EMA (31): Můj budoucí manžel si myslí, že jsem hloupá

EMA (31): Můj budoucí manžel si myslí, že jsem hloupá

Ema slyšela svého přítele, jak o ní mluví za jejími zády. A to, co se doslechla, se jí vůbec nelíbí. Jen neví, jak má s krutou pravdou naložit.

Nikdy mě nebavilo se učit a škola pro mě vždycky byla utrpením. Nespala jsem ve stresu před každou písemkou, třásla jsem se při zkoušení a každé vysvědčení jsem obrečela. Naši posléze pochopili, že nejsem žádný Einstein, takže ze mě nedřeli kůži, mě ale celkem dlouho trápilo, že nejsem tak dobrá jako moje spolužačky, i když jsem se snažila.

Naštěstí jsem ale skoro vždycky věděla, čím chci v životě být, což někteří mí bývalí spolužáci ze základky nevědí dodnes. Už od mala jsem si hrála s panenkami jako každá holka a vymýšlela jsem jim složité účesy. Všechny kamarádky, které měly dlouhé vlasy, jsem otravovala, jestli je můžu česat.

Bylo jasné, že ze mě bude kadeřnice a našim spadl kámen ze srdce, že nemusí řešit, co s nenadanou dcerou.

Na učilišti jsem nadále trpěla nad knížkami, ale jakmile přišla praxe, byla jsem ve svém živlu. Nechci, aby to znělo jako vychloubání, ale ve svém ročníku jsem byla nejlepší a vyhrávala jsem nejrůznější soutěže.

I díky tomu se mi hned po závěrečných zkouškách podařilo sehnat místo v kadeřnictví v mém rodném městě. Nebylo to sice moc terno, ale jsem z chudé rodiny a naši si nemohli dovolit mě živit, takže jsem brala, co se nabízelo.

Pracovala jsem tam asi tři roky a docela mě to bavilo, protože ke mně chodili mí vrstevníci a občas mě nechali, abych se realizovala a udělala jim na hlavě pořádný úlet – tedy aspoň takový, který byl v mých silách a možnostech kadeřnictví, kde jsem pracovala.

Po nějaké době za mnou přišla jedna starší zákaznice, která ke mně chodila už delší dobu. Vždy byla perfektně upravená a potrpěla si na módu, takže četla nejrůznější módní časopisy a často jezdila na nákupy do Prahy.

Tehdy mě upozornila na inzerát, kde jedno známé pražské kadeřnictví hledalo nové talenty s tím, že je naučí vše důležité. Necítila jsem se na to, i když to vypadalo jako splněný sen. Moje zákaznice mě ale nakonec přemluvila a dokonce mě na konkurz odvezla, protože se v Praze vyznala daleko lépe než já.

Po dvou týdnech se mi z pražského kadeřnictví ozvali, že jsem prošla a kdy mohu nastoupit? Byla jsem štěstím bez sebe! Okamžitě jsem podala výpověď a za dva měsíce jsem se stěhovala do Prahy s dalšími dvěma kadeřníky, kteří byli přijati do stejného salónu.

Stali se z nás nerozluční kamarádi a v salónu se vytvořila skvělá parta. Pro pražské lidi to byla prestiž k nám chodit a nechávat nám volnou ruku. Ale práce to nebyla jednoduchá! Jestli si někdo myslí, že jsou kadeřníci hloupí, dost se plete. ¨

Neustále jezdíme po nejrůznějších školeních, musíme rozumět chemickým procesům, vyznat se v módě, mít přehled kvůli komunikaci se zákazníkem a hlavně být dobří posluchači a psychologové, protože jsme pro naše zákazníky jakési vrby. Takže jsem se vlastně pořád učila, ale tentokrát už věci, které mě opravdu bavily.

Brzy jsem měla vybudovanou klientelu, mezi kterou patřil i Ondřej, mladý a velmi pohledný právník. Chodil ke mně asi rok a vždycky mi nechával vysoké spropitné a byl neuvěřitelně milý. Byla jsem do něj platonicky zamilovaná, a tak jsem byla nadšením bez sebe, když mě po více než roce pozval na večeři.

Vzal mě do luxusního podniku, kde jsem byla trochu nesvá, protože jsem moc nevěděla, jak se chovat, ale Ondřej mi všechno vysvětlil a ukázal. Na další rande jsme šli do divadla, potom mě vzal na ples. Začali jsme spolu chodit a já nemohla být šťastnější. Občas jsem sice jeho světu nerozuměla a on mě musel poučit, ale moc mi to nevadilo. Až doteď.

Jsme spolu přes pět let, bydlíme v Ondrově úžasném bytě a při nedávném výletu do Paříže mě požádal o ruku. Samozřejmě jsem řekla ano! Jenže pak se stalo něco, co s mými city dost zamávalo. Uspořádali jsme u nás doma večeři pro přátele, kde jsme jim oznámili, že se budeme brát, a zároveň jsme je pozvali na svatbu.

Ten večer se dost pilo a později se společnost rozpadla na nás ženy v obýváku a chlapi zase seděli v kuchyni. Šla jsem zrovna ze záchodu, když jsem pootevřenými dveřmi slyšela, že se o mně v kuchyni mluví. Nedalo mi to a šla jsem si poslechnout za dveře, co o mně říkají.

Bavili se o nějaké spolužačce z práv, se kterou očividně Ondra v minulosti chodil. Kamarádi mu říkali, že se měl dát dohromady s ní, protože by se k němu svojí inteligencí lépe hodila. Ondra jim ale oponoval a řekl větu, která se mi zaryla do srdce jak nůž:

„Kluci, já doma nepotřebuju chodící encyklopedii, která by mě převyšovala. Mám rád jednoduchý holky, který ke mně vzhlížejí a obdivujou mě. Ema je sice trochu blbá, ale mně to vyhovuje. Můžu ji poučovat a jsem pro ni king,“ řekl sebevědomě můj budoucí muž. Dál už jsem raději neposlouchala.

V hlavě mi hučelo jen slovo „blbá“ a nevěděla jsem, co si mám počít. Nakonec jsem se společnosti omluvila na nevolnost z alkoholu a šla jsem si lehnout. A doteď nevím, co dělat. Mohla bych být na jednu stranu šťastná, že mě můj snoubenec má rád takovou, jaká jsem. Na druhou stranu – to mám žít s vědomím, že si o mně můj budoucí manžel myslí, že jsem úplná nula?

Doporučujeme

Články odjinud