Moje nejlepší kamarádka byla ještě před zhruba rokem a půl naprosto normální pohodová holka, se kterou se dalo podnikat téměř cokoli a o čemkoli se s ní dalo povídat. Jednou z jejích skvělých vlastností byla i bezbřehá tolerance ke komukoli, s kým se setkala. To všechno je najednou pryč. Stala se matkou – a změnilo ji to k nepoznání.
1. Než porodila, byla úplně normální
S Janou se známe asi deset let. Myslela jsem si, že po škole už žádná pevná přátelství nevznikají, ale seznámení s ní mě přesvědčilo o opaku. Dohromady nás svedla práce – ona se rozhodla z jedné firmy odejít a mě vzali na její místo. Dva měsíce mě tam ještě zaučovala a padly jsme si do oka tak, že jsme se dál vídaly i poté, co odešla. A brzy jsme byly skoro nerozlučná dvojka.
Jana měla už v tu dobu dlouholetý vztah, zatímco já byla zrovna sama. Často jsme spolu vyrážely na nejrůznější akce, občas si jen z legrace postěžovala, že přítel má radši kolo a lyže než ji, ale byla to samozřejmě nadsázka.
Díky ní jsem se pak seznámila i se svým manželem – potkala jsem ho na výletě na hrad, kam mě vytáhla. Před čtyřmi lety jsem jí odsvědčila svatbu a rok nato ona totéž zopakovala mně. Vyráželi jsme ve čtyřech na túry, za sportem, několikrát jsme byli i na dovolené.
Samozřejmě že jsme se bavily i o dětech. „Před třicítkou o nich nechci ani slyšet,“ tvrdila Jana. Potomstvo prý samozřejmě plánuje, ale ještě si chce trochu užívat. „Děsí mě, jak pak najednou skončí veškerá volnost.“ Přátelsky jsem ji utěšovala, že trochu přehání, že dítě neznamená konec životních radostí, jen je prostě třeba mít po nějakou dobu trochu jiné priority. S manželem jsme miminko taky ještě neplánovali, hlavně proto, že jsme se rozhodli nejdřív vyřešit bydlení.
- Jak se vyvíjel Eliščin příběh, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Mateřství ji úplně změnilo
A pak najednou Jana přišla s novinou – otěhotněla. Když mi to oznamovala, zněla spíš rozpačitě než vesele. „Honza už hrozně chtěl, tak jsme to nechali přírodě a šlo to rychleji, než bych čekala,“ krčila rameny. Musela jsem ji pořádně hecovat, abych v ní vůbec vyvolala nějakou radostnou emoci.
V druhém trimestru ale začaly pracovat hormony a Jana se konečně začala těšit. A v posledních měsících před porodem už byla myšlením matkou se vším všudy. Všechno chtěla mít dokonalé, od těhotenského cvičení přes samotný porod až po všechno, co miminku doma chystala. Její ideální představy jí ale narušil akutní císařský řez. Jana to prožívala pomalu jako konec světa, protože to nezapadalo do jejího vysněného plánu.
Malou Žofku jsem poprvé viděla, když jí byly tři týdny. Zajela jsem za Janou domů a nestačila se divit. Jejich byt vypadal úplně jinak. Z Honzovy pracovny se stal pokoj pro dítě, který ale vybavením připomínal spíš lékařskou ordinaci. Jana mi všechno nadšeně ukazovala, do toho si stěžovala na svou nemohoucnost po císařském řezu a zároveň ze sebe chrlila nespočet informací o mateřství, které nasbírala, ani nevím kde.
Pokračování 3 / 4
3. Bez dítěte nemá život smysl, tvrdí
Když malou přebalovala, byl z toho proces téměř na hodinu, jak odborně to pojímala. Smála jsem se a myslela si, že to takhle je asi normální a že po pár týdnech a potřebné praxi do toho vpluje a začne všechno brát trochu víc s nadhledem. Ale opak byl pravdou.
Zpočátku jsem Janu navštěvovala co pár dnů. Vypadala, že mě ráda vidí, já si říkala, že ji určitě návštěva potěší, aby si měla s kým popovídat, a nabízela jsem jí i pomoc. Ona mě ale nenechala na nic sáhnout. Najednou jsem si u ní v bytě připadala skoro jako vetřelec, pod neustálým drobnohledem Janina ostrozraku. Jako kdybych byla jen potenciální přenašeč bakterií – a také nebezpečných myšlenek.
Když jsem jí po půl roce navrhla, jestli nechce Žofku třeba na dvě hodiny svěřit i manželovi a zajít si se mnou třeba do sauny nebo na masáž, dívala se na mě, jako kdybych se právě přiznala k vraždě. „Zbláznila ses? Nemůžu od ní na tak dlouho, to neexistuje!“ Na můj nechápavý dotaz, proč, mi udělila podrobnou přednášku o potřebě kontaktu mezi matkou a dítětem. Myslela jsem si svoje, ale Jana mě ještě dorazila.
„Měla bys mít dítě, co nejdřív. Takhle žiješ úplně prázdný život, který nemá žádný smysl. Jedině dítě má v životě význam. Žádné tvoje sauny a výlety,“ vybalila na mě. Byla jsem tak zaskočená, že jsem jí na to ani nic neřekla. Cloumají s tebou hormony, myslela jsem si v duchu a nekomentovalo to.
Pokračování 4 / 4
4. Své názory vnucuje všem kolem sebe
Stejně tak jsem nekomentovala a nekomentuji Janiny nejrůznější experimenty a fanatičnost ve všem, co se malé – a potažmo i její rodiny vůbec – týká. Stala se z ní zapřisáhlá makrobiotička, nakupuje jen biopotraviny, přestala používat veškerou kosmetiku kromě olivového oleje… Její snaha, aby všechno dělala správně, je chvályhodná, ale teď už to hraničí s nezdravou posedlostí. A především Jana ztratila veškerou toleranci. Do stejných věcí nutí i Honzu a vnucuje je každému, kdo se v její přítomnosti objeví, včetně nejbližší rodiny a přátel.
Postupně se s ní vídám čím dál méně. Nevadí mi poslouchat celé hodiny vyprávění o tom, co úžasného Žofka udělala, koneckonců od toho jsem nejlepší kamarádka, abych ji uměla vyslechnout. Ale už mám plné zuby toho, jak mě neustále poučuje a odsuzuje za to, že já dítě ještě nemám. V názorech na výživu a výchovu je naprosto militantní a nemá smysl s ní o čemkoli debatovat. Jana to ví prostě nejlíp! „Vy bezdětní o životě vůbec nic nevíte,“ tvrdí.
Mám na ni poslední dobou vyloženě vztek, i když se za to stydím. Nechápu, kam se poděla ta bezvadná ženská, kterou jsem znala. Copak dítě opravdu člověka tak změní? Začínám mít skoro strach, co to jednou provede se mnou. Těšila jsem se, jak budeme spolu drandit s kočárky a rozebírat běžné starosti, které maminy mají. Ale to s Janou nejde…
Eliška, 31 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!