ELEN (41): Pěstounství mi ničí manželství

zvláštní, tento příběh je mi zcela blízký z mého života.

Elynor: myslím to a úsměvem a přátelskou láskou. :)

A jak tady už psala tuším lebahu. Na školních srazech mě pokaždé překvapuje (a vzhledem k věku se scházíme každoročně), z jakých lemlů a sígrů jsou nakonec slušní a úspěšní lidé a z kolika velkých nadějí není vůbec nic. Ono když jde všechno jako po másle, nějak nás to nenaučí o něco bojovat, za něčím jít, snažit se, učit se. Možná ta nemožná neteř dojde nakonec dál, než vlastní děti a nikdo nezaručí, že některé z nich se v dospělosti "nespustí". Vždyť Elynor se nám například "spustila" už hodně dospělá. (Tedy z pohledu vžitých pravidel jejich rodičů) ")))

Dasa52: Já bych to dokonce řekla tak, že pro každé, tedy i to vlastní dítě, je důležitá celoživotní jistota, že rodiče je nikdy, za žádných okolností neopustí, nepřestanou je milovat a vždy jim budou oporou. A tuto jistotu by (já to snad ani nejsem schopna napsat) vrácením pěstounského dítěte do děcáku ztratily všechny, i ty vlastní. Ono v každé rodině bývá obvykle nějaká ta černá ovce, i když máme pouze děti vlastní - alespoň rodinu učí, že život ne vždy plyne tak, jak chceme. Četla jsem navíc, že puberta je v lidské "smečce" jakýsi "psychický rudiment". Pozůstatek z dob, kdy mláďata savců matky vyženou, a donutí je osamostatnit se, aby mohly mít další potomky. U lidí to není potřebné, proto puberta podvědomě nutí dítě chovat se tak, aby tento pravzorec - tedy vyhnání mláděte ze smečky - rodiče zopakovali. To už vůbec nemluvím o tom, že tahle puberťačka se musí potýkat nejen s pubertou, ale i s tím, že není vlastní. Doporučuji setkání s jinými pěstouny, jejich zkušenosti jistě pomohou. Nebezpečí dřímající poruchy typu bipolarita, či deprese a podobně tady je, ale tahat dítě, které už nejspíš cítí, že není přijímáno s láskou zcela bez výhrad, může být zatěžující natolik, že může rozvoj poruchy spustit. Psychiatra bych sice vyhledala, ale bez dítěte.

Podle mě může být problém i v tom, že jejich vlastní děti byly úplně bezproblémové, takže nebyli zkušenostmi připraveni řešit problémy. Ale taková většina normálních dětí není, skoro všude nějaké problémy během těch 20 let nastanou. A druhá věc je, že výchova bezproblémových sourozenců nevyžaduje tolik pozornosti a času, protože si "vystačí sami", ale tato holčina na ně klade úplně jiné nároky (a oprávněné), než jejich vlastní děti. To není důvod jí odkopnout.

lebahu: souhlas, také si myslím, že vlastním dětem jenom prospěje, když uvidí, že rodiče pomohou příbuzné i za cenu vlastního "nepohodlí" a že pokud jim to správně vysvětlili, tak budou stát vždy na jejich straně. ostatně už to nejsou "malé děti", jsou skoro dospělí a dokážou chápat, jaký je rozdíl mezi děcákem a rodinou. pokud by děvče vrátili do děcáku, vlastní děti by si odnesli nesprávné řešení do života a jednou by se to rodičům mohlo vrátit v podobě domova důchodců s návštěvou dětí pouze v den výplaty důchodu :-)

Ramiša: Ani pes se nedává do útulku "protože překáží". Teda aspoň u normálních lidí ne. Jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal...

Já bych s holkou zajela k její matce,aby viděla,o co přišla.Jinak na mě to dělá dojem,že se neteř snaží na sebe za každou cenu upozorňovat,po zlém,asi si jí moc nevšímali,a vnímala vždy pocity,že není brána rovnocenně jako vlastní dcery.Paní to má složité,manžel taky neví kudy kam,chce mít "klid" a zapomíná,že nejde o psa,který překáží,ale o dítě! Měli by společně zasednout všichni a dát si hodinu pravdy,možná by se všichni divili,co by vylezlo napovrch.

Sophieann: Naprosto souhlasím. Zní to sice necitlivě, ale není možné si nechat rozvrátit vlastní život jen z lásky k bližnímu.

Sophieann: Dobrá rada a to víte jak? Je to rada zcela necitlivá absolutně neřešící to že problém má ne jen ta rodina ale především to dítě. Ano je to možnost ale mělo by to být až možností úplně poslední když vyčerpají vše ostatní a zjistí že to prostě nezvládají. jinak tvrzení že jí v děcáku bude líp přesně dedukujete z čeho? To si jako myslíte že tam se uklidní a bude si lebedit blahem jak se tam má dobře bez rodičů i bez pěstounů? Že si tím polepší? To by mne vážně zajímalo jak jste na tohle přišla....

Sophieann: a v domově jí jistě nebude lépe - byla jste snad někdy v dětském domově? Vyrůstala jste tam? Jestli ne, tak jak pak můžete napsat, že jí tam bude lépe?

Sophieann: docela mne udivuje vaše jistota, že zrovna vaše rada je ta DOBRÁ rada.

Mimochodem chlap, kterej by mi dal ultimátum... buď dítě nebo on (bez ohledu na to, že jsem to dítě neporodila) by jel jak had.

mambule: Tak mohla by se jí vyhnout ,ale to riziko tam je ,ale to stejně zjistí jen doktoři .

farah.farah: Tak může to je pravda ,ale ty geny tam budou nejspíš také.

Dám Vám radu, která ostatní pohorší, ale je to dobrá rada. Neteř vraťte do dětského domova a nic si nevyčítejte. S největší pravděpodobností by s ní byly v nedaleké budoucnosti ještě horší problémy. Myslete na sebe, svého muže a dcery. Každému se občas stane, že si vezme větší sousto, než na které stačí. Je třeba si to přiznat a dle toho jednat. Neteř dostala šanci, prostě to nevyšlo. Myslím, že v domově jí bude lépe a Vy a Vaše rodina budete mít spokojený život.

farah.farah: Ono to obvykle je mix všeho. Nějaká přiblblá poznámka a nevhodné jednání spustí psychické problémy, na projevy se reaguje neadekvátně a už to jede................ Určitě je potřeba aby rodina nebo aspon ta paní navštíla psychiatra , resp. krizové centrum a dostalo se jim základní instruktáže jak správně reagovat. Protože s psychicky nemocným nebo i jen problémovým člověkem se musíte chovat ve vztazích trochu jinak, vyvarovat se pokud možno stresového jednání které je spouštěčem ataky a pod. A to mluvím samozřejmě o tom , že toho člověka máte rádi a pomoct mu chcete. Ale ta pomoc nesmí zničit pomáhajícího! A pokud někdo očekává, vděčnost a uznalé plácání po ramenou, tak at jde od toho :-(

mambule: U vlastních dětí to moudrá příroda naprogramovala tak, že "když už se s tím mažu 15 let, přece to teď ve finále nezabiju".

Mata69: Přesně tak, vždyť totéž i v horším provedení zažívá mnoho rodičů s vlastnimi detmi. Problemy se mohou tahnout léta, zde zatím nekolik měsíců. Ještě me napadlo - to dítě nemá žádné "světlé chvilky", neni schopné pestouny nikdy ničím potěšit? Popsána jsou jen negativa.

Napadá mne, co by ti manželé dělali, kdyby se jim takto "zvrtla" jejich vlastní dcera? Uvažovali by, že ji někam umístí? Souhlasím s tím, navštívit i jinou psycholožku, případně psychologa ohledně vyloučení duševního onemocnění. Takhle to vypadá jako těžká puberta, vůbec bych se neodvažovala říci, že jsou to "geny" a duševní nemoc otce. I když roky žije v rodině, stejně to ví, že není jejich, žije s vědomím, že vlastní matka se jí zřekla, nestojí o ni. To je na jednoho skoro dost. Potřebují pomoc zvenčí a to jsem už psala - jiný psycholog. Když jí umístí do děcáku, jen jí utvrdí v tom, že fakt nikam nepatří, nikdo jí nechce a věřím tomu, že jí odepíší. V té rodině má pořád šanci.

ruzickaa: s těmi geny bych byl opatrná. Jedná se u dívky opravdu o psychickou poruchu a o takovou, která je dedicna? Vždyť to vubec nevíme. Bratr paní je nemocný, ona sama ne. Po kom zdedil nemoc a proč ji nezdedila paní? Pokud se jí dedicnost vyhnula, mohla se vyhnout i neteri a je to prostě jen problematická puberta znasobena problematickymi okolnostmi. Rozhodnout by měli odborníci.

farah.farah: záleží na okolnostech, tedy pokud jde o cizí dítě v pěstounské péči. Nekdy je jasné, ze jde jen o dočasnou záležitost. Krome toho, psala jsem "příliš těsná citová vazba", tedy pestouni nemají suplovat rodiče, jestliže je pravděpodobný návrat dítěte do původní rodiny. Netýká se popsaného případu.

ruzickaa: mně připadá tedy hooodně odvážně tohle jen tak šmahem s jistotou tvrdit aniž by existovalo lékařské potvrzení bipolární poruchy. Takovéhle chování totiž může způsoboval mnoho faktorů ne jen nemoc.

velá: S tímto názorem naprosto souhlasím tam budou geny které výchovou nikdo nezmění at se snaží jak se snaží když si někdo adoptuje dítě tak s tímhle ,ale musí počítat . S takovýmhle dítětem budou neustále problémy a potíže jiný to těžko bude .

mambule: Ježíš mě se úplně svírá srdce.....jak si někdo vůbečc může myslet že citová vazba není pro dítě žádoucí???? Proboha dítě potřebuje ze všeho nejvíc právě tu citovou vazbu! Péče o dítě stylem je v teple má jídlo a to stačí vychová akorát duševní kastráty kteří budou mít spoustu psychických problémů a budou mít problém fungovat v běžném životě. Cílem péče o opuštěné děti by mělo být především to pokusit se jim v maximální míře zajistit to, aby se i bez rodičů mohli cítit dětmy a mohly vyrůstat co nejlépe to jde a k tomu je citová vazba nutná!

lebahu: To je snad poprvé co s Vámi souhlasím. Pokud nejsme ochotni pomoci ve vlastní rodině tak posílat adventní dms je pokrytectví.

Navážu na to co bylo řečeno v diskusi. Nesouhlasím s tím že když to není moje dítě a teď nám dělá problémy tak se ho hupky šupky zase zbavíme. Pokud někdo uvažuje takovýmto způsobem tak by si v první řadě dítě do pěstounské péče brát vůbec neměl, protože zjevně není vhodným pěstounem. Ono se dá zvládnout lecos když lidi chtějí a mají se rádi. Problém v téhle rodině je mimo jiné v tom že neteř je spíše trpěna ale nikdy se nestala skutečnou součástí rodiny.kdyby ano nikdy by otec neřekl "buď ona nebo já". To děvče je tam jen trpěné a i když se jí to možná snaží nedávat najevo tak to si pište že to cítí. Když je hodná tak ji doma snesou, když není tak by se jí zbavili..........teď si zkuste představit jaké to je pro dítě žít s takovými lidmi. Její chování může být z velké části i důsledek právě toho že v rodině není právoplatným členek a tak kolem sebe kope zuří protože neví jak se s touhle bolestí vyrovnat. Jak tu napsala paní co má dítě v pěstounské péči, ty potřebují více pozornosti, protože s nima život sakra vymetl, potřebují psychickou podporu a právě nejvíc potřebují cítit že jsou milovány i když se nechovají zrovna ideálně. Ona tahle zranění z dětství která nám dospělým přijdsou jako něco pčřes co by se děti měly snadno přenést jsou ve skutečnsoti hluboké šrámy na psychice dětí které kolikrát nezmizí ani v dospělosti. Ale z mé zkušenosti lze s takovými traumaty pracovat a díky tomu pak dojde i ke zlepšení chování.ať už u dětí nebo i u dospělých kteřá si v dětství zažili nějaké trauma. Samozřejmě že je možné že holčička má po otci bipolární poruchu i to je možné prototo znovu říkám vyměnit psycholožku získat i názory jiných odpobrníků klidně psychiatra udělat testy na bipolární poruchu a najít si nějakého rodinného terapeuta, protože podle mne nepotřebuje pomoc jen ta holka ale prospělo by to i té rodině aby ty šrámy které tam mezi tím vznikly se zacelily.

lebahu: přesně tak to také cítím. Totiž běžná pestounska péče je dzob jako každý jiný - pestouni se starají o dítě, stát jim za to platí - stejná situace jako by bylo dítě v DD, ale má komfortnejsi podmínky. Příliš těsná citova vazba na pestouny snad ani není žádoucí, existují-li biologicti rodiče. Jenže tohle je jiný případ, blízká příbuzná. Moje teta mě měla možná více ráda než svou dceru...

Podle mého názoru jsou to geny, které nelze změnit ani sebelepší výchovou. Podobné problémy má moje přítelkyně. S manželem nemohli mít děti, tak si adoptovali chlapečka hned po narození. Paní mu obětovala všechno, pracovala jen na čtyři hodiny denně, aby se mu mohla věnovat. Ve škole mu učení nešlo, tak se s ním denně učila, trávili pohodové dovolené. A přesně, s nástupem puberty došlo ke zlomu. Kluk neposlouchal, neučil se, toulal se, začal brát drogy. Paní se z toho zhroutila a nakonec se manželství rozpadlo. Kluk je kdoví kde a paní sama. U tohoto popisovaného dítěte to jsou také problematické geny. Matka nezodpovědná osoba a otec duševně nemocný. Holka to prostě zdědila a výchovou to neovlivníte. Budou s ní potíže celý život a záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Zda chcete mít od ní klid, tak jí dáte do ústavu nebo s vědomím neustálých potíží s ní, si ji necháte.

Jak k tomu přijdou vlastní děti? To si děláte srandu? Jediné, co si z toho můžou odnést vlastní děti je, že od problémů se neutíká, problémy se řeší, příbuzní (i ti nepohodlní) se neodkládají do ústavů a rodina drží za všech okolností pohromadě. A nebo si taky můžou odnést úplný opak...