Elišku opustil manžel ve chvíli, kdy to vůbec nečekala, aniž by jí vysvětlil, co se vlastně stalo. Přesto se jí podařilo překonat špatné období a opět věří v lepší zítřky.
Bylo to jako ze špatného filmu. Můj muž Richard přišel domů, pobalil si nějaké věci a oznámil mi, že potřebuje odstup. Náš vztah ho prý dusí, tak jde na pár týdnů bydlet ke kamarádovi. Seděla jsem v kuchyni a nezmohla jsem se ani na slovo. Slyšela jsem bouchnout dveře, motor auta... A byl pryč. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a doufala, že to není pravda, ale jen sen.
Byli jsme spolu pětadvacet let a nic nenasvědčovalo tomu, že by náš vztah byl v krizi. Přišlo mi, že jsme v pohodě, Richard nemluvil o problémech, nic mi nevysvětlil. O to víc jsem jeho odchod nechápala.
Ze začátku jsem si myslela, že jde jen o krátkodobý rozmar, který brzy přejde. Jenže nepřešel. Snažila jsem se svému muži dovolat, psala mu zprávy, ale nereagoval. Od jeho kamaráda jsem věděla, že je v pořádku, ale mluvit se mnou nechtěl.
Kristýna Witnerová
30. ledna 2024
Byla jsem čím dál zoufalejší a bezmocnější. Pak mi místo vysvětlení přišel doporučený dopis. Byl to návrh na rozvod. Po tolika letech manželství? Jako důvod uvedl vztahový nesoulad. Ale vždyť my se ani moc nehádali, vychovali jsme spolu dvě děti a já Richarda milovala.
Skončila jsem na antidepresivech a chodila na terapie. Kamarádka mi naštěstí pomohla najít malý byt a zorganizovala stěhování. Ještě několik měsíců jsem překračovala zabalené krabice. Neměla jsem sílu ani chuť je vybalovat. Život ztratil smysl.
Nepomohly mi ani děti. Starší dcera dokonce řekla, že nechce stát mezi mnou a tátou, a úplně se mnou přerušila kontakty. Přišla jsem tak na nějakou dobu nejen o muže, ale i o dceru. A pořád dokola jsem se ptala jen na jediné: Proč? Proboha, proč? Odpověď ale nepřicházela.
Trápila jsem se skoro dva roky. Byla jsem na dně. Zoufalá, stará a opuštěná. Alespoň tak jsem se cítila. Pak kamarádka Iva našla webové stránky, kde si psali opuštění lidé. Všichni si kladli stejnou otázku, všichni byli zoufalí a nepochopení.
Ulevilo se mi, když jsem viděla, že nejsem jediná, kdo se trápí. Byl to můj první drobný posun k lepšímu. Jednoho dne jsem si přečetla komentář ženy, která psala, že už má věčného fňukání dost, že minulost hází za hlavu, opouští stránky a jde znovu žít. To mě nakoplo. Udělala jsem to samé, a i když v mém životě žádný muž není, věnuji se sama sobě a doufám, že jednoho dne zase někoho potkám.
Laura Poláková
6. května 2018