Komentáře k článku zpět na článek

Anonymizovaný 19. 6. 2018 | 23:43
helza 20. 8. 2016 | 19:01
helza 20. 8. 2016 | 19:00

A jak tady už psala tuším lebahu. Na školních srazech mě pokaždé překvapuje (a vzhledem k věku se scházíme každoročně), z jakých lemlů a sígrů jsou nakonec slušní a úspěšní lidé a z kolika velkých nadějí není vůbec nic. Ono když jde všechno jako po másle, nějak nás to nenaučí o něco bojovat, za něčím jít, snažit se, učit se. Možná ta nemožná neteř dojde nakonec dál, než vlastní děti a nikdo nezaručí, že některé z nich se v dospělosti "nespustí". Vždyť Elynor se nám například "spustila" už hodně dospělá. (Tedy z pohledu vžitých pravidel jejich rodičů) ")))

helza 20. 8. 2016 | 18:52

Dasa52: Já bych to dokonce řekla tak, že pro každé, tedy i to vlastní dítě, je důležitá celoživotní jistota, že rodiče je nikdy, za žádných okolností neopustí, nepřestanou je milovat a vždy jim budou oporou. A tuto jistotu by (já to snad ani nejsem schopna napsat) vrácením pěstounského dítěte do děcáku ztratily všechny, i ty vlastní. Ono v každé rodině bývá obvykle nějaká ta černá ovce, i když máme pouze děti vlastní - alespoň rodinu učí, že život ne vždy plyne tak, jak chceme. Četla jsem navíc, že puberta je v lidské "smečce" jakýsi "psychický rudiment". Pozůstatek z dob, kdy mláďata savců matky vyženou, a donutí je osamostatnit se, aby mohly mít další potomky. U lidí to není potřebné, proto puberta podvědomě nutí dítě chovat se tak, aby tento pravzorec - tedy vyhnání mláděte ze smečky - rodiče zopakovali. To už vůbec nemluvím o tom, že tahle puberťačka se musí potýkat nejen s pubertou, ale i s tím, že není vlastní. Doporučuji setkání s jinými pěstouny, jejich zkušenosti jistě pomohou. Nebezpečí dřímající poruchy typu bipolarita, či deprese a podobně tady je, ale tahat dítě, které už nejspíš cítí, že není přijímáno s láskou zcela bez výhrad, může být zatěžující natolik, že může rozvoj poruchy spustit. Psychiatra bych sice vyhledala, ale bez dítěte.

Dasa52 19. 8. 2016 | 11:44

Podle mě může být problém i v tom, že jejich vlastní děti byly úplně bezproblémové, takže nebyli zkušenostmi připraveni řešit problémy. Ale taková většina normálních dětí není, skoro všude nějaké problémy během těch 20 let nastanou. A druhá věc je, že výchova bezproblémových sourozenců nevyžaduje tolik pozornosti a času, protože si "vystačí sami", ale tato holčina na ně klade úplně jiné nároky (a oprávněné), než jejich vlastní děti. To není důvod jí odkopnout.

Dasa52 19. 8. 2016 | 11:40

lebahu: souhlas, také si myslím, že vlastním dětem jenom prospěje, když uvidí, že rodiče pomohou příbuzné i za cenu vlastního "nepohodlí" a že pokud jim to správně vysvětlili, tak budou stát vždy na jejich straně. ostatně už to nejsou "malé děti", jsou skoro dospělí a dokážou chápat, jaký je rozdíl mezi děcákem a rodinou. pokud by děvče vrátili do děcáku, vlastní děti by si odnesli nesprávné řešení do života a jednou by se to rodičům mohlo vrátit v podobě domova důchodců s návštěvou dětí pouze v den výplaty důchodu

lebahu 19. 8. 2016 | 11:36

Ramiša: Ani pes se nedává do útulku "protože překáží". Teda aspoň u normálních lidí ne. Jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal...

Rambíša 19. 8. 2016 | 09:45

Já bych s holkou zajela k její matce,aby viděla,o co přišla.Jinak na mě to dělá dojem,že se neteř snaží na sebe za každou cenu upozorňovat,po zlém,asi si jí moc nevšímali,a vnímala vždy pocity,že není brána rovnocenně jako vlastní dcery.Paní to má složité,manžel taky neví kudy kam,chce mít "klid" a zapomíná,že nejde o psa,který překáží,ale o dítě! Měli by společně zasednout všichni a dát si hodinu pravdy,možná by se všichni divili,co by vylezlo napovrch.

Durga 18. 8. 2016 | 10:04

Sophieann: Naprosto souhlasím. Zní to sice necitlivě, ale není možné si nechat rozvrátit vlastní život jen z lásky k bližnímu.

farah.farah 17. 8. 2016 | 16:41

Sophieann: Dobrá rada a to víte jak? Je to rada zcela necitlivá absolutně neřešící to že problém má ne jen ta rodina ale především to dítě. Ano je to možnost ale mělo by to být až možností úplně poslední když vyčerpají vše ostatní a zjistí že to prostě nezvládají. jinak tvrzení že jí v děcáku bude líp přesně dedukujete z čeho? To si jako myslíte že tam se uklidní a bude si lebedit blahem jak se tam má dobře bez rodičů i bez pěstounů? Že si tím polepší? To by mne vážně zajímalo jak jste na tohle přišla....

Mata69 17. 8. 2016 | 12:39

Sophieann: a v domově jí jistě nebude lépe - byla jste snad někdy v dětském domově? Vyrůstala jste tam? Jestli ne, tak jak pak můžete napsat, že jí tam bude lépe?

Mata69 17. 8. 2016 | 12:37
lebahu 17. 8. 2016 | 12:17

Mimochodem chlap, kterej by mi dal ultimátum... buď dítě nebo on (bez ohledu na to, že jsem to dítě neporodila) by jel jak had.

ruzickaa 17. 8. 2016 | 10:24
ruzickaa 17. 8. 2016 | 10:22
Sophieann 17. 8. 2016 | 10:03

Dám Vám radu, která ostatní pohorší, ale je to dobrá rada. Neteř vraťte do dětského domova a nic si nevyčítejte. S největší pravděpodobností by s ní byly v nedaleké budoucnosti ještě horší problémy. Myslete na sebe, svého muže a dcery. Každému se občas stane, že si vezme větší sousto, než na které stačí. Je třeba si to přiznat a dle toho jednat. Neteř dostala šanci, prostě to nevyšlo. Myslím, že v domově jí bude lépe a Vy a Vaše rodina budete mít spokojený život.

j66 17. 8. 2016 | 09:36

farah.farah: Ono to obvykle je mix všeho. Nějaká přiblblá poznámka a nevhodné jednání spustí psychické problémy, na projevy se reaguje neadekvátně a už to jede................ Určitě je potřeba aby rodina nebo aspon ta paní navštíla psychiatra , resp. krizové centrum a dostalo se jim základní instruktáže jak správně reagovat. Protože s psychicky nemocným nebo i jen problémovým člověkem se musíte chovat ve vztazích trochu jinak, vyvarovat se pokud možno stresového jednání které je spouštěčem ataky a pod. A to mluvím samozřejmě o tom , že toho člověka máte rádi a pomoct mu chcete. Ale ta pomoc nesmí zničit pomáhajícího! A pokud někdo očekává, vděčnost a uznalé plácání po ramenou, tak at jde od toho

lebahu 17. 8. 2016 | 09:30

mambule: U vlastních dětí to moudrá příroda naprogramovala tak, že "když už se s tím mažu 15 let, přece to teď ve finále nezabiju".

mambule 17. 8. 2016 | 09:25

Mata69: Přesně tak, vždyť totéž i v horším provedení zažívá mnoho rodičů s vlastnimi detmi. Problemy se mohou tahnout léta, zde zatím nekolik měsíců. Ještě me napadlo - to dítě nemá žádné "světlé chvilky", neni schopné pestouny nikdy ničím potěšit? Popsána jsou jen negativa.

Mata69 17. 8. 2016 | 09:21

Napadá mne, co by ti manželé dělali, kdyby se jim takto "zvrtla" jejich vlastní dcera? Uvažovali by, že ji někam umístí? Souhlasím s tím, navštívit i jinou psycholožku, případně psychologa ohledně vyloučení duševního onemocnění. Takhle to vypadá jako těžká puberta, vůbec bych se neodvažovala říci, že jsou to "geny" a duševní nemoc otce. I když roky žije v rodině, stejně to ví, že není jejich, žije s vědomím, že vlastní matka se jí zřekla, nestojí o ni. To je na jednoho skoro dost. Potřebují pomoc zvenčí a to jsem už psala - jiný psycholog. Když jí umístí do děcáku, jen jí utvrdí v tom, že fakt nikam nepatří, nikdo jí nechce a věřím tomu, že jí odepíší. V té rodině má pořád šanci.

mambule 17. 8. 2016 | 09:19

ruzickaa: s těmi geny bych byl opatrná. Jedná se u dívky opravdu o psychickou poruchu a o takovou, která je dedicna? Vždyť to vubec nevíme. Bratr paní je nemocný, ona sama ne. Po kom zdedil nemoc a proč ji nezdedila paní? Pokud se jí dedicnost vyhnula, mohla se vyhnout i neteri a je to prostě jen problematická puberta znasobena problematickymi okolnostmi. Rozhodnout by měli odborníci.

mambule 17. 8. 2016 | 09:15

farah.farah: záleží na okolnostech, tedy pokud jde o cizí dítě v pěstounské péči. Nekdy je jasné, ze jde jen o dočasnou záležitost. Krome toho, psala jsem "příliš těsná citová vazba", tedy pestouni nemají suplovat rodiče, jestliže je pravděpodobný návrat dítěte do původní rodiny. Netýká se popsaného případu.

farah.farah 17. 8. 2016 | 09:15

ruzickaa: mně připadá tedy hooodně odvážně tohle jen tak šmahem s jistotou tvrdit aniž by existovalo lékařské potvrzení bipolární poruchy. Takovéhle chování totiž může způsoboval mnoho faktorů ne jen nemoc.

ruzickaa 17. 8. 2016 | 09:08

velá: S tímto názorem naprosto souhlasím tam budou geny které výchovou nikdo nezmění at se snaží jak se snaží když si někdo adoptuje dítě tak s tímhle ,ale musí počítat . S takovýmhle dítětem budou neustále problémy a potíže jiný to těžko bude .

farah.farah 17. 8. 2016 | 09:06

mambule: Ježíš mě se úplně svírá srdce.....jak si někdo vůbečc může myslet že citová vazba není pro dítě žádoucí???? Proboha dítě potřebuje ze všeho nejvíc právě tu citovou vazbu! Péče o dítě stylem je v teple má jídlo a to stačí vychová akorát duševní kastráty kteří budou mít spoustu psychických problémů a budou mít problém fungovat v běžném životě. Cílem péče o opuštěné děti by mělo být především to pokusit se jim v maximální míře zajistit to, aby se i bez rodičů mohli cítit dětmy a mohly vyrůstat co nejlépe to jde a k tomu je citová vazba nutná!

j66 17. 8. 2016 | 09:04

lebahu: To je snad poprvé co s Vámi souhlasím. Pokud nejsme ochotni pomoci ve vlastní rodině tak posílat adventní dms je pokrytectví.

farah.farah 17. 8. 2016 | 09:03

Navážu na to co bylo řečeno v diskusi. Nesouhlasím s tím že když to není moje dítě a teď nám dělá problémy tak se ho hupky šupky zase zbavíme. Pokud někdo uvažuje takovýmto způsobem tak by si v první řadě dítě do pěstounské péče brát vůbec neměl, protože zjevně není vhodným pěstounem. Ono se dá zvládnout lecos když lidi chtějí a mají se rádi. Problém v téhle rodině je mimo jiné v tom že neteř je spíše trpěna ale nikdy se nestala skutečnou součástí rodiny.kdyby ano nikdy by otec neřekl "buď ona nebo já". To děvče je tam jen trpěné a i když se jí to možná snaží nedávat najevo tak to si pište že to cítí. Když je hodná tak ji doma snesou, když není tak by se jí zbavili..........teď si zkuste představit jaké to je pro dítě žít s takovými lidmi. Její chování může být z velké části i důsledek právě toho že v rodině není právoplatným členek a tak kolem sebe kope zuří protože neví jak se s touhle bolestí vyrovnat. Jak tu napsala paní co má dítě v pěstounské péči, ty potřebují více pozornosti, protože s nima život sakra vymetl, potřebují psychickou podporu a právě nejvíc potřebují cítit že jsou milovány i když se nechovají zrovna ideálně. Ona tahle zranění z dětství která nám dospělým přijdsou jako něco pčřes co by se děti měly snadno přenést jsou ve skutečnsoti hluboké šrámy na psychice dětí které kolikrát nezmizí ani v dospělosti. Ale z mé zkušenosti lze s takovými traumaty pracovat a díky tomu pak dojde i ke zlepšení chování.ať už u dětí nebo i u dospělých kteřá si v dětství zažili nějaké trauma. Samozřejmě že je možné že holčička má po otci bipolární poruchu i to je možné prototo znovu říkám vyměnit psycholožku získat i názory jiných odpobrníků klidně psychiatra udělat testy na bipolární poruchu a najít si nějakého rodinného terapeuta, protože podle mne nepotřebuje pomoc jen ta holka ale prospělo by to i té rodině aby ty šrámy které tam mezi tím vznikly se zacelily.

mambule 17. 8. 2016 | 08:55

lebahu: přesně tak to také cítím. Totiž běžná pestounska péče je dzob jako každý jiný - pestouni se starají o dítě, stát jim za to platí - stejná situace jako by bylo dítě v DD, ale má komfortnejsi podmínky. Příliš těsná citova vazba na pestouny snad ani není žádoucí, existují-li biologicti rodiče. Jenže tohle je jiný případ, blízká příbuzná. Moje teta mě měla možná více ráda než svou dceru...

velá 17. 8. 2016 | 08:37

Podle mého názoru jsou to geny, které nelze změnit ani sebelepší výchovou. Podobné problémy má moje přítelkyně. S manželem nemohli mít děti, tak si adoptovali chlapečka hned po narození. Paní mu obětovala všechno, pracovala jen na čtyři hodiny denně, aby se mu mohla věnovat. Ve škole mu učení nešlo, tak se s ním denně učila, trávili pohodové dovolené. A přesně, s nástupem puberty došlo ke zlomu. Kluk neposlouchal, neučil se, toulal se, začal brát drogy. Paní se z toho zhroutila a nakonec se manželství rozpadlo. Kluk je kdoví kde a paní sama. U tohoto popisovaného dítěte to jsou také problematické geny. Matka nezodpovědná osoba a otec duševně nemocný. Holka to prostě zdědila a výchovou to neovlivníte. Budou s ní potíže celý život a záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Zda chcete mít od ní klid, tak jí dáte do ústavu nebo s vědomím neustálých potíží s ní, si ji necháte.

lebahu 17. 8. 2016 | 08:12

Jak k tomu přijdou vlastní děti? To si děláte srandu? Jediné, co si z toho můžou odnést vlastní děti je, že od problémů se neutíká, problémy se řeší, příbuzní (i ti nepohodlní) se neodkládají do ústavů a rodina drží za všech okolností pohromadě. A nebo si taky můžou odnést úplný opak...

Elynor 17. 8. 2016 | 08:01

mambule: v tomto případě to dítě má oba rodiče. Za ty roky nenastal žádný posun ani u jednoho z nich? Přinejmenším matka nemá žádný důvod, proč by se o svoji dceru nemohla starat, aspoň podle toho popisu. Možná že se dokonce starat chtěla, když ji museli dlouze a pracně přesvědčovat, aby jim to dítě nechala. Kromě toho je otázka, co je "lepší" řešení - obětovat jednoho problematického jedince, nebo to nechat dojít až k tomu, že bude mít zpackaný život všech pět zúčastněných. Dát ji do ústavu je krajní možnost, ale kdyby to jinak nešlo, je to pořád šance pro zbytek rodiny, když se to nebude řešit a bude se čekat, až slečnu přejde puberta (což je pitomost a tu psycholožku by fakt měli vyměnit), tak může být pozdě pro všechny.

mambule 17. 8. 2016 | 07:17

Ještě bych dodala, že stejně divokou pubertu mohou mít děti i ve vlastní rodině. Kolik rodičů uvažuje o tom, že se jich zbaví? Tady se celým příběhem táhne fakt, že holčička je v rodině jenom hostem... mohou ji poslat o dům dál a zapomenout, žít v klidu jako dřív???

mambule 17. 8. 2016 | 06:11

Elynor: Tak už to někdy bývá, že člověk má vice závazků, které mohou být ve vzájemném rozporu. Právě že dcery už jsou skoro dospělé, tudíž by mohly pochopit, že jejich sestřenice potřebuje pomoc, dtto manžel. Obecně jsem pro to, aby si navzájem pomáhala rodina, než svěřit kohokoliv institucím. Samozřejmě je zde riziko, že všechno úsilí a mnoho let trápení přijde vniveč. Souhlasím s názorem, že by se měli další odborníci vyjádřit, zda má v tomto případě rodina šanci na úspěch. Ale dát holku do ústavu, to by byl myslím jeji konec. Zkrátka pokusila bych se ještě vydržet - otázka je, jak dlouho, kdy by měl nastat nějaký obrat k lepšímu?

hynek 17. 8. 2016 | 04:49

Reakce dětí jsou někdy nevyzpytatelné a často jimi jen volají o pomoc. Přesto, adekvátní reakce za falešné obvinění a pomluvy je v tomto případě, dle mého, jednoznačná. Neteř musí z rodiny. Nebo ji nejen naruš,í ale rozbije. "Výjimka" je možná jen ze zdravotních důvodů, neboť z článku nemí patrné, jak dopadlo/a psychologické/á vyšetření, příp. lékařský závěr na nastíněnou možnost psychické poruchy,

Elynor 17. 8. 2016 | 00:01

mambule: i kdyby takové případné obvinění nebylo věrohodné, muselo by se to prošetřit, a to se neutají. Ten muž by měl ze života peklo. Lidi jsou sběř a jsou schopni člověka uštvat pro nic za nic. Aby paní dostála svému závazku? Ona snad nemá i závazky k vlastním dětem a k manželovi - které do celé situace uvrtala a teď neví, co s tím? Taky by mohla skončit sama, s tímto svým závazkem, bez manžela a bez vlastních dcer, ty budou brzo dospělé a co by je mělo držet, aby neodešly, když vlastní matka upřednostní před nimi problematickou neteř.

Zebruška 16. 8. 2016 | 22:30

j66: ano, to mě u příběhu Raxky taky napadlo - proč se vůbec nestará syn (otec dítěte) a žije někde na druhém konci republiky.

Zebruška 16. 8. 2016 | 22:28

Toto je tedy příběh... Po spoustě článků zde, kde hlavní aktérky řešily naprosté hlouposti ("mám se dobře,všechno v životě je fajn, nemám žádné problémy, ale já jsem děsně nespokojená, tak pařím nebo balím chlapy atd.), je toto opravdu příběh o náročné životní situaci a těžké zkoušce pro všechny. Jsem moc zvědavá, co vás k tomu koho napadne a jak byste toto řešili. Sama totiž vůbec nevím, co bych v takové situaci dělala Jako první mě také napadlo, že by bylo potřeba psychiatrické vyšetření, aby se vyloučilo psychické onemocnění (zda nezdědila poruchu po otci) a případně se nezanedbala léčba. A pokud by po této stránce byla neteř v pořádku, pak bych také asi volila nejprve variantu zkusit jinou psycholožku/psychologa, zjistit si, kde se poskytuje nějaká intenzivnější terapie, zkrátka začít to řešit ještě jinak než dosud. Neteř potřebuje větší pomoc, to je jasné, ale rodina taky, protože to je obrovský tlak a stres pro všechny.

j66 16. 8. 2016 | 22:20

Rexka: Nechápu proč se Váš syn se o své dítě nepostaral a utekl . Pochopila bych, kdyby jste se starali společně, ale nechat Vám na krku svoji dceru a odjet to mi hlava nebere. Ale neberte to nijak zle, samozřejmě je obdivuhodné, že se o vnučku staráte

mambule 16. 8. 2016 | 21:21

Petruna: Rok kohouta je ale o adopci úplně cizich dětí... Vnučka/neteř mají vzhledem k babičce/k pokrevní tetě stejné procento shodné genetické informace (25 %), jedná se tedy o stejný stupeň příbuznosti.

Petruna 16. 8. 2016 | 21:02

Rexka: hezký, ale jak k tomu prijdou vlastní děti. Těžko jim vysvetlite proc někdo "cizí" ma taková priviligea. A neco jineho je vnucka a neteř. Srovnavate nesrovnatelné.
Jinak všem pestounum i budoucím doporučuji knížku Rok kohouta. Velice zajímavá.

mambule 16. 8. 2016 | 20:58

Elynor: po jednom falešném obvinění (z týrání) už případné další obvinění nebude věrohodné... Přikláněla bych se k tomu, aby paní dostála svému závazku se o dítě postarat, i když je to nesmírně těžké.

Lucka24 16. 8. 2016 | 20:50

Taky souhlasím s tím vyměnit psycholožku. Ano, děvče je určitě v pubertě a asi to hodně prožívá, ale od toho snad je ta psycholožka, aby jim pomohla překonat tu propast puberťák - rodič. "Vydržte to" opravdu není řešení.

Rexka 16. 8. 2016 | 20:33

Zdravím, to co Vám napíši se Vám nebude ani trošku líbit. Ale je to zkušenost, kterou si právě prožívám. Mám v pěstounské péči jedenáctiletou slečnu. Vzala jsem si ji do péče, když jí byly dva měsíce po pokusu o zabití vlastní matkou. Maličká měla dle doktorů jen mizivou naději na přežití, na plnohodnotný život dle doktorů žádnou. Nikdo ji nechtěl, tak jsem si polámaný uzlíček vzala domů.
KDYŽ SI ČLOVĚK BERE DÍTĚ DO PÉČE, MĚL BY VĚDĚT DO ČEHO JDE!!! Co jste si mysleli, že pěstounské děti nemají pubertu? Víte jaké mají cítění? Víte jak se pěstounské dítě pere o své místo na světě, v rodině? Ta holčička se nikoho neprosila, aby se narodila, aby jste si ji vzali domů. Chápete, že potřebuje mnohem víc lásky než vlastní děti? A tu lásku potřebuje soustavně dokazovat? Nemohla Vás třeba někdy slyšet, jak si o ní povídáte? Vlastní děti mají rodičovskou lásku jako samozřejmost. Ale pěstounské, ty si nikdy nejsou láskou pěstounů 100% jistí. Já jsem s vnučkou sama, matce byla odebrána a otec, můj syn se psychicky zhroutil, když našel doma miminko bez známek života. Momentálně pracuje na druhé straně republiky.
Moje vnučka se nemusí dělit o lásku s dalšími dětmi, ty už jsou dospělé. A nestydím se přiznat, jak se změnila. Z hodné holčičky je paličatá, zuřivá a na vše a všechny nepříjemná dračice. JENŽE JÁ JSEM S TOUTO SITUACÍ NA ROZDÍL OD VÁS POČÍTALA. Zkuste si popovídat s jinými pěstouny. Zkuste se vžít do její situace. A víte vůbec, co si asi musí vyslechnout od dětí? A že děti dokáží být zlé. Co ta vaše slečna vůbec má za "záchytné body" v životě? Jaké má jistoty? Kdy jste si naposledy třeba všichni sedli a zahráli jste si nějakou hru nebo karty? Kdy jste byli všichni naposledy na výletě? A neříkejte, že jste chtěli, ale slečna nechtěla. Samozřejmě, slečna bude odmítat vše co navrhnete. Nic jí nebude dobré, ke všemu se bude stavět negativně. Protože to je její způsob, jak si získat vaši pozornost. Víte co prováděla ta moje vnučka? Když se jí něco nelíbilo, vyběhla na chodbu a začala ječet, abych ji nebila. Z počátku jsem měla mírný šok, ale pak jsem ji nechala. Když viděla, že tímto směrem cesta nevede, nechala toho. Stejně tak zuření. Tohle trvalo dva roky a dnes můžu s čistým svědomím říct, že jsme zvítězily, obě dvě nad silou přírody. Chce to jen trošku pochopení a zkusit se převtělit do tělíčka a dušičky vaší neteře. Víte jak případné zuření řešíme dnes? Jakmile slečna začne, něco se jí nedaří, nelíbí, místo trestů a zákazů máme jednu zaklínací větu s úsměvem:"Jdeme na zmrzlinu". Všeho nechám, ať dělám cokoliv, sbalíme se a jdeme si vyvětrat hlavu. Jak známo, čistý vzduch okysličuje mozek a zmrzlina zchladí vysoké domácí napětí. A tomuto můžete věřit. Protože tahle holčička je pátá, kterou vychovávám. Dvě již dospělé pěstounské děti byly naprosto stejné. vychovávala jsem je sama s vlastními dvěma dětmi, stejně starými. Je to jako kniha psaná přes kopírák. Mimochodem, poděkovala jste manželovi, jak Vás v této situaci dokázal podržet?:) Ano, jsem protivná ženská, ale s velkým srdíčkem, kde je místo pro spoustu opuštěných dětí. Bohužel, už prý nemám věk, aby mi svěřili do péče dalšího človíčka.

schnauzer 16. 8. 2016 | 20:19

Je těžké radit, když neznám celou rodinu. Ale souhlasím s názorem Elynor. Pomáhat je sice hezké, považuje se za samozřejmost, ale je otázkou, jestli kvůli tomu obětovat svůj život . ano svůj život, což je dřívější mnohaletý manželský vztah, vztah k ke svým dětem, svoje nastavené prožitky. Chápu dilema, co s dítětem, je to člověk, příbuzný, bytost v problémech,,.... ale rozvrátit vlastní rodinu bych si opravdu nenechala. Přece nebudete řešit za bratra a jeho partnerku následky jejich jednání. Zdá se to nelidské, ale mám přátele. Obdobný případ. Nenechat 4 leté děcko své dcery, kterou neviděli leta, odložené v ústavu. Dva roky byly dobré,.... dnes je mu deset, přichází puberta, nervy, denně poznámky ze školy, krádeže doma, ve škole, sprosté chování, agresivita. O pěstounskou péči bojovali dva roky. Dnes už jako důchodci přemýšlejí, co dál.

Syda1949 16. 8. 2016 | 19:56

Každopádně vyloučit bipolární poruchu. Ale možná kolem sebe jenom kope, sice má tátu, ale nemocného, sice má mámu, ale ta jí nechce, sice má rodinu, ale ta vlastně neví jestli jí chce, pro jednu dětskou duši až až, třeba doufá, že jí máma zachrání...

Elynor 16. 8. 2016 | 19:07

Je velmi pravděpodobné, že dcera zdědila stejnou poruchu, jako má její otec. Bez odborné pomoci se to pravděpodobně neobejde. A že se její matka nestará? Pokud vím, existuje zákonná povinnost postarat se o své dítě. Klidně bych ji neváhala natvrdo uplatňovat. Nevím, proč by v tom ta rodina měla zůstat sama. A tomu otci se vůbec nedivím, že řekl "ona nebo já" - co když ho ta 12letá holka obviní ze sexuálního obtěžování nebo zneužívání? Nikdo mu neuvěří, všichni budou věřit té holce, on velmi těžko bude dokazovat, že nic nebylo, a bude mít do smrti stigma úchyla, to bude podstatně horší, než nějaké vyšetřování sociálkou kvůli údajnému týrání. Mohl by přijít o své dvě vlastní dcery, o rodinu, o práci, o pověst, a vlastně o všechno, co pro něj v životě něco znamenalo, a to je sakra velké riziko. To si zřejmě ta matka vůbec neuvědomuje, hlavně že ona je za samaritánku jako by tohle, co popisuje, už nebylo dost důrazné varování.

Dasa52 16. 8. 2016 | 19:02

Psycholožka řekla, že je prostě v pubertě? Tak minimálně změnit psycholožku, protože tohle je sociopat jako když vyšije. Možná by stálo za úvahu jí nechat udělat vyšetření u psychiatra, protože psycholog není lékař, často není schopen ani rozpoznat a diagnostikovat duševní nemoc. Chyba ovšem může být i na straně rodičů nebo holku někdo "pošťuchuje" proti nim. Těch důvodů mohou být mraky. Souhlasím farah.farah, že její chování může být voláním o pomoc. Navíc otcova porucha může být dědičná a může být pro ní nebezpečná, resp. může být nebezpečná sobě i svému okolí atd.

farah.farah 16. 8. 2016 | 17:41

No tohle je silný příběh. Chápu že je to pro rodinu těžké ale pro tu holku je to dle všeho ještě mnohem těžší. to dítě potřebuje pomoc, svým chováním se vlastně snaží všechny přesvědčit že ji nemají rádi, tak nějak vlastně hce všechny dohnat k tomu aby ji dali pryč aby sama sobě dokázala že o ni nikdo nestojí..a samozřejmě si to ani neuvědomuje že to dělá.........rozhodně si myslím že jako rodina a nebo minimálně ta holka potřebuje intenzivní terapii, tady už jen nějaké občasné pokecání s psycholožkou fakt nestačí, díky tomuhle holka může snadno skončit jako mladá feťačka nebo něco podobného. Za každým vztekem je nějaká bolest a ta holka tu bolest to trápení neumí vyjádřit normálně není tomu zdá se navyklá nebo má pocit že by to nebylo přijato a tak místo aby plakala kvůli tomu co ji trápí tak okolo sebe kope jako kůň což ta puberta násobí. Když na ní půjdou z hurta tak se pravděpodobně akorát ještě víc zasekne a nebude s nimi už vůbec komunikovat ale být mírňoučký protože to má těžké taky není dobré. Být rodinou tak se kromě s původní psycholožkou poradím i s jinými a začnu řešit nějaké alternativy a intenzivné terapii. Není ostuda přiznat že její výchovu nezvládají.

Přečtěte si také

Horoskopy

V úterý rozjedete kolotoč profesních úspěchů. V druhé polovině ledna se vám bude také dařit, ale už na…

Nejčtenější články

Doporučujeme