Eliška měla o svém životě jasnou představu, sport byl její vášeň, záliba i zaměstnání a nechtěla se jí vzdát. Než ji zdravotní problémy a omezení uvedly do apatie, depresí a nechuti žít. Tento stav trval téměř celý rok. Nakonec se z toho dostala. Co jí pomohlo?
Sport byl můj život
Je mi devětadvacet let a před čtyřmi lety jsem odpromovala na Fakultě tělovýchovy a sportu. Vystudovat právě tuhle vysokou školu pro mě bylo logickým vyústěním mých celoživotních zájmů a koníčků. Vlastně mě k nim přivedli rodiče už v útlém věku, kdy jsem začala chodit na atletiku, později hrála tenis a závodně se věnovala moderní gymnastice. To mi ostatně vydrželo hodně dlouho. A neskromně musím říct, že jsem byla i celkem úspěšná.
Sport pro mě byl záliba, koníček, nikoli povinnost jako pro některé mé spolužačky a spolužáky, které rodiče nutili chodit do nejrůznějších kroužků. Já jen na základní škole s chutí vyzkoušela, co se dalo, basket, tanec všeho druhu, florbal, karate, aerobic…
Jiřina Sivcová
17. června 2021
Problémy se zdravím mě uvrhly do apatie
Už na střední škole jsem začala předcvičovat zumbu a vést skupinové lekce step aerobiku… Při nástupu na vysokou už jsem měla za sebou spoustu odborných seminářů, instruktorských kurzů a školení s nejrůznějším zaměřením. Prostě sport byl můj život a já se jím rozhodla i živit. Přišlo mi to jako poslání, lidi vzdělávat, učit se správně hýbat, sportovat a rozdávat endorfiny na potkání.
Jenže nic není tak růžové, jak se zdá, a při studiu na vysoké škole se začaly objevovat nejrůznější zdravotní problémy. Především bolesti zad, ale nesnesitelné. Ze začátku jsem tomu nepřikládala váhu, byla jsem zvyklá makat a bolest k tomu patřila, ale tohle bylo jiné.
Martina Šebestová
13. června 2021
Ztratila jsem motivaci
Navíc jsem věděla, že na svou páteř musím dávat pozor, jelikož jsem od malička chodila po doktorech a fyzioterapeutech se skoliózou. Co čert nechtěl, ta se začala výrazně zhoršovat, až došla k rozhodnutí lékařů podstoupit náročnou operaci páteře. Můj život v tu chvíli skončil.
Představa, že už se nebudu hýbat, jak jsem byla zvyklá, mě uvedla do depresí, ztratila jsem veškerou motivaci cokoliv podnikat. Zavřela jsem se doma, přestala chodit na přednášky, nejevila zájem scházet se s kamarády, protože mně v tu chvíli připadalo, že můj život už nemá cenu. Nevěděla jsem, jak dál.
Martina Šebestová
20. června 2021
Tři měsíce jsem doma v podstatě jen ležela, apaticky si vždy vyposlechla rodiče, kteří se snažili mě podpořit a z letargických stavů dostat. Povzbuzovali mě a pokoušeli se mě zatáhnout zpět do života. Jenže s blížícím se termínem operace to bylo ještě horší.
Po provedené operaci, kdy mi lékaři v motolské nemocnici voperovali podél páteře tyče a šrouby, aby ji srovnali, se můj stav nezlepšil. Po deseti dnech strávených v nemocnici jsem se vrátila domů a dál se utápěla ve svém problému a neviděla z něj východisko. Když jsem po dvou měsících byla schopná zase chodit, do školy a na přednášky jsem se sice vrátila, ale moje chuť do života nikoliv. Jako bych trpěla syndromem vyhoření.
Jiřina Sivcová
10. června 2021
Jak se dostat z vyhoření?
Radu lékařů jet do lázní na zotavenou pro nutné rehabilitace a rekonvalescenci jsem sice chápala, ale nijak zvlášť se mi tam nechtělo. Na začátku listopadu jsem odjela a tam nastal ten zlom, který mě z chronické apatie dostal. Najednou jsem viděla, že nejsem sama, kdo má takové problémy, co víc, viděla jsem lidi, kteří měli vážnější zdravotní komplikace a omezení a já si najednou začala vážit toho, že chodím, jsem samostatná a vlastně i ke sportu, byť již ne na závodní úrovni, se mohu vrátit.
Hodně mi tehdy pomohli tamější fyzioterapeuti, a tak jsem se po návratu rozhodla vydat tímto směrem, dodělat si potřebné vzdělání a věnovat se tomuto oboru naplno. Dnes vedu lekce zdravotního cvičení a pracuji jako fyzioterapeutka v rehabilitačním centru se specializací na léčbu skoliózy, výhřezů plotének a další obtíže spojené s celým pohybovým aparátem. A pomáhám tak lidem, kteří mají podobné problémy, jako jsem měla já.
Jiřina Sivcová
8. června 2021
Moje kdysi chronická apatie je pryč a dnes jí vlastně ani nerozumím. Prostě jsem po téhle zkušenosti pochopila, že život je krásný a může být plnohodnotný i přes určitá zdravotní omezení. Je třeba si vážit toho, co máme, a ne plakat nad tím, co jsme ztratili.