co říkat dětem?

Shrnu to jednoduše. Naše budoucnost je v našich rukách. Děti je třeba vést k tomu, aby žily a jedly zdravě a sportovaly. Stejně tak je důležité, aby měly chuť poznávat skutečný svět. Zde hraje první roli rodina a pak škola. Děti by měly být vedeny i k lásce, k poznávání a vědění, protože nejlepší věc pro totalitu a despoty je hloupý občan. Občas slyšíme stesky na povahu demokracie. Budiž řečeno, že demokracie je naprosto v pořádku. Co už tak v pořádku být nemusí, jsou lidé, kteří ji tvoří. Kvalitu demokracie totiž utvářejí dva pilíře – kvalita elit společnosti a míra její vzdělanosti – a tím nemyslím současnou až posedlost papírovými doklady o absolvování tzv. vysoké školy, akademie či skutečné univerzity. Jeden příklad za všechny – k posledním volbám nepřišla ani polovina voličů. Ti, co nepřišli, tak jasně říkají, že jim je jedno, co se v této zemi děje a dít bude.

Co byste teď udělal, kdyby vám bylo dvacet?

Vím o skupince mladých lidí, kteří odjeli na Aljašku, kde chtějí „přečkat konec světa…“ No, budou čekat asi dlouho a spíš je dostihne medvěd než konec světa. Jsem přesvědčený, že ten prostě nenastane. To jen lidé v krizi si pokaždé začnou myslet, že svět končí. A co bych dělal, kdyby mi bylo zase dvacet? Asi to samé, archeologii a egyptologii, protože to není práce, ale způsob života, myšlení, vidění a poznávání světa. A asi bychom se snažili odstěhovat někam do Středomoří, milujeme tamní světlo a teplo, české zimy nás ničí čím dál víc.

Říkáte, že pro překonání současné krize bude zásadní důvěryhodná vize. Vize toho, co musíme udělat, abychom nezanikli. Vidíte u nás nějakého vizionáře, který by takový úkol zvládl? A umíme my Češi snášet pot, krev a slzy jako kdysi Britové?

Civilizace skutečně stojí a padají s vizemi. Odpovím ale obecněji. Každý národ utváří jeho historie. V našem případě, tím jsem si jistý, hraje významnou roli i okolnost, že od Bílé hory jsme nikdy nebojovali za svůj osud jako celek. Navíc právě od Bílé hory jsme se naučili nesnášet elity jakéhokoli druhu a jen za dvacáté století jsme zažili opakované odlivy mozků, osobností, řemeslníků. A mnoha dalších – vezměte si léta 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. Na to, jak jsme malý národ, je to více než dost.

Henry Kissinger (americký politik – pozn. red.) ve své poslední knížce o lídrech 20. století píše, že zásadní pro politika-lídra je důkladná znalost historie. Nabízí totiž odpovědi na to, proč tu jsme a kým jsme, a pomáhá při stanovování vizí. No a když se začneme s tímto vstupním požadavkem rozhlížet po světě, tedy nejen po naší zemi, zjistíme, že to nebude snadné. Svět má velmi málo pozitivních lídrů.

To nezní vesele. Myslíte, že budeme mít druhou šanci napravit chyby? Že existuje něco jako život na druhém břehu?

Myslím si, že ano. Těžko se to vysvětluje, ale už několikrát se mi potvrdilo, že se věci dějí z nějakého důvodu, který nám často dojde až poté, co se vše odehraje. Prostě všechno do sebe zapadne. Nejde vůbec o to, že bychom tomu všemu dávali dodatečný smysl. Ta možnost cestovat v čase a mezi světy se nejčastěji může dít na takzvaných posvátných místech nebo hodně daleko od šumu současného přetechnizovaného světa. Za více než třicet let archeologických výzkumů v Egyptě jsem takových okamžiků zažil řadu. Jedním z takových úžasných míst je Jeskyně plavců (známá čtenářům z oscarového filmu Anglický pacient) a Jeskyně šelem v Gilf Kebíru hluboko v egyptské Západní poušti. Co z toho vyplývá? Pokud přijmeme myšlenku – představu, že svět dává smysl a nejde jen o pouhou materii, projeví se to zásadně i na našem chování. Začneme se chovat tak, abychom světu pomáhali, a ne mu škodili. Ale to by byl námět na úplně jiný rozhovor…

Řekněte nám na závěr něco optimistického. Potřebujeme to jako sůl…

Každý den je dar a můžeme ho buď využít k něčemu, na co budeme na jeho konci hrdí. A můžou to být naprosto obyčejné věci – čas strávený s dětmi, zametená podlaha, rozesmát lidí kolem sebe. Anebo ho můžeme promrhat. Tak nebo onak, ten den nám už nikdo nevezme ani nevrátí. Štěstí není stav, ale usilování a směřování. A svět je skvělé místo k žití, bez ohledu na aktuální dění.

Text: Silvie Rísová