Mají dvě vlastní děti, ale na její naléhání si vzali do pěstounské péče dceru jejího duševně nemocného bratra, kterého opustila žena. Vše ale dopadá jinak, než si malovala.
Nejprve byla neteř v dětském domově
Neteř máme v pěstounské péči už 6 let. 4 roky vše vypadlo naprosto ideálně, ale jak se neteři přehoupl desátý rok, začalo jít vše nějak z kopce. Nejprve pomalu, ale a v posledních měsících vše graduje a je u nás k nežití. Celá situace na mě dolehla v době, kdy byla neteř na škole v přírodě a doma se rozhostil božský klid. Najednou mi došlo, že takto pohodově bychom možná žili, kdyby u nás neteř nebydlela. Vím, zní to hrozně, ale asi je na čase, abych si přiznala pravdu a koukla se jí zpříma do očí.
Jenže copak lze „vrátit“ dítě do dětského domova, kde neteř po první hospitalizaci svého otce na psychiatrii skončila? A pobyla si tam skoro dva měsíce, než se nám vše podařilo vyřešit. Bratr se totiž rozvedl a vychovával holčičku sám, jeho žena odešla za pochybnou prací do Rakouska a o dceru se vůbec nezajímala. Bratr vše velice těžce nesl; stres, smutek, bezradnost, bezmoc a existenční problémy u něj „rozjely“ bipolární poruchu. Vše navíc vyústilo ve velmi vážné sebepoškozování, u něhož byla v jednom případě přítomná i neteř. Ke konci hospitalizace, když byl bratr již stabilizovaný, mi navrhl, abych si holčičku vzala do pěstounské péče. Ošetřující lékař byl pro toto řešení „všema deseti“ – jak se o nápadu vyjádřil. Bohužel vše nějakou dobu značně komplikovala bývalá manželka bratra.
Jak se vyvíjel Elen příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Dcery si „mladší sestřičku“ zamilovaly
Díky pomoci úřednic z naší „sociálky“, aktivní podpoře a radám bratrova lékaře a některých dalších kontaktů, které jsem měla z dob studií, se mi povedlo přesvědčit bývalou švagrovou, aby souhlasila se svěřením neteře do pěstounské péče. Bratr se totiž po návratu z léčebny pokusil o sebevraždu a pro holčičku jsme byli jediná možnost na normální život v rodině. Začátky nebyly lehké, s neteří jsme neměli nijak hluboké vztahy (hlavně manžel), nebydleli jsme úplně blízko a vídávali jsme se zhruba dvakrát za měsíc. I tak bylo hodně cítit, že je malá ráda, že je pryč z dětského domova, což potvrzovala i psycholožka, ke které jsme docházeli a stále docházíme.
Bratr svou dceru navštěvoval, a pokud to šlo, bral si ji i na víkendy. Nejvíc ale pomohly mé dvě dcery, které si „mladší sestřičku“ zamilovaly. Trvalo snad rok, než se neteř úplně uvolnila, zabydlela a nakonec se u nás cítila jako doma. Živě si vybavuji druhé společné Vánoce, které se velmi lišily od rozpačitých prvních Vánoc, kdy neteř takřka nemluvila. Druhé Vánoce jsme už byli jedna velká rodina a já musím pokorně přiznat, že jsem se neskutečně dmula pýchou, jak vše zvládáme a jaké dobro jsem vykonala. Byla jsem tak naivní!
Pokračování 3 / 4
Udala nás na „sociálce“, prý ji týráme
Dnes je neteři 12, dcerám je 17 a 18 let. Obě studují na gymnáziu, starší bude letos maturovat. Dcery jsou moc fajn slečny, starší je mírná, někdy až přehnaně hodná a zodpovědná perfekcionistka. Mladší je bohém, miluje hudbu a tanec, je temperamentní a živelná, občas udělá nějaký průšvih, ale nakonec se vždy se domluvíme, máme se rády a víme to o sobě. Jen naše nejmladší holčička se poslední dva roky chová naprosto nepředvídatelně, někdy mám pocit, že snad zdědila po svém otci nějakou „poruchu“. Ale pozor, nikdy jsem jí to neřekla ani nenaznačila! Chápu, že je v pubertě a nemá to vůbec lehké, ale její chování je strašné a pro naši rodinu naprosto destruktivní.
Má šílené záchvaty vzteku, při kterých je značně verbálně agresivní. Jednou vyhrožuje, podruhé proklíná, že jsme ji ukradli matce – jenže ta o ni nestojí, žije nyní v Německu a o dceru se nezajímá. Neteř tak o nás mluví i ve škole, kde má nyní velké problémy. Absolutně přestala respektovat autority a učit se. Vše vygradovalo ke konci školního roku, kdy vypadalo, že propadne a kvůli opakovaně vulgárnímu chování bude mít dvojku z chování. Tehdy si vymyslela neskutečnou historku o týrání a zavolala na nás „sociálku“. Nic se pochopitelně nepotvrdilo, ale i tak jsem se ocitla psychicky na dně. Byla jsem jako zrnko obilí mezi obrovskými mlýnskými kameny. Manžel mi ve vzteku řekl: „Buď ona, nebo já!“. Chápu ho, s pěstounskou péčí sice souhlasil, ale hnacím motorem jsem byla já. Vyšetřování sociálky i policie bylo neskutečně ponižující, dcery byly ze všeho špatné, jen bratr mě prosil, ať vydržím. Neteř měla ze všeho legraci. Bylo to šílené!
Pokračování 4 / 4
Psycholožka mě povzbuzuje, abych vydržela
Mám strach o naši rodinu, o mé manželství a šíleně se bojím i o bratra, aby si něco neudělal. Bojím se i o neteř, mám ji stále ráda. Její matka si ji k sobě nikdy nevezme. Cítím se, jako bych na sobě nesla tíhu celého světa. Psycholožka nás povzbuzuje, abychom vydrželi, že je neteř prostě v pubertě, chybí jí máma a neví co se sebou. Jenže, to já už také ne. Jak k tomu přijdou naše dvě holky?
Nemohu zapomenout, jak nám bylo, když byla neteř pryč. Po letech jsme všichni čtyři seděli u televize a povídali si, grilovali jsme, vyrazili na kola. Vše v absolutní pohodě. Bez stresu a křiku, které neteř vždy nějakým způsobem rozpoutá. Vzala jsem na sebe velmi těžké břímě a bojím se, že ho neunesu, ale asi nemám na vybranou.