Chodívám s paničkou do práce. Není to každý den, protože pracuji na zkrácený úvazek. Myslím, že jen co si založím vlastní účet, budu dostávat i výplatu.
Já teda nechápu, proč se panička každé ráno plouží bytem a kvílí, že chce být restituent a vstávat, kdy se jí zachce, dělat si co chce a páníčkovi říká: „Nemluv na mě! Ráno se mi nechce žít, natož hovořit!“ Vždyť chodit do práce je taková zábava! Hučí tam počítače, kopírky, blikají modemy a vůbec je tam veselo. Když mě to unaví, zalezu si do šuplíku, kde mám pelíšek a těším se, až bude poledne. To totiž s paničkou a kolegyní Helou chodíváme na oběd občas ven.
Tuhle jsme byly v takové nóbl restauraci se zahrádkou. Bylo krásně a sedět uvnitř by byl hřích. Běhalo tam pár pejsků, tak jsem si zavolala jednoho mopslíka, jmenoval se Péťa, ať si jde se mnou povídat, že práce a páníček mu neutečou. Ve druhém případě jsem se spletla. Páníček si všiml jeho nepřítomnosti až když došel domů. Když byl pryč deset minut, ptala jsem se Péti, jestli se nebojí, že si pro něj nepřijde. Povídal že ne, protože je lakomý a poplatek ze psů má zaplacený do konce roku. Hela si u paní servírky, co pořád říkala: „Prosím-pěkně-posloužíme,“objednala pizzu se šunkou a k tomu pivo, panička noky s kuřecím masem a bublinkovou minerálku. Oběd nám paní přinesla za chvíli. Hela dostala pizzu BEZ šunky a pivo BEZ pěny, panička noky BEZ masa a vodu BEZ bublinek. Daly jsme hlavy dohromady a přemýšlely, jestli se pak odchází BEZ placení. Paní servírka „Prosím-pěkně-posloužíme“ viděla, že se na to jídlo tváříme nějak divně a protože to je móóóc dobrý podnik, přišla a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Hela řekla, že nic. A tak protože je to tedy prý opravdu móóóc dobrý podnik, Hela dostala nové pivo a šunku jí prý nebudou počítat. Paničce jídlo servírka odnesla, že to hnedka kuchař napraví. Za chvíli s tím byla zpátky. Položila talíř na stůl a do vody strčila paničce brčko. Asi aby si ty bublinky vyrobila. Protože jsem teda ten velký pes, umím už počítat. Těch masíček jsem napočítala pět. Čtyři z nich se napíchnutí na vidličku ubránila útěkem nejkratší možnou cestou, páté při výskoku udělalo odvážné salto a radostně cinklo o skleničku. Když přišla paní servírka a opět se zeptala: "Je prosím-pěkně-posloužíme všechno v pořádku", panička se na ni smutně podívala a pak se podívala na masíčka pod stolem. Paní servírka se tam podívala taky a řekla: „Nezlobte se, my si tak zakládáme na dobré pověsti, ale máme nového kuchaře, je tady první den, ještě to nezná...“ Tak nevím. Možná se za týden, za dva, vařit naučí. Třeba to taky vůbec není kuchař, ale rekvalifikovaný kominík s pozitivním vztahem k jídlu. Kdo ví...kuchařů je prý málo.
Večer jsme šli s paničkou a páničkem k nám do hospůdky „Na kopečku“. Tam to není vůbec nóbl a nemají tam ani toho kuchaře ani kominíka. Mají tam ale úžasné matesy a naložený hermelín a ani jedno neutíká z talíře, pěna na pivu je jako smetana. A paní servírka neříká, že si zakládají na dobré pověsti, protože od té doby, co otevřeli, jinou nemají. Prosím pěkně :o))
Eni