Co se vám vybaví při slově „dieta“?
Totéž co u astronomie nebo kybernetiky – téměř nic. Je to oblast, která se mě netýká, takže si o ní se mnou moc nepopovídáte.
Nikdo vás do tohoto světa nelákal?
Ani náhodou. Vždy jsem kolem sebe měla taktní lidi, kteří mi neřekli, že bych potřebovala zhubnout, a to přestože byly doby, kdy jsem rozhodně nebyla štíhlá jako proutek. Vrchol váhy jsem měla někdy mezi třinácti a čtrnácti lety. Tehdy jsem si dost libovala ve fastfoodech, a naopak pohyb jsem ignorovala. Ale naštěstí jsem z rodiny, kde se tohle neřeší a zásadnější je, co má člověk v hlavě a v srdci a zda je šťastný. Moji blízcí navíc počítali s tím, že až se já i moje hormony uklidní, vyřeší se to samo. A měli pravdu.
Jak jste v pubertě vnímala kila navíc?
Zaměřovala jsem se na všechno ostatní, jen ne na to, kolik vážím. Do svých třinácti jsem nosila rovnátka a vše se točilo kolem nich. Když mi je sundali, byla jsem tak nadšená z toho, že mám rovné zuby, že mi to stačilo ke štěstí. O své váze jsem začala přemýšlet až v době, kdy už jsem s ní problémy neměla.
Jaký máte vztah k jídlu?
Nemůže být vřelejší. Jím pořád a hodně, nejradši večer a v noci. S Jordanem (herec a muzikant Jordan Haj, pozn. redakce) téměř každý den vaříme, zkoušíme nové věci a nedávno jsme si začali kupovat kuchařky. Kromě sýrů jím úplně všechno.
A to jste vyrostla ve Francii, která patří mezi největší výrobce…
Právě tam jsem se je odnaučila jíst. Moje maminka totiž každé ráno snídala ty nejsmradlavější, plesnivé, zelené sýry, jejichž odér mi dodnes připomíná něco, co by opravdu nikdo nedal do pusy.
Je naopak něco, co vás Francie naučila?
L´art de vivre neboli umění žít. V rovině jídla mě naučila jíst velké množství čerstvého ovoce a zeleniny. A také díky Francii vnímám jídlo jako radost a společenskou záležitost, nejen jako způsob přežití. Francouzi totiž k jídlu přistupují jako k jedné z nejlepších věcí v životě. Je pro ně přirozené pořádat večeře pro přátele, s radostí připraví čtyři chody, ke každému z nich se pije něco jiného a celé se to protáhne i na čtyři hodiny. S Jordanem podobné večery také máme. On je expert na přípravu hummusu a já mám na starosti saláty a středomořskou a asijskou kuchyni.
Myslíte si, že muž o sobě něco prozrazuje prostřednictvím svého vztahu k jídlu?
Ten, kdo rád jí, je podle mě šťastnější povaha. Když navíc rád vaří, vypovídá to o určitém druhu trpělivosti a kreativity. Nehledě na to, jestli jde o muže či ženu.
Kdo naučil vařit vás?
Moje vlastní experimenty. Začala jsem s nimi někdy kolem třinácti. Tehdy jsem vařila hlavně to, co vařil tatínek. Později jsem se rozhodla prozkoumat zákoutí přípravy salátů, zkoušela jsem různé druhy zálivek a postupně se to rozjelo. Ačkoli nebyl nikdo, kdo by mi při mých pokusech stál za zády, vždycky jsem se držela rady své babičky, která mi říkala, že nemá smysl vařit zdlouhavé a komplikované věci, protože člověka jako já by to – vzhledem ke zvýšené netrpělivosti – také mohlo přestat bavit.
Změnil se váš jídelníček s prací televizní moderátorky?
Vůbec. Jen jsou chvíle, kdy nemám čas jíst, a pak si dávám nesmysly, ke kterým mě dožene hlad. Rozhodně se nijak neomezuju, a to přestože kamera rozšiřuje. Rozhodla jsem se, že tohle řešit nebudu. Je sice hezké pracovat v televizi, ale kdyby to bylo na úkor jídla, tedy jedné z největších radostí, které život nabízí, raději se té obrazovky vzdám. Přece jen jsem větší požitkář než narcis.
Co vám dokáže dobít energii?
Jakákoli společná chvíle s Jordanem, vydatný spánek a pak stoprocentně sluníčko a léto, ze kterého čerpám během zimy. V jídle je to hlavně olivový olej, na který mám závislost a který dávám všude, kam to jen jde. Při sledování filmu si neodpustím popcorn a čokoládu. Ovšem co se týče pití, v tom se moc nevyznám. Jsem totiž skoro abstinent, dám si jednu skleničku vína a jsem namol.
Která jídla se vážou k vašemu dětství?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Ale teď, když se na ně ptáte, si jich pár vybavuji… Jako malá jsem měla fantastickou chůvu, které jsem říkala tetinka – prakticky jsem ji vnímala jako svou druhou maminku. Bohužel zemřela, když mi bylo deset, ale dokud tu byla, vařila mi ve Francii hlavně českou kuchyni. Milovala jsem její jídla s mákem, kysaným zelím, dělala také vynikající fazole na smetaně nebo čočku s volským okem a párkem. Když si něco z toho dneska dám, jsem až dojatá.
Jak vypadalo vaše menu, když jste pak ve Francii studovala?
Tehdy jsem ujížděla hlavně na instantních polévkách, rychlých zeleninových salátech a těstovinách. U těch jsem zůstala dodnes. Vařím je al dente neboli na skus, takže to nezabere moc času. K nim si na pánvi připravím omáčku z rajčat, česneku, olivového oleje a soli – a jsem v sedmém nebi.
Je něco, pro co si dnes do Francie jezdíte?
Nejvíc mi chybí tarama, což je úžasná pomazánka z tresčích jiker, citronové šťávy a oleje. Sice ji u nás mají v řeckých tavernách, ale já jsem zvyklá na tu, která se vyrábí ve francouzských továrnách. Zcela jistě je míň kvalitní, ale chutě z dětství jen tak nevymizí. Každý, kdo jede do Francie, mi ji musí přivézt. Z Francie si také vozím karamelový čaj, vína za euro dvacet a většinu svého oblečení.
A kde nakupujete v Čechách?
Pravidelně jezdíme do Sapy, což je vietnamská velkotržnice v pražské Písnici. Mají tam čerstvý koriandr a veškeré ingredience, které potřebuji k vaření, mimo jiné i kvalitní a levné krevety, ty pak jen stačí hodit na pánev a zakapat citronem. Kupuji tam také pětikilová balení jasmínové rýže a kokosové mléko po litrech. Protože bydlím kousek od pražské Náplavky, chodím také každou sobotu na farmářský trh. Už jsem si tam našla svého mlékaře, bylinkářku a olivářku. Odnáším si odtud i vajíčka a máslo, ale někdy si koupím jen keramický hrneček pro radost. Jsem moc ráda, že u nás přibývají tržnice, farmářské trhy a zlepšuje se i kvalita restaurací. Jen nerozumím tomu, proč to většinou musí být tak předražené. Vždycky mě iritovalo, že v České republice je dobré jídlo bráno za luxus. To je opět spojené se životem ve Francii, kde v otázce jídla stále platí jiné standardy a kvalitní čerstvé potraviny rozhodně nejsou výsadou bohatých.
Hodně mluvíte o jídle. A co sport?
Nic moc… Jednou začas si sice zacvičím, poslední dobou se snažím chodit celkem pravidelně do posilovny, kterou máme přímo na Nově, a se svým už brzy desetiletým bratrem Tomíčkem chodím plavat. Ale na žádný sport bohužel nemám talent, a hlavně mě to nebaví.
Máte to tak odmala?
Ano. Dokonce jsem se z tělocviku nechala v posledním ročníku na francouzském lyceu omluvit, abych z něj nemusela maturovat. Špatná záda mi nakonec pomohla v tom, že se mi nezkazil dobrý známkový průměr, a já se tak dostala na vysněnou vysokou školu. Nutno říci, že mám výhodu, že jsem po tatínkovi zdědila dost svalové hmoty, takže moje tělo drží pohromadě. Také hodně chodím, hlavně do schodů – bydlíme v pátém patře. Často taky dobíhám tramvaj a někdy se s Jordanem tak pohádáme, že se při své výbušnosti honíme po městě.
Co je podle vás pravdy na tvrzení, že Francouzky netloustnou?
Francouzky hlavně moc nejedí. Po šesté hodině si dají maximálně minisalát nebo jablíčko. Francouzská dáma, která pořádá honosné večeře, všem nandá vrchovaté talíře, ale sama si dá jen tak symbolicky. Francouzkám pomáhá i to, že mají hodně dětské postavy – žádná prsa ani zadek. Mně osobně se ale líbí ženské tvary.
Přitom většina Češek proti ženským tvarům bojuje.
Stojím si za tím, že Češky jsou spolu se Slovenkami nejkrásnější na světě. Ve společnosti je ale vyvíjen velký tlak na to, vypadat dobře, což je někdy neúnosné. Ještě na lyceu jsem o tom psala práci, kdy jsem se sama sebe ptala: „Opravdu si musím vytrhávat obočí jako modelka v časopise?“ a „Mám se oblékat podle posledních trendů, i když se mi nelíbí?“ Mluvila jsem na toto téma i s odborníky a ve výsledku se ukázalo, že to, že se ženy nemají rády, je hodně ovlivněno jejich vztahem s rodiči nebo i první láskou. Když se podívám na sebe, musím přiznat, že ve třinácti jsem objektivně vypadala strašně, přesto o mě někteří kluci měli zájem. Předpokládám, že to bylo proto, že se mnou byla legrace. Naopak menší zájem byl o kamarádky, které sice byly krásné, ale očividně jim to nestačilo ke zdravému sebevědomí.
Novináři vás často chválí za váš outfit. Lichotí vám to?
Spíš to beru s humorem. Je v podstatě pravidlem, že mě na nějaké akci vyfotí deset fotografů z různých médií s tím, že v jednom mě za outfit pochválí a v druhém strhají. Třeba jedna paní o mně systematicky píše, že jsem nevkusný strašák, a vím, že je úplně jedno, co mám ten den na sobě. To pak nelze brát vážně. Pro mě je zásadní, co si o mém stylu myslí hlavně Jordan. To je pro mě estetická autorita a zosobnění vkusu.
Inspiruje vás móda ulice?
V Paříži nebo v New Yorku ano. Zatímco Francouzky mají dobrý, ale už řadu let stejný vkus, na Češkách se mi líbí, že se nebojí obléct podle vlastního vkusu. Klidně zariskují a kašlou na předepsané šablony. Bohužel hranice mezi tím, co je ještě hezké, a co už laciné, je velmi tenká.
To souvisí i s líčením.
Ano, tam je to podobné. V tomhle ohledu jsem velmi umírněná. Pro televizi mě hodně malují, ale v civilu se skoro nelíčím. Nesnáším lesky, perletě a mám odpor ke všemu, co by mohlo být vulgární.
Změnila popularita váš šatník?
Minimálně. Přestala jsem jen tolik nosit bolerka a méně se oblékám jako teenager. Upřednostňuju eleganci, takže se nevyhýbám oblíbeným frakům, baletním sukýnkám a v zimě baretům. V barvách zůstávám u černé, šedé, béžové, bílé a krémově pastelových. Jsem hodně ovlivněná výchovou tatínka, který je velký a tvrdý estét a ztotožňuje se s klasickým pařížsko-londýnským stylem. Zatímco maminka, velká intelektuálka, oblékání nikdy neřešila, tatínek si ho užíval. Když jsem byla malá, navlékal mě do krásných kabátků a šatiček. Pak sice přišlo moje „sexy“ období, kdy jsem kombinovala šortky s korzetem, ale naštěstí netrvalo dlouho. Když jsem se uklidnila, zase jsem si nabarvila vlasy na platinovou, abych byla za barbínu. Srovnal mě až Jordan, se kterým jsem od svých jedenadvaceti. Líbí se mu moje přirozená barva vlasů. Řekl mi, že nejsem zase tak malá, abych musela nosit podpatky a ničit si nohy, a že mých předností si všimne každý i bez provokativního oblečení. Měl pravdu. Navíc jsem časem zjistila, že ženy, které se hodně líčí nebo se oblékají vyzývavě, jsou muži automaticky vnímány jako hloupější. Od té doby, co jsem „slušňácká“, lidé najednou předpokládají, že si i něco myslím. Sice mě balí méně mužů, ale zase si mají chuť povídat. (směje se)
Emma Smetana (26)
Moderátorka televizních zpráv, herečka (Hořící keř, Donšajni) a zpěvačka (muzikál Lucie) do svých deseti let žila s rodiči ve Francii. Její otec Jiří Smetana v Paříži vedl rockový klub Gibus. Kromě češtiny mluví Emma plynně pěti jazyky a má dva magisterské tituly ze zahraničních škol. Ve svém volnu je ráda se svými nejbližšími, zajde do divadla nebo se věnuje své kapele, ve které hraje na kytaru, klavír, zpívá a skládá písničky. Jejím partnerem je herec a muzikant izraelského původu Jordan Haj.
Článek vyšel v časopise Dieta