Panička si dala rande se svou kámoškou. Samozřejmě jsem musela jít taky. Slibovaly si totiž, že se půjdou projít a pak posedět do nějaké kavárničky. V kavárničkách bývají spousty dobrot a sem tam nějaký ten drobeček si vyprosím. Ona je prý čokoláda pro pejsky jedovatá, no je tohle možné? Já bych jí zbaštila třeba celou tabulku, ale prostě nesmím. Ale takový čokoládový drobeček také není k zahození.
No a tak jsme se s Jájou sešly. Líbila se mi, voněla totiž retrívrem a kokršpanělem. Nejprve jsme se šly projít. Běhala jsem kolem nich, kam mě až vodítko pustilo a říkala si, že si na ty drobečky musím udělat v bříšku dostatek místa. Kdybych bývala věděla, že žádné drobečky nebudou, že se všechno podřídí té potvoře, plazila bych se pomalu jako had a šetřila energii. Jaké potvoře? No té zelené, s červeným květem, přece. Růže se jí říká. A přitom to začalo tak slibně... Hezky jsme se procházely, panička si s Jájou povídala, sluníčko svítilo. A už jsem měla nožičky ošlapané a trochu mě bolely a bříško povídalo, že by rádo tedy ty drobečky, když se obě zastavily. Huráááá! Jsme u kavárny, zastřihala jsem ušima. Ale když jsem si šla čichnout, jak to tam voní, cítila jsem jen kytičky a hlínu. A panička s Jájou dělaly: „Jé, ach, jůů, jéééé...“ a rozplývaly se nad kytkou v květináči. Očichala jsem ji. Píchla mě do čumáčku, potvora. A ty dvě nade mnou pořád dělaly to svoje: „Jé, ach, jůů, jéééé...“ a já jsem si pomyslela, že si asi to vegetariánství vzaly nějak zvlášť k srdci a že čekají, až jim k tomu zahradník přinese panáka vody s hnojivem.
Co vám budu povídat. Nepochopila jsem to a myslela, že nikdy nepochopím. Jsou přece i lidé, kteří tuhle podivnou vášeň k zeleni nechápou, ne? Rozhodly se, že si tu potvoru odnesou. A že prý to se jen tak nevidí, že to je nějaká zvláštní odrůda. A že ta zem, kterou tam mají, pro ni není dost dobrá, že zajedou do zahradnictví za Prahou, že květináč je malý a tenký a vůbec nehezký, ale pořádný a pěkný že mají na druhém konci města. Prostě ony úplně všechno podřídily té potvoře! Žádné drobečky, žádná kavárna. A přitom já bych ten den byla za kavárenskou povalečku jako dělaná! Tu potvoru jsem ani kousnout za to nemohla, protože vzhledem k trnům byla nerovnocenný soupeř.
Ležím na terásce. Sluníčko už svítí přesně jen na ten kousek dlažby, na kterém se vyhřívám a na němž stojí v novém a krásném květináči naše růže Růža. Ne, není to potvora, musím se opravit. Je to kamarádka. Láká na svůj velký červený květ včeličky a i jeden motýl se tam zastavil. Je mi teploučku. Tak teploučku, že dnes nepotřebuju ani včeličku, ani žádného motýla. Dnes se na ně dívám díky Růže jako na televizi. To bych tedy vážně nečekala...A co vy, máte rády kytičky?
Eni