Ano, jsem odjakživa trochu horkokrevná povaha a má školní léta pamatují leccos, na kontě mám asi víc rvaček než řada kluků. Ale v dospělosti jsem se k násilí nikdy neuchýlila. Až nedávno. Výprask ode mě dostala kolegyně z práce. A rozhodně se za to nestydím, zasloužila si ho!
1. Než přišla ONA, bylo vše v pořádku
Pracuju ve velké krajské pobočce jednoho telefonního operátora. Je nás tam opravdu hodně a řada lidí se tam dlouho neohřeje, takže když je tam někdo pět let jako já, patří už pomalu k inventáři.
Před časem k nám přišla nová kolegyně, která mi od začátku z nějakého důvodu pila krev. Na první pohled se tvářila mile a zpočátku se i chovala normálně, takže nevím, kde se ve mně ta averze vzala. Asi intuice. Lenka se totiž poměrně brzy vybarvila.
Jakmile se trochu otrkala, což jí trvalo sotva pár týdnů, začala si vyskakovat. Ano, je to dost atraktivní slečna, ale to ještě neznamená, že jí může všechno projít a že si může dovolit cokoli. Lenka ale začala jednat, jako kdyby byla šéfem tvorstva, a k lidem okolo se často chovala dost nevybíravě.
Chlapi jí na to bohužel okamžitě skočili. Okatě s nimi flirtovala, tu hodila návnadu, pak se stáhla a na závěr jí nedalo námahu nějakého chudáka veřejně ztrapnit a ještě se tomu smát. Záhy se dostavil efekt, který provází všechny takové lidi: Část je obdivuje, část se jich bojí a snaží se jim zalíbit.
- Jak se vyvíjel Eliščin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
2. Podařilo se jí rozvrátit celý kolektiv
Takže kdykoli si Lenka vzala někoho slabšího na mušku, velká část kolegů jejím kouskům ještě pomyslně zatleskala a patolízalsky se smála s ní. Sledovala jsem to naoko nezúčastněně, ale byla jsem čím dál víc naštvaná. Vadilo mi, jak cvičí s některými nesmělými kluky, které muselo stát ohromnou odvahu vůbec oslovit holku, a pak je bez skrupulí poníží.
Nelíbilo se mi, že se vysmívá jiným kolegyním, ať za jejich vzhled nebo zdánlivou neschopnost – přitom ona sama nebyla rozhodně vzor dokonalosti, co se pracovních dovedností a především nasazení týče. Velkou část pracovní doby trávila vším možným, jen ne prací.
Rozčilovalo mě, jak lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou fajn, pod jejím vlivem začínají mít stejné manýry jako ona. Vysmívají se těm, co se bránit nedokážou, společně pomlouvají ty, kteří se do jejich partičky nechtěli přidat, patolízalsky se Lence podbízejí a pro ty, se kterými se ještě nedávno přátelili, najednou nemají hezkého slova.
Je hrozné, jak jeden prvek dovede rozvrátit celý kolektiv. Což o to, já jsem taky docela samorost a nechodila jsem do práce jako do klubu kamarádů, ale líbilo se mi, že u nás vládla přátelská atmosféra, každý s každým dovedl vyjít a bylo příjemné občas zajít na oběd nebo po práci na skleničku. To teď najednou bylo pryč a připadalo mi, že se velká část z nás přestává do práce těšit.
Nový kolega vozíčkář, to bylo něco pro ni.
3. Pak přišla poslední kapka
Jednou už jsem to nevydržela, a když Lenka zase „zpříjemňovala“ atmosféru tím, že se vysmívala jednomu z kolegů, který jen trpně mlčel a neřekl ani slovo – stejně jako nikdo z ostatních – počkala jsem, až půjde na záchod, a tam ji odchytila.
„Poslyš, nemůžu ti říkat, co máš dělat, ale nebylo by na škodu, kdyby ses trochu krotila a přestala se chovat jako kráva,“ řekla jsem jí bez obalu, protože mě nic lepšího nenapadlo. Lenka na chvíli ztuhla, takhle s ní asi nikdo nikdy nemluvil, dokonce i trochu zrudla, ale pak se vzpamatovala a dělala, že nechápe, o čem mluvím.
„Jak to myslíš? Já ti vůbec nerozumím, co jsem ti provedla?“ tvářila se děsně mile, asi v obraně na můj hodně nasupený výraz. Tak jsem jí ve stručnosti vyložila, co přesně tím myslím, a ona se najednou zašklebila a povídá: „Hm, takže vlastně to není nic víc, než že mi ne moc atraktivní holka závidí, že nemá ty možnosti, co já.“
Tak nějak jsem tušila, že něco takového vytáhne, takže jsem se jen zasmála a mávla rukou. Pak jsem jí jen řekla, že je vlastně chudák a že za to asi nemůže, ale že lidi, kteří neumějí vycházet s jinými lidmi, by měli pracovat někde o samotě v archivu a ne tady. A ať se zkusí zamyslet, kdo z kolegů si na ni vzpomene, až bude někdy něco potřebovat.
Od té doby jsme se spolu prakticky nebavily, vlastně jsme se ignorovaly. Až k nám jednoho dne nastoupil nový kolega – vozíčkář Roman. Byl to docela hezký kluk, ale zkrátka na vozíku, a to jsem teprve poznala, že jsem Lenku ještě docela podceňovala. Handicapovaný člověk, to byla voda na mlýn jejích urážek.
Od prvního dne se do něj navážela a víceméně mu dělala jen naschvály. V životě jsem něco takového neviděla, myslela jsem, že tohle už snad má naše společnost za sebou, ale evidentně to není pravda. Lenka o Romanovi klidně v jeho přítomnosti prohlásila, že je kripl, a ostentativně dávala najevo, jak jím pohrdá. Zároveň si ale obvykle vzala nejhlubší výstřih, a pak se k němu skláněla, až nevěděl, kam s očima.
4. Popadla jsem ji za vlasy a strhla ji na zem
No a jednoho dne zkrátka pohár mé trpělivost přetekl. Roman byl pryč z kanceláře a vracel se ve chvíli, kdy Lenka právě vycházela ven. Zatímco on si zvenku otevřel dveře a chtěl vjet, ona se na vteřinu zarazila, pak bez okolků kopla do vozíku, zjevně s úmyslem ho odstrčit. Jenže nepočítala, jak je vozík těžký, zavrávorala a málem upadla. To ji rozlítilo k nepříčetnosti a na Romana se v podstatě vrhla. Myslím, že mu snad chtěla dát dokonce facku, každopádně řvala nějaké sprosté nadávky.
Zatímco ostatní ohromeně přihlíželi, tohle bylo i na ně moc, mně se udělalo před očima úplně rudo. Jako bych se vrátila o pár let zpátky, když jsem měla ve škole pocit, že se mi děje nějaké příkoří, a vyletěla jsem ze židle jako raketa. Než jsem si stačila uvědomit, co dělám, popadla jsem Lenku za ten její blonďatý cop a smýkla jí k sobě, až jsem ji strhla na zem. Stihla jen vyjeknout a to už jsem si na ni sedla a fackovala ji hlava nehlava.
Nebyly to zas tak velké rány, natolik jsem zůstala příčetná, ale rozhodně je znatelně cítila, a když mě z ní konečně sundaly, měla tváře úplně rudé pěkně s otisky mých prstů. Zatímco ječela, že tohle si rozhodně vypiju a ve firmě skončila, já jsem jí s ledovým klidem odpověděla, že možná ano, ale rozhodně nebudu jediná.
V tu chvíli se stalo něco jako zázrak – jeden z kolegů, do kterého bych to opravdu neřekla, pronesl, že on a jistě celá řada dalších dosvědčí, že Lenka bezdůvodně napadla vozíčkáře a že já jsem ho jen bránila. Bylo krásné zadostučinění sledovat její výraz, když se tak rozhlédla po ostatních a viděla, že tentokrát zašla příliš daleko a veškerá její dosavadní pozice je pryč.
No, zůstala ve firmě ještě asi dva týdny, pak ale její nervy nevydržely atmosféru, kterou si sama zařídila. Nemluvila s ní ani noha od židle a naplno se tak ukázalo, že vlastně ani nestačí na práci, kterou dělala. Bez rozloučení tak skončila na neschopence a po dalších dvou měsících už jsme se jen dozvěděli, že odešla. O tom, co tomu předcházelo, vedení neví. Alespoň si to myslím.
U nás se vztahy pozvolna vracejí k normálu, ale už to asi nikdy nebude jako dřív, všichni si pamatují, jak se kdo choval, když tu Lenka byla. Jen já mám asi jisté, že budu mít vždycky klid, vypadá to, že se mě kolegové tak trochu bojí. Kdybych se měla rozhodnout znovu, udělám to zase.
Eliška, 25 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!