Tak jsem viděla rozkvetlé vlčí máky. A taky červený jetelíček. A panička to viděla taky a dělala: „Jéééé! Takových kytiček tady rostla dřív spousta. Pamatuju kopretiny, kohouty, mastný knedlíky. Pamatuju v úvozu u hřbitova takový ty maličký lesní jahůdky a pamatuju, jak na polích za naším baráčkem běhali zajíci a...“ A babička jí na to řekla: „Na tvým místě bych to moc nahlas neříkala. Je to totiž už dost let, co to tady všechno rostlo a co si tu lišky dávaly dobrou noc. A ty všude říkáš, že jsi mladá, úžasná a perspektivní. To nějak nejde dohromady, ne?“
Páni! Fakt tam rostly všechny ty kytičky a běhali zajíci? Já si to vůbec neumím představit. Vždyť bydlíme v Praze! A za naším baráčkem žádná pole nejsou. Všude tam stojí nové domy a rostou další a naší ulicí jezdí spousta aut. Možná to u nás vypadalo jako na těch obrázcích, co má panička pověšené na zdi. Jsou na nich maličké krásné chaloupky, legrační plaňkové ploty, rozkvetlé stromy a ani jeden panelák a dočista žádná satelitní anténa. Já tedy ani žádný satelit k životu nepotřebuju. A to se na televizi dívám docela ráda. Ale pečlivě si pořady vybírám. Nebudu se přece pořád jen dívat na televizi a život mi bude utíkat pod packami! Vždyť můžu venku zažít takové legrace a objevit tolik věcí!
Panička babičce řekla, že to se nevylučuje a že věk je jenom číslo a rozhodla, že dojdeme až ke koupališti. Babička pokrčila rameny, že prý teda jo, ale ať panička počítá s tím, že také musíme dojít zpátky domů. A že si není jistá, jestli její nohy nevypoví službu, že jim je přeci jen už třiaosmdesát. Mně bylo hej, což o to, já jsem se místy nesla. Ale babičku by panička neunesla, to vím jistě. A tak jsme došly k tomu koupališti, pánové tam chytali ryby a okolo nich běhali pejsci a jeden pán tam učil chytat ryby úplně mrňavýho kluka. A když tu rybu chytili, tak si představte, že ji změřili a zase pustili. Seděly jsme na lavičce a pak panička mrkla na hodinky a ono bylo skoro sedm. A nás čekalo šest kilometrů cesty zpátky! No, ale byly jsme doma za chvilku, fakt. Babička totiž vstala, protáhla se a pomalu šla na cestičku. Běžela jsem za ní. Moje panička taky vstala, ale hned si zase sedla a zavyla, že jí hrozně bolí kyčle a že nemůže jít a že pokud ji tam babička nechá, určitě ji ohlodají vlci, kterých je v nedalekém lese spousta. Babička se zasmála, že věk je prý teda jen číslo a že to má panička z toho, jak je pořád mladá, úžasná a perspektivní a že v tom lese prý vlka neviděli, co ona pamatuje. A vzala si od paničky mobil a zavolala páníčka a ten pro nás přijel. No nebyla to prima procházka?
Eni