Po několika letech soužití jsem chtěla ukončit vztah, ve kterém jsem už nebyla šťastná. Jenže partner mě předběhl a požádal mě o ruku. Když jsem odmítla, začal mě vydírat. Prý si ho mám vzít, jinak se zabije, řekl mi.
1. Romantika skončila, když jsme se sestěhovali
Počátky vztahu s Otou byly krásné – tak jak to většinou bývá. První rok dva jsem byla opravdu spokojená, bylo mi s ním dobře, asi můžu s čistým svědomím říct, že jsem ho milovala. Přecházet mě to začalo až potom, když ta největší zamilovanost vyprchala a nastala „realita všedních dnů“.
Kazit se to začalo hlavně ve chvíli, kdy jsme se sestěhovali do společného bydlení. Oběma nám bylo šestadvacet a oba jsme bydleli ve spolunájmech s dalšími lidmi. Tak jsme si jednoho dne našli dvoupokojový byt spolu.
Pro náš vztah to byla od prvního dne zátěžová zkouška. Od romantické podoby chození jsme najednou museli přepnout i do praktičtější roviny a to byl trochu kámen úrazu. Ukázalo se, jak rozdílně jsme byli vychovaní, jaké byly naše priority a potřeby.
Zkrátka, romantika brala pomalu za své a nastupovaly spíš hádky. Ale pořád mi to nepřišlo ještě tak dramatické, dlouho jsem se to snažila brát tak, že si prostě zvykáme na společné soužití – koneckonců ani jeden z nás do té doby s partnerem nebydlel – a že se to časem určitě zlepší.
- Jak se vyvíjel Emin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Když jsem změnila práci, začal nekontrolovatelně žárlit
Jenže další problém nastal, když jsem asi půl roku nato změnila práci. Předtím jsem pracovala v jedné malé kanceláři jako sekretářka, měla jsem nadřízenou šéfovou a tři další kolegyně. Teď jsem přestoupila do velké firmy, mým šéfem byl muž a kolegové byli také většinou muži. Navíc samí mladí.
U Oty se zničehonic objevil rys, který jsem dosud neznala – žárlivost. Ano, i dřív si mě trochu hlídal a vždycky byl maličko majetnický, ale nikdy ne natolik, aby mi to nějak vadilo nebo bych měla pocit, že je to špatně. Zato teď to začalo být postupně neúnosné.
V souvislosti s prací jsem denně čelila výslechům. Zajímalo ho, s kým jsem se v práci bavila a o čem, s kým jsem byla na obědě, byl schopný mi tam xkrát za den volat a kontrolovat mě. Ze začátku jsem se snažila to brát s humorem a vtipem ho i usměrňovat, ale nikam to nevedlo.
Připadalo mi, že se bojí, abych si nezačala něco s nějakým z kolegů. Žárlil, protože jsem byla obklopená samými „studovanými kravaťáky s bourákem“, jak se sám vyjádřil, zatímco on byl „jen obyčejný pingl“. Marně jsem mu to vymlouvala, jeho žárlivost se stupňovala. Už nešlo jen o práci, začal mě kontrolovat všude a nejraději by mě měl pořád zavřenou doma.
Pokračování 3 / 4
3. Předběhl mě, žádost o ruku přišla dřív než rozchod
Přesvědčoval mě, že ve dvou je nám nejlépe a že nikoho dalšího nepotřebujeme. Že prý na co mám chodit někam s kamarádkami, když můžeme spolu. Naštěstí jsem jeho nátlaku nikdy nepodlehla a nekompromisně mu řekla, že takhle to ve vztahu nefunguje. Že být s někým neznamená přijít o kamarády a že on ať si dělá, co chce, ale já se těch svých nevzdám, a on to musí akceptovat.
Bylo to období plné hádek a já postupně zjišťovala, že už mi s Otou není dobře. Měl dny, kdy se snažil a vydržel mi nic nevyčítat, ale pak přišel o to větší výbuch a scéna a já už z toho všeho byla unavená, z věčných hádek, výčitek a následných teatrálních omluv, které byly úplně k ničemu.
Nakonec jsem se rozhodla, že se s ním rozejdu. Bylo mi osmadvacet, neměla jsem důvod v takovém vztahu zůstávat. Začala jsem si hledat bydlení s tím, že jakmile něco seženu, řeknu mu to. Nechtěla jsem s ním zůstávat v jednom bytě poté, co mu tohle oznámím.
Jenže Ota měl také svůj plán a dokonale mě zaskočil. Jednoho dne jsem přišla domů, všude byly svíčky a růže a uprostřed toho klečel Ota s krabičkou – a požádal mě o ruku. Prý si uvědomil, že ženu jako já už nikdy nepotká, že nikoho už nebude tak milovat. Chce se mnou strávit celý život a vzít si mě.
Byla jsem v šoku. Bohužel ne radostí, jak si představoval, ale úlekem. Protože já si ho vzít nehodlala, právě naopak! Když už moje mlčení trvalo moc dlouho, Ota znejistěl. Nakonec jsem se rozhoupala a co nejšetrněji mu vysvětlila, že už k němu necítím to, co předtím, a chci náš vztah ukončit. Jeho reakce byla šokující.
Pokračování 4 / 4
4. S nožem u krku si stoupl mezi dveře
Nejdříve začal samozřejmě sprostě křičet, osočoval mě ze všeho možného včetně nevěry s půlkou mojí firmy, nakonec se ale zhroutil na podlahu, začal brečet a vzlykal, že takhle vyvádí protože, že mě miluje. Ale to nejhorší přišlo nakonec. Popadl mě za ruce a řekl mi, že jestli si ho nevezmu, jeho život nemá smysl a on se radši zabije.
V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co na to říct. Chtělo se mi smát i brečet nad absurdností celé situace, ale ovládla jsem se a snažila se s ním mluvit nějak rozumně. Jenže to nikam nevedlo. Trval si na svém a opakoval, že buď si ho vezmu, nebo si něco udělá.
Dopadlo to tak, že i po měsíci pořád bydlíme spolu a já nevím, jak se z téhle situace dostat. Už jsem našla krásný byt, ale nedokázala jsem se rozhoupat a odejít, až došla majitelce trpělivost a pronajala ho někomu jinému. To mě tak rozčílilo, že jsem ten večer na Otu ječela a začala si balit kufry s tím, že půjdu aspoň ke kamarádce.
Jenže Ota popadl v kuchyni nůž, přiložil si ho ke krku a stoupl si mezi dveře. Vzdala jsem to, ale od té doby se bojím. Sice mi připadá jako ten typ, který bude takhle demonstrativně vyhrožovat, ale jinak si nic neprovede, ale jistě to vědět nemůžu. Navíc ty jeho žárlivé výbuchy – bojím se i o sebe. Co kdyby v nějakém amoku vytáhl nůž i na mě?
Vím, že musím pryč, po tomhle zážitku tím víc, ale nevím, jak to udělat bezpečně. I když zvládnu stěhování ze dne na den, mám jistotu, že budu mít od Oty klid? A co kdyby si opravdu něco udělal, dokázala bych se s tím pak vyrovnat? Vím, že to není můj problém, za svůj život je zodpovědný každý sám, ale přesto bych nechtěla žít s vědomím, že mám – byť nepřímo – na svědomí něčí smrt.
Ema, 28 let